Oslava domova
Lucie Zadražilová antiques říjen 2013
Symbolem životního stylu doby biedermeieru je kult domova, k němuž neodmyslitelně patří co největší možná míra pohodlí a intimity v soukromí, v prostředí vlastního bytu. Požadavek maximálního osobního komfortu naplňovalo rovněž vybavení bytů: biedermeier přinesl především v oblasti nábytkové tvorby celou řadu novinek a rafinovaných vylepšení.
Termín biedermeier označuje nejen umělecký styl, projevující se především v malířství a užitém umění, ale i kulturu a každodennost tří dekád mezi Vídeňským kongresem po napoleonských válkách (1814–1815) a vlnou revolucí v evropských metropolích (1848). Životní tempo se na přelomu 18. a 19. století díky industrializaci neustále zrychlovalo a počet obyvatel ve městech stoupal. Měšťanské kruhy sice nemohly konkurovat šlechtě a pořizovat si paláce a celé domy, nicméně byly v této době již natolik majetné, že pro ně nebyl problém kupovat si dříve finančně nedostupné výrobky a předměty, například čalouněný nábytek nebo porcelán.
A byly natolik sebevědomé, aby si souladu se svými hodnotami, specifickým životním stylem a estetickými měřítky vytvořili vlastní obdobu empíru (šlechtického stylu, odvozeného z klasicismu). Poprvé v dějinách se tak měšťané stali reprezentanty vysoké kultury bydlení a udávali styl, který od nich posléze převzala šlechta. Oproti předchozím obdobím, klasicismu a souběžném romantismu, se v biedermeieru neusilovalo o dosažení vznešenosti a velkoleposti, nešlo o hru na intelektualismus ani se neadorovaly prudké vášně. V rámci biedermeierského životního postoje se oceňovala spíše praktická rozumovost a citovost, střídmost, věcnost, uměřenost, sepětí s domovem a rodinou.
Usilovalo se o kultivaci schopnosti vidět a prožívat krásu okamžiku i celého života způsobem, jaký popsal ve svých románech rakouský spisovatel Adalbert Stifter. Stručně řečeno, nešlo již o reprezentativnost, ale o útulnost. Kult domova nesouvisel pouze s napjatou politickou situací doby absolutismu, ale i s nárůstem počtu sociálních kontaktů a nutností kompenzovat hektické životní tempo odpočinkem v bezpečí rodinného kruhu, v útulně zařízeném nájemním městském bytě. Zájem se tak přirozeně přenesl k vnějším stránkám života: k architektuře, nábytku, kultuře stravování a vybavení domácnosti.
Chvála střízlivosti
Design nábytku prošel v období biedermeieru vývojem, který lze pro přehlednost rozdělit do tří fází. Zpočátku jsou jeho tvary i zdobné prvky ještě silně ovlivněny empírem, využívají se tympanony, sloupky, ke zvýšení pocitu výlučnosti černé lemy hran. Společným východiskem obou slohů byly geometrické formy. Empír obohatil hranolové typy nábytku o válcové, kruhové a kulovité formy. Biedermeier pak všechny formy zkombinoval a dal vzniknout velice zajímavým řešením. V průběhu raného biedermeieru se klasicistní formy stále více zabstraktňovaly, upřednostňovaly se jasné barvy a na odiv se dávala přirozená krása přírodních materiálů.
V této souvislosti připomeňme důležitost, kterou v první třetině 20. století ve svých interiérech přisuzoval architekt Adolf Loos estetickému účinu různých druhů dřev či mramoru. Tato fáze předznamenala moderní design svým konceptem krásy v jednoduchosti. Ve druhé, nejosobitější fázi, datované 20. lety 19. století, tento vývoj dále pokračoval, došlo k úplné rezignaci na ornamenty, ozdoby a reliéfní řezby, tolik oblíbené v empíru. Ideálem se stal hladký povrch forem upravený politurou; hlavním zdobným prvkem se stalo dýhování, případně drobná kresba švarclotem nebo tenká intarzie. Přestalo se používat ebenizované dřevo (černě mořené hruškové) a drahý mahagon a pozornost se obrátila k dostupným tuzemským ovocným dřevům. Nejčastěji se setkáme s třešňovou a ořechovou dýhou, někdy se využil masiv ze světlého dubu.
Historik Radim Vondráček, náš největší odborník na fenomén biedermeieru, konstatuje, že tento styl sice měl moderně střízlivý a praktický duch, ale současně ctil dekorativnost tvarů, krásu a eleganci linií. Různé tvarové i materiálové fantazie tvůrců nevyplývaly přímo z praktických potřeb, příkladem mohou být elegantní lyrovité sekretáře se zdobnými obrysovými křivkami, tvarově pestré opěráky židlí a područky pohovek, barevné experimenty ve skle, zvláštní draperie, jež doplňovaly zdánlivě jednoduchý nábytek. Poslední, třetí fáze 30. a poloviny 40. let je charakteristická odklonem od této filozofie a pronikáním historismu do nábytkové tvorby. Vracejí se zakřivené tvary, voluty a rafinované hravé zdobné prvky, tentokrát ve stylu druhého rokoka.
Nové kusy nábytku
V klasicistním šlechtickém interiéru se dbalo především na symetrii. Obrazy byly po stěnách rozvěšeny na různě dlouhých šňůrách v pravidelných řadách a nábytek byl rozmístěn podél stěn; pokud ho bylo větší množství, „expandoval“ jídelní stůl do středu místnosti. Biedermeier oproti tomu pojímal prostor mnohem funkčněji a s důrazem na pohodlí. V interiéru vznikaly „obytné ostrůvky“ neboli zóny vybavené speciálními nábytkovými kusy ke čtení, domácím pracím, odpočinku či posezení s návštěvou. Zóny se postupně zvětšovaly a posouvaly od stěn směrem ke středu místnosti. Obrazy se poprvé v českém prostředí staly běžnou součástí příbytků středních vrstev.
Dvěma ikonickými biedermeierskými nábytkovými kusy byly sedací soupravy v salonech a prosklené vitríny (skleníky) elegantních tvarů s památečními předměty vystavenými na tvarovaných poličkách, podpíraných soustruženými sloupky. Podle odborníků právě ony představují zásadní příspěvek biedermeieru moderní bytové kultuře. Podobnou funkci plnily i etažéry neboli volné police, upevněné na centrální noze nebo mezi dvojicí vertikálních sloupků. K uložení osobních drobností sloužily tajné přihrádky v robustních skříních a sekretářích. Biedermeierské filozofii ovšem lépe odpovídaly lehké a snadno přemístitelné nábytkové kusy, různé stolky, stojany, krbové a stolní zástěny či vícedílné skládací paravány, jež umožňovaly variabilitu prostoru. Historička umění Daniela Karasová upozorňuje na zajímavou paralelu mezi těmito principy zařizování interiéru a filozofií firmy IKEA.
Každé volnočasové aktivitě nebo specializované činnosti odpovídal určitý typ nábytku v nepřeberném množství variant. Škála typů nábytku odrážela změny a novinky v životním stylu, například obliba domácí hudební produkce si vyžádala hrací skříně, stojany na noty, nejrůznější židle a sedačky ke klavíru. Kuriozitou je dochovaný stojan pro kvarteto s výsuvnými pulty, které se po zasunutí mění v sokl pod vázu. Popularita ženských ručních prací je zase zřejmá již při pohledu na nové typy šicích stolků, obdélných, kruhových či kulovitých (globusových) s rafinovaně umístěnými jehelníčky a zásuvkami.
Nárůst agendy v soukromém i pracovním životě dal vzniknout stojanu na akta či noviny. Nová úložná prostora dostala díky dokonalému řemeslnému zpracování podobu aktovky na tordovaném soustruženém podnoží s odklápěcím víkem a pásy a přezkami napodobenými intarzií. Biedermeierským vynálezem, hojně využívaným v domácnostech, bylo plivátko. Tento nový bytový doplněk reflektoval důraz na osobní hygienu a mohl mít různou podobu, například šesti nebo osmihranné vázy, kalichu nebo kruhové mísy na noze či nožkách s cínovou vložkou uvnitř. Často to byly nádoby s tyčí a pérem, s jehož pomocí se plivátko otvíralo a uzavíralo.
Variabilní a víceúčelové
Důležité bylo, aby jednotlivé nábytkové kusy byly variabilní, víceúčelové a nezabíraly místo v interiéru bytu. Proto i jídelní stůl, nejčastěji kruhového typu na centrální noze zapuštěné do troj- nebo šestihranného podnoží, měl mechanismus na sklápění desky do vertikální polohy. Místo šetřily i hranolové sekretáře s výklopnou psací deskou. Biedermeierským vynálezem byly tzv. slepé skříňky. Jejich čelo imitovalo vzhled zavřené psací komody se zásuvkami a výklopnou deskou a do vnitřního prostoru se ukládalo prádlo a lůžkoviny. Oblíbenými lehce přenosnými nábytkovými kusy byly taburety, tvořené pouze čalouněným sedákem, a tzv. hnízdové servírovací stolky, jež umožňovaly zavěšení menších kusů do větších.
Není divu, že tuto technickou biedermeierskou novinku rozvinuli o něco později výrobci ohýbaného nábytku včetně Michaela Thoneta a dnes je žádaným typem v sortimentu firmy IKEA. Michael Thonet rozpracoval i další inovaci, pocházející z klasicismu a oblíbenou v biedermeieru: rákosový výplet lavic, židlí a křesel nebyl pouze levnější náhradou za čalounění, představoval zároveň výrazný posun k modernímu pojetí. Praktické a lehoučké jsou také patentní vertikální psací stolky s výklopnou deskou, připomínající malířské stojany. Pro poskytnutí maximálního pohodlí zdravým i nemocným vznikly v návaznosti na klasicistní stolky se složitým mechanickým zařízením německého uměleckého truhláře Abrahama Roentgena přístavné stolky k lůžku, jejichž výška se dala měnit otáčením klikou, která uváděla do pohybu šroubovitý mechanismus v noze stolu. Tento typ se v modernějším pojetí používá v nemocnicích dodnes.
Stolky existovaly i přízední neboli konzolové, květinové, noční, toaletní se zrcadlem v rafinovanější verzi pro dámy s mnoha šuplíky a v jednodušší podobě pro pány. Kromě toho v koutě ložnic stály mycí stolky (samostatné koupelny byly v té době pouze vymožeností šlechty), se džbány na vodu a přenosnými umyvadly. I u psacích stolů došlo v období biedermeieru k výrazné inovaci. Josef Danhauser, vídeňský akademický malíř a výrobce nábytku, navrhl typ s oválnou deskou mezi dvěma válcovými sloupy, dole propojenými trnožem s čalouněnou podnožkou, nahoře s pásem zásuvek nebo poliček. Dobové oblibě rostlin všeho druhu odpovídal prostor pro umístění květin nahoře pod kruhovým víčkem válcových noh. Podobné typy nábytku byly unikáty a vyskytovaly se pouze ojediněle, protože zpracování kruhových tvarů je řemeslně velice náročné.
Revoluční klid
Odpočinková zóna byla dalším „ostrůvkem“ zásadního významu. Využívala se pro denní i noční spánek, čtení či posezení s přáteli. Biedermeier vymyslel křeslo bergère s čalouněným opěrákem spojeným s plnými područkami, které ergonomicky kopíruje postavu sedícího. Jak upozorňuje Daniela Karasová, v polovině 20. století ho designéři rozvinuli do podoby skořepinových plastových křesel s čalouněním. Novinkou byl i ušák, celočalouněné křeslo se zvýšeným opěrákem a postranníma „ušima“, jež zabezpečovaly pohodlné opření hlavy. Oblíbené dlouhé křeslo chaise longue se stalo předchůdcem otomanu 20. století. Součástí mnoha divanů a pohovek byly širší vodorovné područky na odložení předmětů. Odlehčenou variantu robustních pohovek tvořila tzv. pohovková lavice. Součástí sedacích souprav býval i obdélný či oválný pohovkový stůl, někdy dokonce se zvětšovací deskou.
Paradoxní je, že biedermeier býval již ve své době napadán a odsuzován jako „idyla hřbitova“, což souviselo jednak s tím, že se rozvíjel v době absolutismu, kdy většina občanských aktivit byla potlačována a kontrolována, a jednak s jeho poklidným, a tedy údajně nudným a neinvenčním charakterem. Dnes je naopak jeho střízlivá elegance a věcnost považována za předzvěst moderního designu a překvapivé množství jeho výdobytků v oblasti nábytkové tvorby si dodnes uchovalo svou funkční i estetickou platnost.
Angličáci
Lucie Zadražilová antiques březen 2013
Do začátku dubna je možné v pražském Uměleckoprůmyslovém museu navštívit výstavu angličáků. K vidění je na ní téměř patnáct set modelů slavné anglické firmy Matchbox, od prvních hraček z přelomu 40. a 50. let až po modely veteránů z nedávné doby. Zdaleka však nejde...
Sklárna Daum
Lucie Zadražilová antiques červen 2012
Skláři z okolí francouzského města Nancy hledali na přelomu 19. a 20. století techniky, jež by jim umožnily co nejvěrnější nápodobu přírodních barev a struktur. Ornamentika díky jejich technologickým objevům dosáhla neuvěřitelné rozmanitosti. Vedle děl nejslavnějšího...
Benátské sklo
Lucie Zadražilová antiques únor 2013
V pražské Galerii České spořitelny probíhá do půlky února výstava Dva fenomény evropského sklářství: benátské a české sklo. Poprvé od roku 1973 mají návštěvníci možnost prohlédnout si ukázky renesančního benátského skla pocházející ze slavné Lannovy sbírky....
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?