Habánská fajáns
Lucie Zadražilová antiques červenec 2009
Umění moravských novokřtěnců nepřestává inspirovat / Habánská fajáns vznikala od konce 16. století do první třetiny 18. století na území Moravy a Slovenska ve zvláštním duchovním a společenském klimatu. Dodnes přitahuje pozornost sběratelů především svým harmonickým souladem tvaru a dekoru: tvary jsou výrazné a funkční, glazury velmi kvalitní a malovaný dekor dotváří výtvarnou podobu předmětů. Jinak řečeno: kouzlo habánské keramiky spočívá v jednoduchosti a výjimečné kombinaci řemeslného umu a uměleckého vkusu.
Název habáni není označením etnické skupiny, ale lidovým pojmenováním příslušníků sekty novokřtěnců (neboli anabaptistů), jedné z radikálních odnoží reformace, kteří se usadili v oblasti jižní Moravy a západního Slovenska. Sekta vznikla na konci první čtvrtiny 16. století ve Švýcarsku a její vliv se rychle šířil do Itálie, Německa a Nizozemska. Kvůli radikálnosti názorů a nezlomnému přesvědčení o pravosti svého učení, za něž ochotně pokládali životy, byli neustále pronásledováni a odevšad vyháněni. Dostali se tak až na Moravu, která za vlády Ludvíka Jagellonského skýtala značnou náboženskou svobodu. Habáni tam byli i díky svému pozoruhodnému řemeslnému umu pod ochranou šlechty.
Roku 1526 se první vlna exulantů usadila v Mikulově a ve Slavkově, další významná centra vznikla v Kobylí, Podivíně, Mutěnicích, Šakvicích nebo Staré Břeclavi. Nejvlivnější osobností tohoto období byl biskup Jakub Huter, podle nějž se moravští habáni nazývali také huterovci. Z jejich vlastních kronik se dozvídáme, že žili odděleně od ostatního obyvatelstva ve zvláštních společenstvích, nazývaných „obce“ a uspořádaných na principu společného vlastnictví. Každá oblast života, od celodenní práce v jednotně organizovaných dílnách přes výchovu dětí až po způsob oblékání a stravování, byla do nejmenších detailů určena souborem velmi přísných pravidel.
Cenění řemeslníci
Habáni byli zručnými řemeslníky, kteří provozovali několik desítek řemesel s výjimkou výroby zbraní; v některých vynikli jako vyhledávaní odborníci, například v soukenictví, nožířství a mlynářství. Prosluli i jako tkalci a krejčí, byli zdatní v práci s kovem, perletí a kůží, takže mezi nimi bylo mnoho kovářů, měditepců, zámečníků a hodinářů, jirchářů, obuvníků či výrobců rukaviček. Výčet by mohl ještě dlouho pokračovat přes tesaře, zedníky, zahradníky, stavitele vodovodů, výrobce kočárů či ranhojiče a lékárníky, jejich umělecky zdobené knihy a rukopisy patřily k nejproslulejším ve střední Evropě.
Provozovali také hrnčířství, vyráběli prvotřídní kachle a fajáns. Právě výroba fajánse neboli jemné porézní keramiky, pokryté neprůhlednou bílou olovnato-cíničitou glazurou, někdy obarvenou oxidy kovů, zajistila habánům největší proslulost. Počátky její výroby u nás souvisejí s přílivem exulantů z Itálie mezi lety 1550 a 1560 a jejich vlivem na místní huterovce.
Tehdejší řemeslnou výrobu v našich zemích obohatilo jejich působení hned v několika ohledech. Zdejší tradiční cechovní výroba byla konfrontována s dokonalejší organizací práce a pokročilejšími výrobními technikami, jež u nás byly v té době buď neznámé, nebo málo rozšířené. Fajáns byla luxusním zbožím, které se buď dováželo z Itálie, nebo si ho šlechtici nechávali zhotovovat na objednávku. Zajímavostí je, že v Uhrách už v 15. století zaměstnával král Matyáš Korvín na svém dvoře italské mistry, kteří pro něj vyráběli keramické nádoby s bílou polevou, zdobené renesančními motivy maleb. Díky habánům se u nás fajáns rozšířila a zlidověla, což přispělo k povýšení hrnčířství na uměleckořemeslnou tvorbu.
Žádné frivolnosti
Habánská keramika procházela různými obdobími vývoje, jež byla určována okolní společenskou a politickou situací a silně se v nich odráželo učení novokřtěnců, charakterizované umírněností a střídmostí. Od počátku vznikala keramika dvojího typu podle toho, pro koho byla určena. Pro osobní potřebu byly zhotovovány jednoduché předměty účelného tvaru bez dekoru, většinou černé, žluté, zelené nebo červené. Naproti tomu výrobky na zakázku zohledňovaly do značné míry přání zámožných objednavatelů, pro které byla fajáns cenově dostupná.
I u výrobků na objednávku se nicméně dbalo na zásadu, vycházející z bible, která zakazovala zhotovovat tzv. žertovné předměty a zpodobňovat figurální a zvířecí náměty. Toto pravidlo typově a tvarově zužovalo škálu výrobků i motivy jejich malované výzdoby; navzdory tomu vznikaly tak umělecky hodnotné nádoby, že jejich kvalitu lze srovnat s proslulou majolikou z italského města Faenzy. Pro terminologické upřesnění dodejme, že po technologické stránce je majolika totéž co fajáns a v současnosti se pojem fajáns používá pro předměty, které byly vyrobeny mimo Itálii.
Habáni nemohli na rozdíl od tvůrců majoliky čerpat inspiraci z mytologie, historie nebo náboženství, takže volili květinové ornamenty (především tulipán, karafiát, lilii nebo růži), stylizované podle renesanční estetiky. Zajímavé je, že v italské majolice se podobné motivy nevyskytují, v turecké keramice 16. století jsou však zcela běžné. Jak uvádí Jana Kybalová, „dnes víme, že osmanská keramika a turecké brokáty ovlivnily klasický květinový dekor habánské fajánse a středoevropského uměleckého řemesla tohoto období zcela zásadním způsobem“.
Základní repertoár
K nejstarším památkám patří výrobky z posledních zhruba třiceti let pobytu sekty na Moravě, tedy z období 1590–1622. Jedná se o kulovité džbány s cínovými víčky i bez nich, které tvořily základ produkce ve všech obdobích. Habánské duté nádoby byly většinou zpevňovány cínovou montáží, zpevňovala se hrdla, podstavy i ucha a nádoba byla často uzavřena víkem. Dalším typem jsou tzv. šály, podnosy na noze s prolamovanými okraji v nejrůznějších ornamentech, představující typ luxusního zboží zhotovovaného pro významné moravské a české šlechtické rody. Vyráběly se také velké soudky na víno, menší na pálenku a ještě menší na med, dále vysoké holby, láhve různých tvarů, svícny a nádrže na vodu, tzv. lavaba. K malování dekoru používali habáni čtyři barvy vysokého žáru: modrou, žlutou, zelenou a manganovou.
Události následující po bitvě na Bílé hoře nepříznivě ovlivnily i výrobu fajánse. V roce 1622 byli habáni vykázáni ze země, navíc s podmínkou, že musejí v místě původního bydliště zanechat všechen svůj majetek. Odešli na Slovensko, kde založili nejznámější centra ve Velkých Levárech, Sobotišti a Košolné. V těchto existenčně obtížných dobách bylo nutné soustředit všechny síly k uhájení holé existence a výroba fajánse ustoupila do pozadí. Nezanikla však úplně, doba si vynutila například výrobu zvláštní nádobky mírně vejčitého tvaru s malým krčkem, stojící na rozšířené nožce (tzv. albarellum), sloužící k uložení léčivých mastí v měšťanských a klášterních lékárnách. V tomto období se začínají objevovat texty jako integrální součást malované výzdoby.
Inspirace z Orientu
Významným impulzem pro změny ve výzdobě keramiky byla cesta habánských poslů do Holandska v roce 1665, odkud hrnčíř Benjamin Poley přivezl nové vzory dekoru, ovlivněné holandsko-čínským porcelánem. Možnost uplatnit je souvisela s rozvolněním přísných pravidel, která určovala život v komunitě, a s koncem zákazu zobrazovat určitá témata. Rostlinný dekor začal být doplňován lidskými a zvířecími figurami, fantastickou architekturou a čínskými krajinami. Významnou roli v této proměně sehrála otázka odbytu výrobků, kterému monotónní výzdoba vysloveně škodila, takže výroba mohla konečně reagovat na velké množství objednávek z řad církve i šlechty, a také stále častěji z řemeslnických a měšťanských kruhů.
Pohled do dochovaných inventářů prozrazuje velkou oblibu malované habánské keramiky v domácnostech pražských měšťanů. To ovšem neznamená, že by se přestalo vyrábět pro šlechtu: habánská fajáns byla ze stolování vyšších kruhů vytlačena až manufakturními výrobky, nejprve fajánsovými, později porcelánovými. Požadavky nové a početné skupiny objednavatelů ovlivnily škálu typů vyráběného zboží, zhotovovaly se především tvarově nenáročné robustní nádoby, jež nebyly finančně nákladné, hlavně džbánky, čtyřboké a šestiboké láhve s cínovými uzávěry a ploché talíře se širokým okrajem, tzv. kardinálské klobouky.
Ve výzdobě se jako motiv velmi často uplatňovala jednotlivá cechovní znamení a dominovala malba v jasných a zářivých barvách, okrově žluté nebo kobaltové. V posledních desetiletích 17. století se začíná především v okolí Sobotiště objevovat nový výzdobný dekor: modré mramorování v kombinaci se zoomorfními prvky a architektonickými motivy. Mramorování je stará technika, která se používala už v počátcích habánské keramiky na Moravě, ale právě její spojení s malovaným dekorem vytváří dojem, že se na nádobách odehrává děj, a celek působí velmi moderně.
Posthabánské období
Rozmezí let 1710–1730 je nazýváno posthabánským obdobím lidových džbánkařů z jižní Moravy a západního Slovenska. V oblasti fajánse se zhodnotily všechny dosavadní znalosti a přibyly nové motivy, například různé křesťanské symboly. Lidská figura se již používala s naprostou samozřejmostí, setkáme se s postavami Turka, Číňana či světců, typickým zoomorfním motivem je jelen. Časté jsou prvky písma a cechovní symboly, stejně jako po celou dobu vývoje habánské fajánse přetrvávající stylizovaný květinový dekor; moravská a slovenská lidová keramika z něj vycházela až do začátku 19. století, o čemž svědčí například obliba motivu tulipánu nebo granátového jablka. V průběhu 18. století byli habáni postupně rozptýleni. Část jich konvertovala ke katolické víře, jiní odešli na území dnešního Rumunska a odtud přes Polsko na Ukrajinu. Jejich zemí zaslíbenou se nakonec staly Spojené státy a Kanada, kam odešli ve velké migrační vlně na konci 19. století.
Habánská keramika byla a je předmětem sběratelského zájmu u nás i v cizině. Za všechny soukromé sběratele jmenujme alespoň Waltera Koernera, kanadského podnikatele pocházejícího z Moravy, který svou kolekci daroval v 90. letech 20. století muzeu ve Vancouveru, českého malíře Oldřicha Blažíčka, Bohuslava Duška z Prahy nebo laického archeologa a keramika Heřmana Landsfelda ze Strážnice. Řada vynikajících ukázek habánské fajánse pochází z keramické sbírky diplomata, novináře a obchodního ředitele firmy Baťa Huga Vavrečky, dědečka Václava Havla, která je deponována v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.
Angličáci
Lucie Zadražilová antiques březen 2013
Do začátku dubna je možné v pražském Uměleckoprůmyslovém museu navštívit výstavu angličáků. K vidění je na ní téměř patnáct set modelů slavné anglické firmy Matchbox, od prvních hraček z přelomu 40. a 50. let až po modely veteránů z nedávné doby. Zdaleka však nejde...
Sklárna Daum
Lucie Zadražilová antiques červen 2012
Skláři z okolí francouzského města Nancy hledali na přelomu 19. a 20. století techniky, jež by jim umožnily co nejvěrnější nápodobu přírodních barev a struktur. Ornamentika díky jejich technologickým objevům dosáhla neuvěřitelné rozmanitosti. Vedle děl nejslavnějšího...
Benátské sklo
Lucie Zadražilová antiques únor 2013
V pražské Galerii České spořitelny probíhá do půlky února výstava Dva fenomény evropského sklářství: benátské a české sklo. Poprvé od roku 1973 mají návštěvníci možnost prohlédnout si ukázky renesančního benátského skla pocházející ze slavné Lannovy sbírky....
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?