Ve stínu mediálních i politických tahanic nad projektem Národní knihovny vyrostl na okraji Brna komplex několikanásobně větší a také dražší – univerzitní kampus Masarykovy univerzity. Prohlídka této stavby vybízí především k úvahám nad tím, co od vysokoškolských areálů očekáváme a jakou by měly mít pozici v celku města.
Záměr situovat univerzitní kampus Masarykovy univerzity právě do Bohunic se poprvé objevil již v roce 1945 v souvislosti s rozhodnutím postavit v této lokalitě klinickou zemskou nemocnici. O třicet let později, v roce 1975, pak byla vypsána soutěž na řešení bohunického kampusu, ale po vyhlášení výsledků byly další přípravy zastaveny. Myšlenka postavit kampus v sousedství bohunické nemocnice pak znovu vyplula v 90. letech a v roce 2000 získala Masarykova univerzita pro tento záměr i podporu Ministerstva školství.
Bohunický kampus je zřejmě největší polistopadová veřejná zakázka, na jejíž projekt byla vypsána architektonická soutěž. Celkové investiční náklady na univerzitní komplex přesáhly 5 miliard korun. Je proto zarážející, jak málo architektů tuto soutěž v roce 2000 obeslalo – sešlo se pouhých osm soutěžních návrhů. Vynikne to především ve srovnání se souběžně probíhající architektonickou soutěží na Národní technickou knihovnu v Praze, které se účastnilo více než pětkrát tolik autorů.
Soutěž
Čím byl nezájem o brněnskou soutěž způsoben, lze jen spekulovat, ale většina architektů se o účasti či neúčasti v soutěži rozhoduje především podle složení poroty. V porotě na bohunický kampus nezasedl nikdo ze špičky tuzemské architektury (nezávislí členové: Jaromír Kurfürst, Radko Květ, Josef Němec, Radomíra Sedláková, Helena Zemánková) a pro potenciální soutěžící zřejmě nebyla zárukou skutečně kvalifikovaného posuzování. Členka poroty, historička architektury Radomíra Sedláková, dává slabou účast do souvislosti s „možná až příliš velkorysým programem“, který měl navrhovaný kampus obsáhnout. To však bývá pro architekty spíše výzvou než strašákem. Takto extrémně malá účast každopádně na soutěž nevrhá dobré světlo.
Soutěže se nicméně zúčastnilo několik kvalitních architektů, například matador české architektury Ivan Ruller (odměna) či německý architekt Albert Speer jr. (mimořádná odměna, nicméně vyloučen pro porušení soutěžních podmínek). První místo získal návrh ateliéru A Plus, který vedou architekti střední generace Jaromír Černý, Karel Tuza a Petr Uhlíř. V té době za nimi stála realizace několika budov v areálu Jihočeské plynárenské, kde se tvůrci otevřeně přihlásili k architektuře high tech. Nebo možná lépe řečeno k její estetice.
Předmětem soutěže bylo nejen řešení samotného univerzitního kampusu, ale také urbanistický koncept celého území. Pro společnost A Plus tak bylo vítězství dvojnásob důležité – funguje totiž nejen jako architektonický ateliér, ale také jako developerská společnost a na dotčeném území vlastní pozemky. Soutěž však každopádně proběhla podle regulí české komory architektů – tedy jako anonymní a s porotou, kde měli nadpoloviční většinu nezávislí členové.
Řešené území je z jižní a západní strany vymezeno rychlostními komunikacemi a od východu vazební věznicí. Na severu pak přechází do chráněné přírodní památky Mahenova stráň, která prudce klesá k řece Svratce. Do navrhovaného komplexu bylo také nutné začlenit stávající budovy Fakultní nemocnice. Obecně se tedy nabízelo několik možností, jak území koncipovat. Po skandinávském vzoru bylo možné navázat na přírodní charakter Mahenovy stráně a vytvořit jakýsi parkový areál s jednotlivými výukovými pavilony. Nebo se dát cestou, kterou razí současní (postmoderní) urbanisté, a navrhnout zástavbu městského charakteru se sítí ulic a náměstí, kde by byl univerzitní areál bezprostředně provázán s další zástavbou se smíšenou funkcí a živým parterem. Výchozím bodem vítězného návrhu se však zřejmě stal areál Fakultní nemocnice, která byla postavena v pozdně modernistickém striktně racionalistickém duchu a jejíž půdorys připomíná integrovaný spoj.
Orbitální stanice
Urbanistické řešení, které architekti z A Plus v soutěži v roce 2000 předložili, se podobalo fantastickým projektům ideálního města z ruky meziválečných funkcionalistů – téměř celým rozsáhlým komplexem budov bylo lze projít, aniž by se člověk dotkl země a s městem ho propojovala lanovka. Srdcem čtvrti mělo být kongresové centrum ve tvaru kapky a univerzitní náměstí, umístěné mezi kongresovým centrem a děkanátem univerzity. Opět nikoli na úrovni terénu, ale vysoko nad ním. Součástí měl být rovněž plavecký stadion, atletická hala a další sportoviště (severozápad), dále okrsek určený administrativě (jihozápad) a část s obytnou zástavbou (severovýchod). Samotná univerzitní část je pak jediným, násobně se větvícím komplexem, který působí na první pohled strojovým dojmem. Podle jednoho ze zaměstnanců ateliéru A Plus byla pro strukturu výukového komplexu prvotní inspirací orbitální stanice.
Předložený urbanismus jednoznačně vychází z funkcionalistického odkazu – území je přísně rozdělené na jednotlivé funkční okrsky (vzdělání, sport, administrativa, bydlení). Ani auta a chodci spolu nesdílí klasickou uliční síť, ale jsou bezpečně odděleni – přes víceproudé rychlostní komunikace vedou pěší lávky, navíc je chodcům k dispozici visutá promenáda, vedoucí diagonálně přes celé území. V detailu se pak už v soutěži objevují prvky high tech estetiky, která byla v architektuře aktuální především v 70. a 80. letech.
Pro ateliér A Plus znamenalo vítězství v soutěži obrovský přísun zakázek – nejen že se stal generálním projektantem samotného univerzitního kampusu, ale projektoval rovněž přilehlé nákupní centrum, administrativní budovu a sídlo Moravského zemského archivu. U plánovaného bydlení pak A Plus vystupuje nejen jako autor projektu, ale také jako developer.
In situ
K bohunickému kampusu se dostanete z centra Brna asi za 20 minut. Nikoli lanovkou, ale autobusem nebo trolejbusem. Zastaví před rozložitou stavbou, která ovšem není kongresovým, ale nákupním centrem s názvem Campus Square. Po náměstí však navzdory názvu ani stopy – před ostře červeným vstupním pavilonem univerzity, který stojí na druhé straně rušné komunikace, je pouze parkoviště. Když vystoupáte mírným širokým schodištěm do vstupní haly, jste znovu překvapeni – navzdory očekávání, která vyvolala celoprosklená čelní fasáda, zde v podstatě žádná „hala“ není, jen mělké zádveří, jehož větší část navíc zabírá dvojice schodišť ze skla a oceli. Po nich vystoupáte na jakousi galerii, kam ústí také můstek z protějšího nákupního centra. Přímo proti ní je pak umístěna busta T. G. Masaryka od Vincence Makovského. Jste na místě. Zbývá jen rozhodnout, kterým ze dvou souběžných komunikačních koridorů se vydat.
Kampus Masarykovy univerzity v Bohunicích byl v relativní úplnosti otevřen v zimním semestru akademického roku 2010/2011. Přestěhovala se sem téměř celá lékařská fakulta a související obory fakulty přírodovědecké – především biologové a chemici. Budova se sportovními sály pak slouží fakultě sportovních studií. Celkem je kampus dimenzovaný na pět tisíc studentů a tisíc pedagogů a vědeckých pracovníků. Jeho součástí je i informační centrum s knihovnou, aula a několik dalších větších přednáškových sálů a sídlí zde i vedení fakult.
Hlavní část areálu tvoří dvojitá hřebenová struktura – její páteř tvoří dvě souběžné východozápadní komunikace na úrovni druhého a třetího nadzemního podlaží. Z nich na obě strany vybíhají prsty jednotlivých výukových pavilonů. Mezi oběma koridory jsou pak umístěné společné pavilony všech fakult a oborů – tedy aula, děkanáty, přednáškové sály a knihovna. Na obou koncích této dvojité páteře jsou pak vstupy – ten hlavní je situován do objektu s aulou na západní straně. V severojižním směru je pak komplex propojen lávkami s fakultní nemocnicí na jihu a také se severní, zatím nedokončenou částí kampusu, která je oddělena čtyřproudou silnicí. Na křížení obou komunikačních směrů, v jádru celé struktury, je umístěna knihovna.
Výukové pavilony mají jednotnou podobu – jsou to třípodlažní protáhlé kvádry se zavěšeným keramickým obkladem na fasádě a vnějším točitým schodištěm. Jejich rytmus je přerušen v místě, kde kampus protíná severojižní komunikace – obklad je zde hliníkový. V jasné barvě je pak vyveden vstupní pavilon s aulou (červená) a pavilon biomodelů na opačné straně (žlutá). Objekt Fakulty sportovních studií, který je v nedokončené severní části kampusu, má fasádu z hliníku.
Interiér kampusu působí neosobním dojmem typickým pro nemocnice nebo administrativní budovy – převažuje sklo a kov, na stěnách jsou obklady, na stropech kazetové podhledy. Místy vystupuje na povrch high tech poetika – týká se to především schodišť, obou vstupů a také knihovny, kde se téměř vznášejí dva oblé, hliníkem obložené objemy. Tyto nákladné exhibice však trochu podemílá banalita dalších detailů, například již zmiňovaných kazetových podhledů. Výsledek je trochu těžkopádný, a navíc tato futuristická estetika často nemá žádné opodstatnění – zřetelné je to například u východního vstupu, kde velkou část vstupního pavilonku zabírá jakýsi „sputnik“ sloužící jako vrátnice.
Ve skafandru?
Přirovnání k orbitální stanici docela sedí – poté, co jednou vstoupíte dovnitř, už můžete sundat skafandr a věnovat se pouze poznávání. Je to úleva, protože všude kolem je přece nehostinný vesmír. Nebo ne? Záleží na tom, jak si dnes vzdělání představujeme a co má kampus studentům, ale také ostatním obyvatelům města nabídnout. A také zda je vzdělání jen věcí poznatků, nebo jestli má také nějaký vyšší étos – filozofický, společenský, morální. Dobré fungování „provozu“ školy by zkrátka univerzitě stačit nemělo.
Estetika a materiály jsou věcí vkusu, ale architektura není design a její úkoly a zodpovědnost jsou mnohem širší. Například podle významného finského architekta Juhaniho Palasmaay má architektura posilovat naše existenciální zakotvení, strukturovat chápání světa nebo přispívat k integraci a harmonizaci krajiny či města. Z těchto hledisek kampus ani okolní zástavba příliš neprospívají.
Největší problém kampusu vidím v naprostém podcenění veřejných společenských prostor. Studenti a pedagogové se ve škole nemají kde potkávat, kam usednout k neformální diskusi, kde odpočívat mezi jednotlivými přednáškami. Jsou tu sice dvě malá bistra, jedno v knihovně a druhé na lávce vedoucí do budoucí severní části kampusu, ty ale k delšímu setrvání nevybízejí – mají nedostatečnou kapacitu a kavárna na prosklené lávce i špatnou akustiku. Většinu veřejných prostor tvoří koridory, kde si však není kam sednout.
Nedílnou součástí akademického života však vždy byl neformální dialog studentů i pedagogů, který dává poznatkům nasátým během přednášek další rozměry a přesahy. Jediný přesah, který nabízí nový kampus Masarykovy univerzity, je lávka vedoucí přímo do ráje nákupů a konzumu. Nachází se tam i „akademická restaurace“. Když bychom se pak chtěli dovolávat demokratických svobod studentů i zaměstnanců, tak se v podstatě nemají ani kde shromáždit, aby vyjádřili svůj názor. Aulu a knihovnu, které mají striktně kontrolovaný režim, za takové prostory považovat nelze.
Stejná situace je i v exteriéru. Už samotná hřebenová struktura obřího komplexu po pravdě mnoho příležitostí pro vytvoření veřejného prostoru nenabízejí – zůstaly zde jen jakési polouzavřené dvory. Univerzitní „půda“ působí značně nehostinně a až na pár dřevěných hranolů si není ani kam sednout. Tráva tu sice místy roste, mnohem větší část plochy však pokrývá štěrk – důvodem je zajištění přístupu pro hasiče. Snaha architektů zvětšit volnou venkovní plochu nadzdvižením koridorů a částí pavilonů nad zem také příliš nevyšla – nic tu pochopitelně neroste a ani člověku zde není příjemně. Chybí tu opět místo k setkávání nebo k případným kulturním či jiným akcím. Situaci nezachraňují ani sochy rozmístěné v exteriéru, a to ani přesto, že tu najdeme skutečně kvalitní díla (například od Aleše Veselého). Areál bude jistě o něco příjemnější, až povyrostou čerstvě zasazené stromy, ale i tak plochy volají po promyšlené úpravě a kultivaci.
Přístup ateliéru A Plus silně kontrastuje například s pojetím, které předestřeli architekti z ateliéru FAM v projektu areálu pro Vysoké učení technické v Údolní ulici v Brně. Hlavní důraz kladou autoři právě na společenské prostory – maximalizují je a umísťují na uzlová místa, kde se studenti a pedagogové přirozeně potkávají. Exteriér pak nabízí jednak vstupní náměstí, kde se univerzita setkává s historickým městem, a pak také poloveřejnou zahradu v srdci areálu, která je odstíněna od ruchu města. Realizace návrhu ateliéru FAM, který rovněž vzešel z architektonické soutěže, se však bohužel odkládá na neurčito.
Město?
Výtky adresované bohunickému kampusu lze v podstatě vztáhnout na celou nově vznikající čtvrť, jejíž je součástí. Autoři sice v knize věnované kampusu deklarují mezi ideovými východisky „kampus jako živý městský organismus“, realita je ale bohužel trochu jiná. Charakter bohunického areálu se blíží spíše novodobé periferii do sebe uzavřených nákupních center a administrativních komplexů než živému městu.
Ve své podstatě se urbanismus realizace příliš neodklonil od soutěžního návrhu. Namísto sdíleného prostoru, který je charakteristický pro městské prostředí, je tu důsledná segregace automobilů a chodců. Dokonce se zdá, že se autoři snažili přenechat parter automobilům a pro chodce vyčlenit až první nadzemní podlaží – tak to ostatně bylo již v soutěžním návrhu. Dopravní inženýři zde opravdu zanechali nesmazatelnou stopu – není třeba úplně jasné, proč ulice Kamenice a především Netroufalky, které slouží v podstatě jen k obsluze kampusu a jeho bezprostředního okolí, musejí mít čtyři pruhy a charakter rychlostní komunikace.
V podstatě jediný architektonicky definovaný veřejný prostor je Palachovo náměstí mezi Moravským zemským archivem a administrativní budovou. Je to spíš parčík než náměstí a už jeho umístění na samém okraji zástavby ho nepředurčuje k velké životnosti. Tam, kde se skutečně pohybují lidé – tedy mezi univerzitou, nemocnicí, obchodním centrem a v další fázi pak i bytovou zástavbou –, žádný veřejný prostor nenajdeme – je zde jen kruhový objezd, parkoviště a zastávky MHD.
Náznak parteru, který bývá základem živého městského prostředí, pak najdeme pouze v „otevřené náruči“, kterou nákupní centrum otevírá směrem k velké parkovací ploše v sousedství výpadovky na dálnici. Ale procházejte se po parkovišti. Nezbývá než vstoupit dovnitř a hledat náhražku skutečného veřejného prostoru na galerii mezi obchody. Ale kromě nakupování není žádný důvod zde setrvávat, natož pro vzdělaného mladého člověka.
Život je zde zkrátka zúžen na přesně vymezené funkce a činnosti. Chce se mi věřit, že studenti, Brňané i my všichni si zasloužíme víc. Občanské svobody jsem v souvislosti s kampusem nezmiňovala náhodou – kvalita veřejného prostoru a péče o něj je jedním z ukazatelů demokracie společnosti.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?