Od umělce až k Pulitzerovi
Anežka Bartlová zprávy květen 2018
New York – Jerry Saltz získal Pulitzerovu cenu za kritiku pro časopis New York za „solidní kritiku, v níž volí odvážné pohledy na americké výtvarné umění, obsahující jak osobní, tak politickou rovinu“. Jerry Saltz byl na Pulitzerovu cenu za kritiku nominován již dvakrát (2001 a 2006), a to za texty pro časopis Village Voice. Kategorie kritiky je v nejznámější americké novinářské ceně určena pro autory píšící jak specializovanou kritiku výtvarného umění, tak i tance, divadla, architektonickou kritiku i obecně kulturní témata.
Jerry Saltz (* 1951) vyrostl na předměstí Chicaga, kde též několik let navštěvoval akademii, kterou nicméně nedokončil; tvrdí tak o sobě, že je vlastně samouk (zejména s odkazem na techniku malby). V 70. letech se podílel na fungování malé neziskové galerie N.A.M.E., kterou s přáteli otevřel v Chicagu. V roce 1980 se pak rozhodl přesídlit do tepajícího New Yorku, kde zrovna vládla vlna obdivu k umělcům zastoupeným na ikonické výstavě Pictures (Artist’s Space, 1977–8, kurátor Douglas Crimp). Saltz sám tvrdí, že byl frustrován trendem apropriace a uměním 80. let založeným na intelektuálním přepracování postmoderních principů. V roce 1982 skončil s tvorbou umění a stal se řidičem kamionu. Zpětně vysvětluje, že právě na dlouhých cestách širými pláněmi Ameriky měl dost času přemýšlet o tom, co mu svět umění dal a vzal. Jelikož ho tvorba stresovala, rozhodl se tedy stát kritikem umění. Postupně se propracoval sledováním výstav i návštěvami ateliérů do kulturního týdeníku Village Voice, kde působil v rozmezí let 1998–2007. Když se tu v letech 2005–2007 vystřídalo v rychlém sledu několikrát vedení redakce, Saltz odešel do New York Magazine.
V loňském roce se Jerry Saltz stal na chvíli celebritou, když pro New York Magazine napsal text „Můj život neúspěšného umělce“, následovaný videem zveřejněným na webových stránkách magazínu, kde recenzuje svá vlastní díla, nalezená po více než 30 letech. Tak jako ve svých kritikách a recenzích si Saltz všímá detailů, které interpretuje v rámci celku, hlavní důraz ale klade na to, jak se umělec či umělkyně vyrovnávají s cílem, který si předsevzali, se vzory, které sledují, a s překážkami, které cestou vyvstanou. Jeho psaní je známé vstřícným jazykem, prudkostí a tím, že často píše v první osobě. V jednom z rozhovorů uvádí, že spolu se svou manželkou, rovněž vlivnou kritičkou Robertou Smith, během týdne navštíví kolem 30 výstav. Jerry Saltz je známý též svou aktivitou na Facebooku a Instagramu (278 tisíc sledujících) a Twitteru (570 tisíc), kde rád diskutuje se svými fanoušky. Za své ostré a často nevybíravé, až vulgární projevy a sdílení erotických scén převzatých ze středověkých rukopisů bylo jeho facebookový účet několikrát dočasně zablokovaný, počty fanoušků ale neklesají. V březnu mu například vyjádřili podporu, když se rozhodl pro intervenci a přelepil nápis „David H. Koch’s Plaza“ před Metropolitním muzeem na „Climate Change Denier’s Plaza“ (Náměstí popírače klimatické změny). Narážel přitom na fakt, že se Metropolitní muzeum rozhodlo pojmenovat náměstíčko před budovou po jednom ze svých sponzorů, který je (spolu se svým bratrem Frederickem R. Kochem) majitelem jednoho z největších chemických koncernů Koch Industries, řadí se k významným libertariánům a má úzké vazby na mnoho politiků. Saltzův aktivismus však na pojmenování náměstí před muzeem neměl žádný vliv, a zůstalo tak u 12 tisíc lajků na sociálních sítích, kde sám fotografie z akce sdílel.
Pulitzerova cena pro novináře je udělována od roku 1917, aktuálně v jednadvaceti kategoriích (jejich počet se vyvíjel). Ocenění za kritiku je pak udělováno od roku 1970.
Nominováni jsou jednotliví žurnalisté vždy za konkrétní periodikum. Cena se tak snaží podporovat vydavatelství a jednotlivé redakce v zaměstnávání kvalitních autorek a autorů. Tradičně bodují zejména největší noviny, jako je The New York Times (letos získaly Pulitzera ve třech kategoriích, včetně dvou cen pro novinářky v hlavní kategorii Veřejná služba), nebo Washington Post (obsadili dvě kategorie) či The New Yorker, pro něž získal třetí ze tří oceněných za Veřejnou službu Ronan Farrow za reportáže vedoucí k tzv. kauze Weinstein, jež pomohla k vlně odhalení a odsouzení za sexuální obtěžování.
Chalupecký potřicáté
Anežka Bartlová recenze listopad 2019
Rámcem, který do značné míry určuje přehlídku sedmi finalistek a finalistů (včetně všech členek skupiny Comunite Fresca) je tentokrát společně sdílené prostředí: Životní, sociální, fyzické (materiálové), mediální… Kurátorky spolu s umělkyněmi a umělci se v ...
Je těžké říct, čí je to vlastně výstava
Anežka Bartlová rozhovor listopad 2020
Rozhovor s Isabelou Grosseovou a Jesperem J. Alvaerem se ohlíží za jejich víc než patnáctiletou společnou tvůrčí praxi a zejména aktuálními dvěma výstavami. Jednou z nich je samostatné dílo prezentované v rámci bienále Ve věci umění v pražském hotelu Panorama, druhou pak...
Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky
Anežka Bartlová portfolio červenec 2020
Proutkaři a výzkumníci / Pracovní skupina (pozn. 1) pro výzkum mimosmyslové estetiky vznikla za účelem zkoumání, mapování (pozn. 2) experimentálního ověřování (pozn. 3) a částečně popularizace (pozn. 4) výzkumu parapsychologických směrů.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?