Katarína Hládeková
Marika Kupková portfolio červen 2015
Při návštěvě nedávné výstavy Model mě napadalo, proč mezi vystavujícími chybí Katarína Hládeková. V jejím vývoji lze sledovat badatelsky důsledné a soustředěné uchopování této kategorie. „Čím ďalej, tým viac sa formálne odďaľujem od modelov vláčikov a domčekov a tým viac sa moje práce posúvajú k abstraktnému modelu. Až teraz mám pocit, že sa o model zaujímam. Aj keď je to menej očividné,“ komentuje svou tvorbu sama umělkyně.
Ačkoli Katarína Hládeková (* 1984) studovala v malířském ateliéru Petra Kvíčaly na brněnské Fakultě výtvarných umění, jejím nástupem na tuto školu – bakalářské studium absolvovala na Fakultě umění TU v Košicích – se uzavřela dosavadní orientace k médiu malby. Vykročení z oblasti tradiční malířské tvorby provázel obrat k „žánru“ paměťové rekonstrukce s názvem Intímny urbanizmus (2009), kterou ohledávala vlastní vzpomínky na urbanistickou podobu slovenské obce Partizánska Ľupča, kde vyrůstala. Přestože tento projekt ústil do souboru maleb, jeho nosnou částí byly spíš kreslené, jakoby „pracovní“ záznamy, které malbám předcházely.
Uplatněné výpůjčky a parafráze kreslířských a především modelačních postupů z oblasti architektonického navrhování už nadále zůstaly typickým postupem její tvorby, i když se v současnosti stále intenzivněji vzdalují od původní fascinace architekturou. Mezi další projekty, které časově i tematicky navazovaly na Intímny urbanizmus, patří Domovy (2009), diplomový projekt Dvojdomek (2010) nebo Nedelný obed (2012). Objektem vzpomínání je zde v prvé řadě autorčin domov ve své specifické prostorové i společenské konstelaci, která je ovšem pojímána diachronně. Právě v projektu Dvojdomek, stejně jako v pozdějším Babiččin bratránek fotí z cyklu Rozdělat oheň (2013), využívá rodinné fotografie, které v posledním z těchto projektů manipuluje do opakujících se obrazových motivů, kde přecházejí – putují – z obrazu na obraz.
Fúzování vzdálenějších i bližších fragmentů minulosti evokuje paměť, v níž se spojují autentické vzpomínky s obrazy blízkých, které známe jen z fotografií. Dílčí obrazové motivy zde fungují jako „háčky“, které spojují fotografický soubor do jakéhosi kontinuálního celku připomínajícího filmovou syntax. Kruhovité rozmístění fotografií můžeme v tomto smyslu chápat jako smyčku neuzavřené a stále se opakující projekce. Naznačený výklad autorka subverzivně komentuje: „Pri tých hlavolamoch, ktoré som prezentovala ako rozlúštiteľné hádanky, ma vlastne ani trochu nezaujíma, či je divák schopný ich vyriešiť. Mám vlastne radosť, keď to nedokáže a mám v tomto navrch.“
Od roku 2011 – po nákupu digitální zrcadlovky – Hládeková rozšiřuje formální škálu o digitální fotografii. Snímky modelů pak figurují jako výsledná umělecká forma bez záměru prezentace „už nepotřebného“ reálného objektu. Dochází tak k mnohočetné redukci zobrazování, příkladně v projektu KVP (2011) nebo Najlepšie veci sú vždy na hornej poličke (2012). Panelový dům, kostel nebo oplocené prostranství autorka vymodeluje ve zmenšeném měřítku v barevně i tvarově redukované podobě, bez nároků na technickou dokonalost a efektnost provedení, často s ready made doplňky; nafocením tohoto modelu pak nastává další redukce ve zploštění jeho zobrazení, ve fixaci prostřednictvím rámování a úhlu záběru i ve znejasnění reálné velikosti modelu.
Tyto mediální posuny autorka v současnosti rozšířila i o klasické animace Myslitel (2014) nebo Spiegel im Spiegel (2014), které doslovně naplňují spojení „pohyblivý obraz“, jinak alternující označení pro „videoart“: statické rámování jediného fixního záběru, v němž je analogově animována pouze dílčí část kompozice. Zvláštní etapu tvorby představuje spolupráce s Annou Balážovou v letech 2011 a 2012. Ve společných projektech jako Jaskyňa čistinka háj (2011), Úžina (2012) se odklání od privátního rozměru směrem ke krajinářským sceneriím nebo spíše scénografii krajiny.
Výrazným rozšířením autorčiných východisek je projekt Obrazy tohoto blogu (2015), pojednávající o virtuálním internetovém prostoru. Situaci opakovaně redukovaných a zploštělých obrazů na internetu, které ztrácejí opakovaným prolinkováním autorství nebo vypátratelný původ, vyjádřila prostřednictvím jednoduchého kinetického objektu – válce, jehož pohyb parafrázuje zploštělost a fragmentárnost scrollovaného obrazu na obrazovce počítače. Zcela zde přestává využívat kouzla miniaturizace, která dodává modelům fetišistický rozměr. Autorka zde vyzvala kurátorku výstavy k umělecké spolupráci prostřednictvím umístění jejího speciálně koncipovaného textu (který nebyl standardním kurátorským výkladem) do kinetického objektu. Došlo k jakémusi kurátorování kurátora, což vlastně odpovídá autorčinu charakteristickému přístupu spočívajícímu v mnohočetném převracení a posouvání technických i kulturně-společenských režimů. Modelace něčeho tak efemérního, jako je virtuální internetový prostor, do jednoduchého, ale v symbolické rovině velmi účinného hmotného objektu představuje další posun, jak pracovat s modelem v jeho abstraktnější dimenzi. Nechme zde stranou možné vazby na současné postinternetové trendy.
V souvislosti s kurátorstvím je třeba připomenout i vlastní kurátorskou činnost Hládekové, která byla vázána především na Grau kllktv, přičemž z mnoha výstavních prostor, které tato platforma dramaturgicky zaštiťuje, pak konkrétně na Galerii Jádro disponující jasnou koncepcí vyhraňující se vůči jiným alternativním výstavním projektům. Nedávno s Ondřejem Homolou zahájili provoz další brněnské galerie SOLO Offspace jako nezávislého prostoru pro nárazovou i spontánní prezentaci čehokoli, co kurátory ve vizuální kultuře zaujme s důrazem na absolutní finanční a institucionální nezávislost. I tyto aktivity lze ovšem odkázat k umělecké povaze Kataríny Hládekové, protože i galerijní režim chápe jako svého druhu model: „Čokoľvek, čo sa do galérie vnesie, môže byť považované za umenie. Ale zároveň akoby nemôže zostať časťou predmetného sveta, pretože samotný význam tohto prvku sa zovšeobecní a stane sa modelom. Takže galérie sú priestorom, kde sa ten model sveta deje.“
PLATO OSTRAVA: DOBRÝ ŽIVOT JEDNÉ GALERIE
Marika Kupková výstava prosinec 2022
Ostravská galerie PLATO zahájila činnost v nové budově výstavou o „dobrém životě“. Následující text se zamýšlí nad samotnou výstavou, jejím tématem a provedením, ale i nad orientací PLATO jako instituce. Kudy vedla cesta k jejímu současnému stavu? Jak jí to sluší v...
Neduživé štěpy postkolonialismu. Třetí ročník Bienále Ve věci umění
Marika Kupková výstava září 2024
Probíhající třetí ročník bienále Ve věci umění / Matter of Art potvrzuje konzistenci a vytrvalost pořadatelské platformy tranzit.cz iniciovat a podporovat v českém uměleckém prostředí politickou angažovanost. První ročník bienále tematizoval kulturní diverzitu: menšiny,...
Nulový záhyb rukopisu
Marika Kupková recenze říjen 2020
Po návštěvě výstavy Umění snížené diference a po přečtení doprovodných textů jsem si musela opakovaně ujasňovat kurátorský záměr Petra Ingerleho a způsob, jakým jej komunikuje. To, co chce výstava sdělit a jaké k tomu používá prostředky, se mi totiž zdálo
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?