Filmař v galerii
Otto M. Urban k věci červen 2014
Výstava Tima Burtona v Domě U Kamenného zvonu je prezentována jako jedna z výtvarných událostí letošního roku. O recenzi na ni jsme požádali historika umění a kurátora Otto M. Urbana, známého svou zálibou v temných světech, jaké Burton zobrazuje ve svých filmech.
První informace o pražské výstavě Tima Burtona se začaly objevovat již v průběhu minulého roku a vyvolaly mnohá očekávání. Zejména proto, že se mělo jednat o variantu výstavy z Muzea moderního umění v New Yorku. Tam se konala v roce 2009 a od té doby putuje v různých obměnách po dalších místech. Známý autor, jehož výstavu pořádalo prestižní muzeum, skýtaly příslib podnětného zážitku.
Výtvarná tvorba filmařů je přehlížený, ale velice zajímavý fenomén. Kritika měla s takovými tvůrci vždy určité problémy, překvapivě zásadní se pro mnohé stala otázka, zdali je autor spíše filmař, nebo výtvarník, existovala jakási potřeba rozhodnout, čím je více, a v tomto směru jej pak charakterizovat. I v dějinách umění takové dělení dlouhou dobu přetrvávalo a jistých ohledech přetrvává dodnes.
Přesto se objevila řada projektů, které se zabývaly méně známými aspekty tvorby autora, který se prosadil v jiné oblasti. Známe tak obrazy hudebního skladatele Arnolda Schönberga, spisovatele a dramatika Augusta Strindberga, kresby básníků a spisovatelů Victora Huga, Karla Hlaváčka či Antonina Artauda a řady dalších. Jejich díla se postupně stala přirozenou součástí významných výstav.
Mezi filmem a obrazem
Tvůrčí propojení mezi výtvarným uměním a filmem je velice silné, od filmů Georgese Mélièse přes expresionistické filmy Nosferatu a Metropolis, Eizenštejnův Křižník Potěmkin po silně stylizované filmy Andreje Tarkovského či projekt Cremaster Matthewa Barneye. Tvorba těchto umělců oslovuje specifickou část publika, která reflektuje měnící se vizualitu současného světa, respektive umožňuje odlišné prožitky z jejího vnímání. Nespočet filmařů ostatně studovalo na výtvarných školách, například Akiro Kurosawa nebo Pier Paolo Pasolini, jejichž výtvarná tvorba je dodnes bohužel velice málo známá.
Do galerijního prostoru snad nejvíce pronikli režiséři Peter Greenaway a Derek Jarman, instalace prvního a malby druhého se staly plnohodnotnou součástí diskurzu výtvarného umění posledních desetiletí. U obou je propojení filmu a volného umění natolik přirozené, že se vzájemně prostupují. Filmový obraz je ovlivněn zkušeností z malby či fotografie, získává tak svůj specifický rukopis. Prezentuje jasný výtvarný názor.
Na mezinárodní výtvarné scéně se v posledních letech také výrazně prosazuje režisér David Lynch. Také v jeho případě jsou malby, instalace či fotografie obohacující zkušeností, dávají pochopit některé detaily, které při filmovém vyprávění unikají. Přesto mají jeho díla autonomní výtvarnou hodnotu, která není závislá na jeho filmech. Právě různé chápaní času ve filmu a v malbě či kresbě dává těmto umělcům možnost svébytného vyjádření v obou oblastech, ve filmu i ve výtvarném umění.
Ostatně i u nás máme jeden výrazný příklad spojení filmu a výtvarného umění v díle Jana Švankmajera. I v případě tvorby tohoto umělce můžeme zcela jistě konstatovat, že patří v obou oblastech k tomu zásadnímu, co u nás bylo v posledních desetiletích vytvořeno. Nejde však jen o klasiky, ale i v dalších generacích se objevují tvůrci, pro které je film jako prostředek výtvarného vyjádření častým tvůrčím postupem, od Tonyho Ourslera, Douglase Gordona po Marka Thera.
Od 60. let je film také důležitou součástí dokumentace uměleckých akcí, performancí, happeningů či situací. Původně dokumentační filmy Kurta Krena, kterými zachycoval akce vídeňských akcionistů, jsou dnes vnímány jako samostatná umělecká díla. Existují i příklady výtvarníků, kteří se výrazně prosadili i na filmovém poli, za všechny můžeme jmenovat Andyho Warhola nebo Juliana Schnabela. Spojení filmu a výtvarného umění se také ukazuje jako vhodný výstavní koncept. V 80. a 90. letech zaplavily výstavní síně blikající monitory, dnes nahrazené sofistikovanějšími projektory. Hranice mezi klasickým filmem a výtvarným filmem je dnes často nezřetelná.
Bez ladu a skladu
To vše jen podporuje vzrůstající zájem o projekty, které film a výtvarné umění propojují či ukazují na výstavách v muzeích a galeriích. Specifickou roli hrají v této situaci speciální filmová muzea, podobná instituce však u nás bohužel neexistuje. Tradiční muzea a galerie se u nás moc do podobných témat nepouštějí, snad s výjimkou výstav Jana Švankmajera. Současná výstava Tima Burtona však ukazuje, že podobné projekty jsou divácky i mediálně velice atraktivní, že přivedou do výstavních prostor nové diváky, pro které se výtvarné umění může stát přirozenou součástí jejich kulturního života. Zdali tomu tak je, či nikoli, není jednoduché rozhodnout, trocha skepse v této otázce neuškodí.
Je opravdu výtvarná tvorba Tima Burtona natolik silná a originální, že stojí za to navštívit výstavu, či je jen zajímavým doplňkem jeho filmů? Obstojí Burton vedle Lynche či Jarmana? Předsudky by neměly být na místě, vizualita Burtonových filmů je natolik specifická a osobitá, že poznání jeho výtvarné tvorby může znamenat pozoruhodný zážitek. Vytvořil postavy, které působí silnou a překvapivou vizualitou, jsou jiné nejen svým charakterem, ale i tím, jak vypadají. V expozici ale tato díla zanikají. Výstava tak přinesla zklamání, které nezměnila ani v některých aspektech nápaditá instalace.
Stěny Domu U Kamenného zvonu pokryly stovky děl, řazených bez jakékoli logiky a jasného kurátorského záměru. Velké množství děl je jistě atraktivní pro mediální ruch, zvláště když je dokonce vystaveno 150 zatím neznámých. Která to jsou a jak posunují či mění pohled na Burtona, není jasné. Tyto nicneříkající informace jsou však nejvíce slyšitelné, jako by množství automaticky znamenalo i kvalitu. Neznamená a bohužel to platí i v případě Burtonovy výstavy. Ani se nechce věřit, že by ambice kurátorky byla tak malá. Jako by vůbec neměla zájem jeho dílo nějak interpretovat, vsadit do širšího kontextu či ukázat jeho tvůrčí proces. Stejné motivy se objevují na různých místech expozice, což neumožňuje divákovi sledovat vývoj tématu, od jednoduché skici po finální kresbu či filmovou loutku. Vše působí jaksi nahodile, jako by vzala na výstavu první, co se namanulo a bylo po ruce.
V této změti a nadměrném množství pak bohužel zanikají i některé (a není jich málo) pozoruhodné kresby a studie, které zřetelně ukazují, že vystavovat díla Tima Burtona má smysl, že výtvarně obstojí v kontextu současného umění, zejména ilustrace. Tento zdánlivě přehlížený žánr zažívá svoji renesanci, když v historii již po několikáté bojuje o své uznání. Ilustrace, zejména dětských knih, také hrají určující roli ve formování vnímání výtvarného umění, tvoří první měřítka, především však vytvářejí základ pro pozdější pohled na umění jako takové. Řada rodičů pečlivě vybírá knihy pro své děti, dobře si uvědomují, jak určující mohou být. Ilustrace Johna Tenniela k Alence v říši divů či Gustava Dorého k románům Julese Verna dodnes poutají mladé i starší diváky.
Ve svých kresbách Burton zřetelně navazuje na amerického spisovatele a ilustrátora Edwarda Goreye. Jejich svět má zvláštní melancholii, citlivost pro jinakost a odlišnost. Řada diváků se může s jejich postavami identifikovat. Tato intimita však agresivitou výstavy a její instalační přehlceností mizí a ztrácí se v nahodilosti reklamních sloganů.
V zajetí reklamy
Tim Burton je tvůrce, který moc současné umění nesleduje, nezajímají ho aktuální trendy či módy, nemá ambice vystavovat na zásadních skupinových přehlídkách. Jde svou vlastní cestou, která představuje specifickou strategii, a možná díku tomu patří mezi ty autory, kteří zásadně ovlivňují současnou vizualitu v tom nejširším prostoru. Filmy, knihy, potištěná trička, tašky, penály, figurky a mnoho dalších předmětů přebírá motivy z Burtonových filmů. Jeho pohyb vně světa výtvarného umění však neznamená, že do něj nepatří a že je možné jej z takového důvodu ignorovat. Právě naopak, jeho poznání je důležité pro pochopení daleko širších otázek současné kultury, spojených jak se silnou vizualitou, tak s její manipulací i možným zneužitím a vyprázdněním.
Výstava Tim Burton a jeho svět však podobné ambice neměla, až příliš se její autoři spoléhali na fakt, že skalní fanoušci si cestu na výstavu najdou a otázky po koncepci a smyslu klást nebudou. Je trochu překvapivé, že si podobné otázky nekladla pořádající instituce, tedy Galerie hlavního města Prahy, která měla odbornou úroveň garantovat. Je zcela normální, aby kurátoři z pořádající instituce mohli do příprav vstoupit a případné připomínky svým hostujícím kolegům sdělit. Ukazuje se také, že se stále více do výtvarného umění dostávají reklamní strategie běžné v čistě komerční sféře a pro mnohé diváky to může být a je odrazující.
Burton je zcela jistě pozoruhodný ilustrátor svého specifického světa, který ostatně výstava ve svém podtitulu slibovala. Svět, který výstava představuje, je sice nesmírně zajímavý, ale také zmatečný, neuspořádaný, nevyrovnaný, některé studijní kresby snad ani neměly být vystaveny. Návštěvnost výstavy bude zcela jistě rekordní, opravdovou kvalitu Burtonova díla však neukazuje, a je tak promarněnou šancí.
Tim Burton a jeho svět
místo: Dům U Kamenného zvonu
pořadatel: Art Movement
kurátorka: Jenny He
termín: 28. 3.–3. 8. 2014
www.timburton.cz
Josef Váchal, Šumava umírající a romantická
Otto M. Urban knižní recenze květen 2008
V nedávné anketě odborného časopisu Umění/Art o nejvýznamnější dílo českého výtvarného umění 20. století se Šumava umírající a romantická (1931) Josefa Váchala umístila na druhém místě, hned za Amorfou, Dvojbarevnou fugou (1912) Františka Kupky. Faksimile této...
Když sochařství bylo moderní
Otto M. Urban recenze červenec 2016
Neklidná figura v Městské knihovně / V jednom z rozhovorů, které u příležitosti výstavy Neklidná figura poskytl její spoluautor, profesor dějin umění Petr Wittlich, uvedl, že neklid znamená konflikt, tedy i možný rozpor mezi formou a obsahem díla. Tato situace do značné míry...
Vídeňský akcionismus nově
Otto M. Urban recenze prosinec 2012
Amor Psýché Akce – Vídeň v DOXu / V souvislosti s výstavou Amor Psýché Akce – Vídeň: Ženský element ve vídeňském akcionismu převládl v místním uměleckém prostředí názor, že to, co výstava ukazuje, jsme již dávno viděli a že je opakováním něčeho známého. Takový...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?