Zásadní změna

Adam Gebrian názor duben 2007

13. února jsem si v Londýně zašel na rozhovor mezi dvěma lidmi, kteří se předtím nikdy neviděli. Ptát se měl kanadský designér Bruce Mau (např. spoluautor knihy S,M,L,XL), odpovídat pak britský architekt David Adjaye. Celá akce se však zvrhla (a podotýkám naštěstí) v monolog Bruce Mau.

Ze všech témat, kterými se během více než hodiny a půl zabýval, mě nejvíce zaujala část o optimismu. Během přípravy na projekt Massive Change, o němž informuje stejnojmenná kniha vydaná nakladatelstvím Phaidon, vyzpovídal tým Bruce Mau velkou spoustu nejpřednějších odborníků z nejrůznějších oborů. Výsledkem byl nashromážděný materiál, kterým se jako červená nit táhlo téma optimismu.

Dozvěděli jsme se, že žijeme v nejzajímavější možné době, ve které je realizovatelné naprosto cokoliv. V době, kdy již není možné, aby jeden člověk obsáhl veškeré vědění (ideál renesančního člověka), ale kdy je proveditelné, a dokonce žádoucí, sestavit renesanční tým. Mau se proto velice podivoval, že velká řada architektonických projektů vycházejících z nejprestižnějších škol světa (např. Harvard, Columbia nebo Berlage Institute) je vůči současnému světu kritických a dokonce negativních, což mimochodem není totéž. Ohradil se proti faktu, že optimismus bývá zaměňován za naivitu a bývá často uplatňováno rčení, že pesimista je jen velmi dobře informovaný optimista.

Měl jsem radost, že nejsem sám, kdo si myslí něco podobného. O týden později jsem se zúčastnil přednáškové akce pecha kucha night v Praze (14 mluvčích z kreativních oborů, kteří představili 20 obrázků po 20 vteřinách pro ve švech praskající sál) a snad poprvé jsem si ve věčně pesimistickém Česku říkal: „Světlá je budoucnost, však ono to půjde.“

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné