Informační otylost nevylučuje podvýživu
Karolina Jirkalová rozhovor únor 2009
Rozhovor s Vladimírem Kokoliou / Vladimír Kokolia je výtvarník, který o vidění a tvorbě dokáže psát tak, že je stejná radost číst jeho texty, jako se nořit do jeho obrazů. Následující rozhovor proto není záznamem hovoru, jak to bývá na těchto stránkách zvykem, ale vznikl rovnou v podobě písemné. Předcházelo mu však několikeré setkání a jeden skvělý oběd z malířovy kuchyně. Nepřímým podnětem a snad i linkou tohoto rozhovoru je Slovník Grafiky 2, který Vladimír Kokolia sestavil na podzim loňského roku a který vyšel u příležitosti jeho výstavy Bordel v pražské galerii Havelka.
Tvá zatím poslední výstava se jmenuje Bordel. Proč, v čem tě bordel nebo řekněme chaos fascinuje?
Nemám odpověď. Když se o ni budu snažit, tak asi pod bordel zahrnu všecko, na co nemám odpověď. Vejde se tam stejně tak „můj bordel“, jako nelidský světový bordel. A k bordelu patří, že je ani nebudu umět odlišit.
Můžeš to přesto zkusit?
Svému bordelu intimně rozumím, umím se do něho nořit. Když by mě pohřbil, tak vlastně zůstanu doma. Věřím v něj a můžu si myslet, že mír na světě bude, až se můj bordel stane celosvětovým standardem. Můj bordel je to, co svět ještě nerozeznal jako nový pořádek!
Zato cizí bordel je nebezpečnej, nesrozumitelnej. Stačí i pokaženej pořádek s nenápadnou chybou v kódu, tři tramvaje za sebou po třičtvrtěhodině čekání. Je to i naleštěný repre bordel investiční banky – ještě předtím, než se sesype. Stávající stav, kdy se bordel finančního systému provalil, už je katarzní. A pak ten bezbřehý a nezbadatelný kosmický bordel, chaos v původním děsivém smyslu, na který nejsou vůbec žádné páky. O kterém nemusíme nic tušit, i když už nám dosahuje pod krk.
Při malování ten svůj i cizí bordel míchám přímo na paletě. Přetlačují se o štětec. Měli bychom pěstovat cit pro bordel, právě proto, že se z principu moc vycítit nedá. K tvé původní otázce: fascinující na tom je asi to, že náš svět z devadesáti devíti procent sestává z bordelu – jenže my si jeho obraz před sebou skládáme výhradně z těch opuštěných ostrůvků, tvářících se řízením bordelu jako pořádek. A pak zpozdile říkáme, že „nám lhali“ nebo že „všechno je jinak“.
Dnešní doba je nahuštěnější než kdy dřív, množství informací a vjemů je téměř bezbřehé. Jak z tohoto bordelu vůbec vybírat? Jak se rozhodnout pro jeden z těch střepů? Ty vždycky přijdeš s fantastickými, na první pohled pro nás zcela marginálními informacemi třeba o druzích kakaových bobů...
Čokoláda je konverzační téma, tím obtěžuju všechny, pak přejdu na ušní maz, haplogrupy, na Fullera nebo na Wolframa, což je duševní spřízněnec Zdeňka Sýkory, pak na color management, první a patnáctou kapitolu Dao De Jingu, negativní a pozitivní výběr v lesnictví atd.
Máš pravdu, že informace ve výhodných výprodejích hážeme do košíku a pak je leckdy nerozbalené doma hážeme do koše. Jak se pěstují ani jak chutnají čerstvé téměř nevíme. Čili těch čerstvých máme naopak nedostatek! Informační otylost nevylučuje podvýživu.
Kupodivu ani umělci nejsou takovými propagátory čerstvosti, jak by se dalo čekat. Rovněž se svými studenty se musím vědomě bránit, abychom nespoléhali jen na „processed food“. Tomáš Vaněk by řekl na kompoty. Na druhou stranu, haldy balastních prošlých informací začínají už mít své poetické kouzlo, svoje biotopy a na své úrovni vlastně i čerstvost.
Ve slovníku Grafiky 2 je mezi hesly i kompost, ty sám jsi nositelem titulu Miss kompost 2007. Dá se kompostování vnímat jako metafora výtvarné činnosti?
Kompostování začíná morbidně: vršením mrtvolek kvítků, odepsaných stvolů a všemožného odpadu a rozkladu. Avšak když se překročí kritické množství, sejde se vhodný poměr dusíku a uhlíku, přiměřená vlhkost a provzdušnění, golem obživne. Zahřeje se třeba až na sedmdesát stupňů, takže se do něho nedá strčit ruka. Nutím k tomu všechny návštěvy.
Heslo ve Slovníku Grafiky 2 říká, že v našem oboru neexistuje odpad, resp. v něm nic než odpad neexistuje. Představa, že tvoříme čistě jen z těch skvělých věcí, které si neseme na tácu před nosem, nám dlouho nevydrží. Musíme začít chodit po periferiích, obíhat svůj rádius jako medvědice, která prý za noc uběhne několik desítek kilometrů, nevyhýbat se žádným zdrojům, nevábným koutům, prostě přijmout bordel.
To spíš zní jako pedagogická metafora
Je to jako na naší zahradě: Eva seje, sází, pěstuje, pak sklízí. Já nedělám nic – kromě toho, že takzvaně připravuju půdu. Pořád shromažďuju všechen balast na stále rostoucí hromadu a průběžně v ní umožňuju vznik nových kultur a civilizací, i jejich následný zánik či proměnu. Z obrovské kupy je za týden polovička a za rok a půl zbude jen nepatrná hromádka humusu. Která však zásadním způsobem zlepšuje půdu, oživuje ji, pomáhá vytvářet příznivé podmínky pro růst.
Půda mě skutečně zajímá daleko víc než ovoce. A stejně tak v ateliéru Grafiky 2 na AVU mě daleko víc zajímá začátek než výsledek. Děláme všechno pro to, abychom nezanedbali možnosti, které se vyskytují jedině při vzniku věci a pak už třeba nikdy. V rozpuku lze s věcmi ještě hnout. Někdy se je podaří nastavit tak, že se dál budou dělat víceméně samopohybem.
Takže jakési kompostování v lidských duších?
Jistěže se to nesmí přehánět, nejsme žádní psychoanalytici. Situace, kdy student sestoupí do svého mentálního sklepa, našmátrá tam někde svůj ovládací panel a zkusí vrtat do svého nastavení, je krajně choulostivá a určitě ne pro každého vhodná. Většinou k tomu ani nedojde – stačí, když se podaří, že si začátku vůbec všimnou. Věřím, že věc, která vzniká primárně s ohledem na dobrý začátek, bude méně předvídatelná, než věc, u níž je naopak prioritou dobrý výsledek. Výsledek ovšem nepodceňujeme, nakonec je samozřejmě tím rozhodujícím. Ale jak říkám, není pro nás prvotní.
Proč vůbec malovat a nedělat raději něco úplně jiného? Co tě táhne k plátnu?
Přesně tuhle otázku si pořád kladu. Nikdy jsem nechodil do ateliéru jako do zaměstnání. Pořád je mi to malování divné a divím se, jak to, že je.
Jenže jejím důsledkem je nekonečné ověřování, zdali malování nese větší význam než všechny ostatní konkurenční činnosti. Což může být ve výsledku trošku destruktivní, jelikož ty jiné aktivity jsou samy o sobě dost výživné: práce v lese, obsesivní kompostování a přesívání zeminy, cvičení taiji a třeba taky záliba v dělání webových stránek pro moje blízké, o učení na AVU nemluvě. Přesto, i když liknavě, pořád maluju, mám co malovat a chci malovat.
Dokonce bych řekl, že má důvěra v malbu je až přehnaná. I v situacích, jako jsou hladomor na druhém konci světa, blbost politiků v Česku nebo trapárny na kulturní scéně, kdy jako první reakce člověka přirozeně napadne přímá občanská angažovanost, se mi někdy stane, že po úvaze vyhodnotím malování jako to nejlepší, co pro věc můžu udělat.
A máš u toho trochu pocit útěku od odpovědnosti, nebo ne?
Znáš ty úvahy o nápravě světa, u kterých skončíš na tom, že musíš začít u sebe. To je tenhle případ – jenže mně se do toho vloudí osobní mytologie z osmdesátých let, kdy jsem se vší silou snažil uvěřit, že obraz je ještě něco jiného než svůj vzhled. Jinými slovy: nemusí mít ani efekt, stačí, že je. Tehdy jsem se tím asi jistil proti eventualitě, že budu malovat do šuplíku.
Což má ale velké konsekvence. Obraz by pak měl být dobrej, ve smyslu hodnej. Nemyslím neškodnej ani unyle pozitivní v new-ageovském duchu, prostě jen ne-zlej. Dále představa, že si věci vystačí ontologicky, poněkud degraduje praxi – takže člověk pak mimoděk říká „pouhá praxe“ nebo „pouhá realita“. A naopak to, že se za tu věc tak nějak modlíš malbou, ti připadá daleko reálnější.
Zní to trochu jako náboženství malby...
Loni nás Zdena Bednaříková požádala, jestli bychom v ateliéru neudělali pár obrázků do hospice. Zajeli jsme se tam podívat a začali jsme postupně chápat příšernou odpovědnost takového zadání. Normálně pořád nadávám, že se na obrazy nikdo pořádně nedívá, a tady je tomu přímo naopak: divák v hospici může být v uvozovkách „odsouzen“ k pohledu na náš obraz! A přirozeně nemůžeme vyloučit ani možnost, že si náš obraz odnese v pohledu s sebou na věčnost…
V takovém případě dojde i na tu ontologii! Ale děckám tenhle směr úvah vůbec nevnucuju, čekám, s čím přijdou sami.
Několikrát jsi mluvil o tom, že máš v hlavě téměř hotové obrazy. Kdy a proč dozrají k materializaci?
Hotové obrazy asi ne, ale nosím v té hlavě nutkavé fragmenty, které obyčejně mají své jedinečné světlo, občas říkají něco i o prostředí a pozorovateli, ale jen výjimečně nesou klíč, jak by se měly dělat. Míra konkrétnosti se hodně různí. Třeba jsem už víckrát maloval Keř, což byl skoro před třiceti lety letmý pohled do jakéhosi křáku v protisvětle. Vůbec nemůžu říct, co jsem viděl, dokonce bych spíš řekl, že ho maluju opakovaně každých pár let, právě abych na to přišel.
Něco jiného jsou ty cestičky, kterými věc při malování procházím. Tam skutečně podnikám pokus si obraz dostat kompletně do hlavy. Jenže to se víc týká toho, jak ho provedu, zatímco samotný vzhled zůstává vedlejší. Přesto do něho snad vždycky proleze to původní světlo.
Míváš období, kdy téměř nemaluješ, přitom na tvoje věci se téměř čekají fronty. Znervózňuje tě ten vnější tlak, očekávání ostatních?
Je trapné dokola vysvětlovat, že nic nemám, vždycky to zní jako výmluva. Někdy to dokonce ten člověk vztáhne na sebe. Zažil jsem, že kohosi úplně urazilo, že nemůže přijít do ateliéru, probírat se věcma a něco si vybrat, tak jak se to dělá. Mrzí mě to, ale já tak nefunguju, nemůžu si pomoct. Kdyby to byla póza, tak by byla dost nákladná.
Jak prožíváš samotné malování, tedy jakési bytí v obraze, soukání obrazu z hlavy ven?
Já to nesnáším, ale rodičky do toho taky jdou znovu. Je to frmol jako při simultánním tlumočení. Neřekl bych ale, že obraz leze z hlavy. Leze „odtamtud“. To má možná každý jinde, neurčitě si pamatuju, že kdysi jsem to měl tady, u sebe, takže jsem to ze své strany mohl vrhat na plátno. Ale teď už to dlouho mám tam, před sebou, snad na horizontu. Plátno je mezi tím a při malování převládá pocit, že to tahem štětce odtamtud tahám.
Vstupuje ti v této fázi do tvorby náhoda?
Nejlepší je nutnost. Mít jen jednu volbu. Což píšeme i ve Slovníku! Ta nutnost tě jednou nutí k dodržení něčeho jasně daného, podruhé tě však ze stejné logiky uvádí do kontaktu s něčím, čeho příčina je neznámá nebo zdánlivě nesouvisející. Tedy s tím, čemu se říká náhoda. Kdo si objeví nutnost, bude se nutně potkávat s náhodou. Nevím, jestli to funguje i opačně.
Maluješ jakési masy, propletence, pletiva skutečnosti. Do jaké míry je vidíš i v reálném světě (les, tráva, vítr) a nakolik je to čistě abstraktní?
Představ si, že se díváš na něčí obličej. Tvůj pohled bude automaticky skákat z oka na pusu, pak na druhé oko, na tvář, nos, obrys hlavy, zpátky na oko a tak dále. Budeš křivku, kterou pohled reálně opisuje, označovat za abstraktní? Ona určuje, co vidíš. S ní vidíš i vidění vidění. Podobně maluju, co vidím.
Zajímá tě spíš to neměnné, věčné, nebo jedinečné a pomíjivé?
Kdyby to neznělo jako bonmot, tak bych řekl pomíjivé ve stálém a stálé v pomíjivém… Ale ono to tak skutečně je: nezajímá mě jeden nebo druhý pól, nýbrž rozpětí. Kdykoli potkám takový párek protikladných pojmů, vědomě se snažím překonat fandění jen jedné straně a místo toho fandit rozpětí.
Tak třeba obyčejnost je prostředím, kde se věčné i pomíjivé vedle sebe skvěle vejdou. Spirituální vzepětí, mladický ideál nebo milostný vztah, které si neprošly zkouškou obyčejnosti, zůstanou ploché. Dost se snažím, aby malování bylo obyčejné. Což mi zní jako synonymum pro zázračné.
Základem všech tvých pláten je jediná nepřerušovaná linka – proč máš potřebu této návaznosti, plynutí?
V jakémsi smyslu špičkou tužky při kreslení vůbec nehýbeme. Je pořád na tom správném bodě. Takže i ta moje linka je tak trochu bod. Kterému se při vedení čáry mění okolí. A který je velký jako já. Je to způsob, jak být pořád tady.
S tímhle aparátem vcházím do hloubek obrazu a navštěvuju tam konkrétní místa v určité hloubce. Vracím se zpátky a nořím se opakovaně. Bod se nehýbe, místa jsou navštívená v různých momentech, přitom je zároveň obsáhneme jedním pohledem. Připadá mi, že tím vzniká názorný diagram času, snad trošku úplnější než ta nejapná lineární osa minulost–přítomnost–budoucnost.
Pro tebe je velmi důležitý pohyb i pozice těla, nejen díky taiji, které pravidelně cvičíš. Vnímáš malbu i skrze pohyb, který před plátnem vykonáváš?
To jsem měl zmínit, když ses ptala, proč jednou čarou. Já vlastně moc nemaluju – pokud malování je takové to umné rozmazávání barvy, dokud z toho nevyleze obličej nebo něco, což má přirozeně taky své kouzlo – já tu čáru spíš kreslím, nebo ji snad dokonce píšu. To má jednu velkou výhodu: do ní se opravdu dá nacpat síla.
Raději se vyhnu vysvětlování, co myslím tou silou. Nedorozumění je zaručeno. Periskop mám sice nad hlavou, ale koukám se z břicha, břicho doprovází každý tah, dalo by se málem říct, že mi pak celý obraz zůstává napsaný v břiše... Silou určitě nemyslím expresi, ani žádné tlačení na pilu. Je to zcela fyzické, avšak skoro bez námahy. Když máš dobrou geometrii...
V podstatě celou dobu mluvím o malování, přitom ty sám spíš říkáš, že „děláš věci“. Proč spíše „věc“ než „obraz“?
Bráním se tím představě, že malování je odvozené. Běžně lidi myslí, že se kus světa tak nějak obmáčkne do vnímání a je obraz. Od původní věci odvozený. Jenže já potřebuju to, co dělám, považovat za tu pravou věc. A jelikož jsem si kdysi v dětství všiml, že věci nekončí ve svých obrysech, ale pokračují až na konec světa, tak se nedivím ani tomu, když pokračují i do mé kresby nebo malby.
To nekončení věcí asi zní obskurně, měl bych to vysvětlit: věc vidíme jednoduše proto, že nezůstává někde tam u sebe, kde bychom se o ní ostatně ani nedověděli. Fakt, že ji vidíme, dokládá, že pokračuje ze svých obrysů až k nám.
No, nevím, jestli jsem to vysvětlil...
V článku, který nedávno vyšel v týdeníku A2 mluvíš o „zázračnosti“ jako o jediném zájmu, který v životě máme. Jak ji najít nebo lépe řečeno rozpoznat?
To je jednoduché – cokoli na světě je zázračné, první věc, kterou spatříme před očima je zázračná – ale občas musíme trochu zabrat, v dětství to bylo víc samo od sebe. A způsob, jak zázračnost spatřit, může být třeba takhle jednoduchý: stačí pominout hranice mezi věcmi.
Lze tuhle cestu naučit studenty? Anebo co se je snažíš naučit?
Spíš doufám, že se od nich osvěžím čerstvou krví! Oni by měli mít daleko kvalitnější úžas než já, starý rutinér na tomto poli.
Je důležitější, aby si ze školy odnesli techniku, zručnost, anebo se snažíš, abys je naučil těžit ze sebe samých, technika netechnika?
Můj profesor Jan Smetana nám říkal, že nejdůležitější je naučit se pracovat sám se sebou. To je ta pravá technika, vedle které technika nějakého šrafování nebo vystřihnutí kotníku je úplnou banalitou. Takže jsme zas u ovládacího panelu...
Tvůj dotaz na techniku je stará učitelská otázka: je lepší umět všemožné techniky předem a pak je podle potřeby aplikovat – anebo spoléhat na to, že teprve když se objeví nutnost, tak si člověk příslušnou techniku osvojí nebo si ji přímo vynalezne? Vidím velké klady prvního přístupu, i když my asi spíš tíhneme k té druhé krajnosti. Hlavně proto, že univerzálně osvojená technika mívá tendenci zviditelňovat nejen to, co má zviditelnit, ale i samu sebe, což bývá trochu trapné.
Nutíš je o dílech mluvit? A co od nich chceš slyšet, jakým směrem je kormidluješ?
Ano, nutím je mluvit. Ale není to okecávání! Prostě vím, že se o některých věcech dá mluvit anebo musí mluvit. A to přesto, že by v našem oboru přece měla stačit domluva výtvarným jazykem! Jenže život ukazuje, že právě výtvarný jazyk se nenaučíš pouhým odezíráním, musí o něm být řeč.
O jiných věcech se zas mluvit nemusí, o pár snad dokonce nesmí. Tak například úplně minimálně mluvíme o názorech. Odhaduji, že se tímhle lišíme – že ostatní ateliéry vesměs uvažují právě na úrovni názoru. Já názor nepodceňuju, při koukání na věci mu jako každý podléhám, ale není to pro mě to první.
Nedávno jsi sestavil Slovník Grafiky 2. Proč jsi měl potřebu některé důležité pojmy definovat a fixovat? Slovník už je v podstatě kodifikace...
Kodifikujeme jako na běžícím pásu! Vedle Slovníku existuje třeba taky Kánon Grafiky 2, který obsahuje důležité rady pro přežití, třeba jak oddělovat houbičky ze dřezu na nádobí od těch na barvy.
Že jsme ale Slovník Grafiky 2 vydali tiskem, to je zásluha hlavně Jitky Grígerové z Galerie Havelka, vstřícnosti AVU a ovšem velkorysosti pana sponzora.
K vypracování těch „skript“ mě nutila obava, že v ateliéru mluvíme svým jazykem a už nám přestává být rozumět. A taky se mi nechtělo všechno dokola vysvětlovat nově příchozím.
Jak jednotlivá hesla vznikala? Podíleli se na tom i studenti?
Nakonec mnohem míň, než jsem si sliboval, ale něco aspoň okomentovali v našich diskuzích nebo na ateliérových stránkách. Převážnou část hesel jsem sesmolil během dvou jízd vlakem z Prahy. Formulování definic byla čistá radost, máme je důvěrně zažité, nebylo nad nimi málem o čem přemýšlet. Nejtěžší bylo si vůbec vzpomenout, co všechno do Slovníku patří.
Chtěl jsem oslovit i „staré Grafiky 2“, ale časově jsem to nezvládl. Ti by měli úplně jiná hesla, nebo žádná, nevím. Grafika 2 se průběžně dost proměňuje podle toho, jací lidi ji právě tvoří. Možná se to dovím, protože plánujeme sraz všech, kdo Grafikou 2 prošli – snad u příležitosti květnové výstavy ateliéru v Alšově jihočeské galerii.
Je to spíš tvůj osobní, případně ateliérový manifest, nebo myslíš, že ty definice jsou všeobecně platné?
Ty prostě musí být platné pro celý vesmír! Ale nutně vycházejí z otázek, které si v ateliéru pěstujeme, z toho, jak jsou tam zrovna namíchané individuality, z frekvence pojmů atd. Každé prostředí a též každý ateliér na AVU má zajisté svůj slovník. Vzájemně by slovníky asi nebyly moc kompatibilní – což je jedině dobře – přidává to každému ateliéru tak trochu na raison d' être.
Všeobecně platné nebudou definice i proto, že jsme si některé pojmy recyklovali podle potřeby. Jako například šíleně zatížené slovo forma, které se kdysi tak rádo užívalo a zplanělo v hloupé dualitě forma versus obsah a jehož „správný“ význam obávám se ani neznám. Nám se hodilo pro „místo, než se na ně něco nakreslí“.
Podobně „abstrakce“ říkáme skoro určitě něčemu jinému, než se normálně rozumí. Pro nás to je, když na obraze uvidíme formu...
Dá se skrze tvé texty přiblížit k obrazům, anebo to jsou dvě paralelní linie?
Určitě, jsou to vysloveně praktické věci, skoro až návodné. Hesla častěji obsahují instrukce pro autory, ale najde se tam dost indoktrinace i pro toho, kdo nechce obrazy dělat a stačí mu se dívat.
Hesla jako divák, publikum, výstava ve slovníku vůbec nejsou, proč ne?
Správně, všímáš si absence, přesně dle hesla Smysl pro absenci!
Celou oblast „provozu“– která možná někoho zajímá naopak nejvíc – tak trochu vypouštím, máš pravdu. A když se tam vyskytne, tak třeba jenom coby milé pošťouchnutí, jako třeba heslo Současná tendence: tendence ve své závěrečné fázi. O provozu se mluví pořád. Já jsem se spíš soustředil na věci, o kterých se u nás mluví málo nebo vůbec. Něco mám od svého profesora, něco jsem někde pochytil a většinu jsem musel vykoukat.
Jak se má divák před obrazem chovat, jaká je podle tebe ideální situace pro setkání s uměním?
Dokonalému divákovi podle mě odpovídá milovník umění. Milovníků je jistě více druhů, každý s trochu jiným rejstříkem, neodvážil bych se vypíchnout jeden přístup jako vzorový.
Ale když zůstaneme u metafory milovníka, pak shledáme, že v reálu existuje bohatá typologie, která už sama cosi vystihuje: jemný jinoch, ale popleta, sportovec podávající kvalitní nezúčastněný výkon, srdcař, jemuž ale smrdí nohy, normální kluk bez příznaku, snesitelný manžel, zženštilec, s nímž se dá báječně popovídat nebo „kdokoli, hlavně když je jenom můj“. Atd. Použil jsem příklady rodu mužského, ale na tom nesejde. Tihle týpci chodí po galeriích a myslí si, že láska k obrazu se jedině správně projevuje jenom jejich způsobem. Ponaučení: dokud pořád ještě jde o milování, je to jedno.
Sám hodně píšeš, nejčastěji se tvé texty blíží esejím. Proč máš kromě výtvarného vyjádření také potřebu vyjadřovat se jazykem?
Zase tolik nepíšu, i na svém blogu se vyskytuju nárazově. Rozhodně výtvarný jazyk považuju za důležitější než verbální. Filozofické traktáty by se měly psát v něm! Ale je smůla, že ho lidi málo znají. Ba někteří myslí, že ho znají, úspěšně imitují jeho melodii a přízvuky, a ani netuší, že tam patří ještě nějaký obsah.
Literární teorie velmi důsledně rozlišuje autora a vypravěče. Nakolik si myslíš, že takové rozlišení platí i ve výtvarném umění?
Vidíš, to mě v našem oboru nikdy nenapadlo. Nebo vlastně ano. Cituju opět Slovník, heslo Herectví v kresbě: otázka, zdali máme kresbu zahrát, nebo pouze nakreslit.
Do jaké míry jsi otevřený a nakolik si držíš odstup – jsi teď autor nebo vypravěč?
Jasně, že vypravěč. Autora nikde nevidím.
Malíř, kreslíř, grafik, tvůrce instalací a hudebník Vladimír Kokolia se narodil v listopadu roku 1956 v Brně. V letech 1975–1981 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Jana Smetany. První samostatnou výstavu s názvem Masová doprava měl v roce 1982 v Galerii mladých v Brně. V roce 1990 se stal prvním držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let. O dva roky později byl pozván na prestižní výstavu Documenta do německého Kasselu. Čeští výtvarníci se této přehlídky znovu účastnili až v roce 2007 – spolu s Jiřím Kovandou byla pozvána i bývalá Kokoliova studentka Kateřina Šedá. Ateliér Grafiky 2 na pražské Akademii výtvarných umění vede Vladimír Kokolia od roku 1992 až dodnes. Z dlouhé řady jeho výstav jmenujme alespoň Prsa v galerii Mánes z roku 1998 a výstavu s názvem Dům umění v Domě umění města Brna z roku 2003, kterou pojal jako výprodej v supermarketu. Od 11. února do 15. března můžete jeho starší práce vidět v galerii Ad Astra v Kuřimi u Brna. Do světa Vladimíra Kokolii lze nahlédnout také skrze internetové stránky www.kokolia.cz.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?