Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky
Anežka Bartlová portfolio červenec 2020
Proutkaři a výzkumníci / Pracovní skupina (pozn. 1) pro výzkum mimosmyslové estetiky vznikla za účelem zkoumání, mapování (pozn. 2) experimentálního ověřování (pozn. 3) a částečně popularizace (pozn. 4) výzkumu parapsychologických směrů.
Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky: Antény ruky: Pokus o plošné odtienenie (s Jonášem Gruskou), pohled do výstavy v LOM Gallery, Bratislava 2019, foto: Petr Sit
Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky: Z projektu Telepatologie a parapsychogeografie, Artalk revue 2/2018, foto: Vojtěch Rada
Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky: Geopatogenní zónování, fotogram, 2019
Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky: Antény ruce: Protokoly z mimosmyslové estetiky, pohled do výstavy, Ateliér Josefa Sudka, 2017, foto: Jan Kolský
V Pracovní skupině momentálně působí fotograf Jan Kolský (*1990), jehož práce se vyznačuje konceptuálním přístupem a věcnou estetikou, Matěj Pavlík (*1990), Kolského bývalý spolužák z Ateliéru fotografie na pražské UMPRUM, jehož tvůrčí rozptyl je širší o spolupráci s Lucií Rosenfeldovou (v podobě videoesejí i kurátorských projektů). Pavlíkovy fotografie pracují často s fenomény na hranici reality a fikce, ve videu Masking Captivity pak pracoval s fenoménem apofenie (nacházení smyslu v neorganizovaných datech) atp. Dalším ze skupiny je Peter Sit (*1991), organizátor, kurátor a fotograf žijící v Bratislavě, nicméně i on se setkal s ostatními při studiích na UMPRUM. Sita, který se věnuje sociální roli fotografie a umění vůbec, ale fascinuje též tzv. ruský kosmismus a další utopické systémy současnosti i nedávné minulosti. Posledním ze čtveřice, jež tvoří aktuální Pracovní skupinu, je kritik současného umění a historik nedávného a užitého umění Vojtěch Märc (*1990). I on si vyzkoušel roli tvůrce, když na výstavě věnované odkazu konceptu vědecko-technické revoluce a teoriím Radovana Richty (Civilizace na rozcestí, Display 2018/2019) vystavil kus ropovodu. Materialistický přístup, kombinovaný se zálibou v bizarnostech a vědomím, že (nejen československá) historie není černobílá a skrývá mnohá neprobádaná anebo zbytečně opomíjená zákoutí je spojujícím východiskem všech členů Pracovní skupiny. Jejich přístup můžeme charakterizovat jako umělecký výzkum, tedy bádání, jehož výsledkem je nějaké nové nebo (současným pohledem) interpretované vědění, jež je prováděno skrze uměleckou praxi: umělecká tvorba tu zásadním způsobem přispívá k produkci vědeckého významu.
Jde tedy o umělecko-výzkumnou platformu, spojenou s konkrétním tématem. Východiskem je přitom fakt, že československá parapsychologie, nejčastěji nazývaná psychotronika, je i v zahraničí důležitý pojem etablovaný v období studené války a rozvíjený zejména v šedesátých až osmdesátých letech. Základním předpokladem je představa, že můžeme studovat nestandardní přenosy hmoty, energie a informace. Někteří představitelé československé psychoenergetiky pak razí teorii, že myšlenky mají částečně materiální podstatu, tedy že mentální energie je energie jako jakákoliv jiná – je možné ji zachytávat a zkoumat fyzikálními metodami a skrze pokusy. Právě kolem spletité historie psychotroniky, psychoenergetiky a teorií energetismu a možností „příčného zkoumání paranormálního a oklikou taky normálního“ se sešli (aktuálně čtyři) výzkumníci.
Mezi první prezentace jejich práce patřila výstava Antény ruce (Ateliér Josefa Sudka, 2017), kde se pokusili s určitým odstupem zaměřit na okruh psychotroniků kolem dvou hlavních badatelů šedesátých až osmdesátých let: Aleše Rumlera a Františka Kahudy, ale též Zdeňka Rejdáka. Výstava představila malou ochutnávku spletitého vesmíru československé psychotroniky, včetně některých přístrojů na usměrnění toku energie. Způsob jejich instalování byl tehdy veden především estetickými kritérii autorů výstavy, přičemž sledovali roli rukou, které v praxi psychotroniků fungují jednak jako symbol komunikace, ale též jako skutečné antény, jež přijímají a vysílají signály. Nás tato energetická pole mohou ovlivňovat nejen ve sféře racionality a přenosu informací, ale též na psychické rovině, stejně jako jiné vlivy prostředí, v němž žijeme, někdy se pak projevují pouze v mimosmyslové rovině. S tím souvisí také výzkum tzv. geopatogenních zón v prostoru. (pozn. 5)
Charakterizovat nějak předmět zájmu Pracovní skupiny není jednoduché: samotnou psychotroniku můžeme číst jako balancování na hraně mezi vědeckým a uměleckým druhem vědění. Spojením umění a paravědeckého přístupu k léčení, zachycování jinak nezachytitelných dějů a zkoumání jejich využitelnosti pro praktický všednodenní život se zabýval například Břetislav Kafka. Sochař a jeden z hlavních psychotroniků a hypnotizérů u nás. Zmíněný František Kahuda byl například v letech 1954–1963 ministrem školství a poté vedl oficiální, socialistickou vládou podporovanou Psychoenergetickou laboratoř při VŠCHT. (pozn. 6) Mezi úvahami psychotroniků měla zvláštní místo třeba i nutnost vědecko-lidské revoluce, která musí navazovat na již probíhající vědecko-technickou revoluci, protože jinak dojde k nevyhnutelnému odcizení jedince společnosti skrze nástup technologií. Cestou ke korekci tak má být vývoj člověka a jeho citlivosti. Mezi výzkumy patřila především možnost přenosu informací na dálku: telepatie jako příklad komunikace (beze znaků nebo slov) mezi živými bytostmi (pozn. 7) anebo proutkaření, jež reprezentuje přenos mezi neživou a živou přírodou. Využíváno bylo například pro hledání nových slojí uhlí k těžbě anebo tradičněji zdrojů vody. Psychotronické výzkumy měly také být rozhodující silou vedení studené války, vojenská filmová studia také točila propagační filmy.
Ukazuje se mimo jiné, že militární výzkum nevyužívá pouze čistě racionální metody k vedení boje, ale že i (para-)umění má v těchto výzkumech své místo. A totéž naopak platí pro umění samotné: ani ono není často nějak speciálně anti-rozumové, ačkoliv pracuje s magií či animismem. V základu je představa materiálně konkrétní, zatím ne plně pochopené, avšak pochopitelné roviny světa, jehož podstatnou součástí jsou vedle živých bytostí i entity neživé a vedle nich jej utváří i samotné energie. To jsou samozřejmě i dnes zajímavé a inspirativní myšlenky a Pracovní skupina se tak může na zvoleném poli pohybovat zcela volně. Otázka, kam až se odváží zajít a kam je svět současného umění pustí, bude předmětem mého dalšího výzkumu.
Anežka Bartlová je kritička současného umění.
1 Název „pracovní skupina“ je záměrný, dovoluje totiž případně rozšířit její řady o nové členky a členy, jež bude sdružovat zájem na tomtéž „pracovním úkolu“, zároveň je důležitý i pro jistou časovost, respektive plánovanou dočasnost skupiny, omezenou pocitem vyčerpání tématu „výzkumu mimosmyslového vnímání“, anebo ukončení činnosti motivované jiným důvodem.
2 Antény ruce, doprovodný text k výstavě v Galerii Josefa Sudka, v rámci Fotograf Festivalu 2017, dostupné na webu FF.
3 Telepatologie a parapsychogeografie, in: Hana Janečková (ed.), Artalk Revue 2 – Diagnóza, 2018.
4 Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky se přihlásila a byla nominována mezi pětici finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2020.
5 Experimentální mapování geopatogenních zón si vyzkoušela Pracovní skupina na výstavě Podmínky nemožnosti VII / Psychopatologie planety, v pražské galerii Kurzor, kde nechali zjistit, kudy procházejí tyto zóny v rámci Centra současného umění, jehož je galerie součástí.
6 Existovalo však ještě několik dalších institucí jak při ČVUT v Praze, tak na Slovensku – Pracovisko experimentálnej psychotroniky při Výskumnom ústave živočišnej výroby. V roce 1973 byla založena tradice Mezinárodních psychotronických konferencí, z nichž první se konala právě v Praze.
7 Pracovní skupina (ve složení Kolský, Märc, Pavlík a další) se pokusila ověřit tento pokus v projektu Telepatický experiment, kde se jednalo o pokus přenosu dojmů a informací telepaticky z osoby na jednom místě k osobě na zcela jiném místě, výstupy byly publikovány v textu: Telepatologie a parapsychogeografie, Artalk Revue 2, léto 2018.
Chalupecký potřicáté
Anežka Bartlová recenze listopad 2019
Rámcem, který do značné míry určuje přehlídku sedmi finalistek a finalistů (včetně všech členek skupiny Comunite Fresca) je tentokrát společně sdílené prostředí: Životní, sociální, fyzické (materiálové), mediální… Kurátorky spolu s umělkyněmi a umělci se v ...
Je těžké říct, čí je to vlastně výstava
Anežka Bartlová rozhovor listopad 2020
Rozhovor s Isabelou Grosseovou a Jesperem J. Alvaerem se ohlíží za jejich víc než patnáctiletou společnou tvůrčí praxi a zejména aktuálními dvěma výstavami. Jednou z nich je samostatné dílo prezentované v rámci bienále Ve věci umění v pražském hotelu Panorama, druhou pak...
Martina Smutná - Emancipace malbou
Anežka Bartlová portfolio duben 2020
„Dneska se to tak vykládá, že co se těm mladým říká ve škole, že to je vlastně všecko svatá pravda. Ale ona to zas tak pravda néni, my, když jsme žili v té době, tak jsme to tak necítili…“ říká paní Květa se silným moravským přízvukem na otázku, jak se jí žilo v...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?