Čtení ze skvrn
Jiří Bernard Krtička recenze září 2017
Vladimír Boudník v Muzeu hl. města Prahy / Muzeum hlavního města Prahy hostí do půlky listopadu reprezentativní výstavu tvorby Vladimíra Boudníka ze sbírky galerie Ztichlá klika, která se pyšní nejrozsáhlejší a nejúplnější kolekcí umělcových prací. Shodou okolností muzeum nepočkalo na záminku, která se naskytne v příštím roce, kdy uplyne padesát let od Boudníkovy smrti. To si zaslouží pochvalu, protože prezentovat, diskutovat a interpretovat Boudníkovo dílo je vhodné kdykoli.
Domnívám se, že správné zhodnocení Boudníkova díla není možné bez pochopení jeho uměleckého programu – explosionalismu, který poprvé zveřejnil jako pětadvacetiletý mladík v březnu 1949. Je omyl hovořit o Boudníkově explosionalistickém období, protože tuto ideu s obdivuhodnou důsledností naplňoval po celý život. Boudníkovy programové texty, publikované formou manifestů a dopisů, mají značně apelativní charakter, neopírají se o racionální dedukci, ale o intuici.
Hlavní myšlenkou explosionalismu je asociace na základě náhodných struktur, jaké představují skvrny oprýskané omítky, tvary mraků a skal, kresba mramoru či dřeva. Vizuální stopy prožitého, uložené v paměti, jsou pravým „realismem života“. Zasuté představy, probuzené „čtením ze skvrn“, se mohou i pro neškoleného jedince stát zdrojem autentické tvorby, protože asociativní schopnost mysli překonává manýru naučených čar.
Od skvrn ke grafikám
Svými manifesty explosionalismu se Boudník neobracel k intelektuálům, ale ke všem esteticky vnímavým lidem. V letech 1949–57 uskutečnil v pražských ulicích několik stovek improvizovaných akcí, kdy náhodným chodcům předváděl metodu asociací představ nad skvrnami oprýskané omítky. Někdy taková shromáždění rozehnala policie. Je trapným, leč často tradovaným omylem, že tehdy se Boudník stal předchůdcem českého happeningu. Hlavní motiv Boudníkových vystoupení byl ryze idealistický, zčásti šlo o empirické prověření jeho teorie, nikdy však o samoúčelnou a sebestřednou exhibici.
Znechucen úkoly, které řešil na místě propagačního výtvarníka, opustil Boudník záhy své první zaměstnání a rozhodl se odejít k manuální práci, aby si uchoval vnitřní svobodu. Následující léta pracoval nejprve jako soustružník, poté jako rýsovač ve strojírenském koncernu ČKD. Hlučné prostředí dílny v něm umělecké sklony nejen neubilo, ale naopak jej inspirovalo k objevům netradičních grafických technik. Originalita výtvarného názoru je pouze jednou stranou mince Boudníkova díla, jejíž druhou stranu představují objevy aktivní, strukturální a magnetické grafiky.
V roce 1958 s ním navázala kontakt skupina mladých výtvarníků – pozdějších účastníků tzv. Konfrontací a významných představitelů českého informelu. Zásluhou Jana Kotíka mohl Boudník v témže roce poprvé samostatně vystavit své práce v galerii Les Contemporains v Bruselu. Jeho tvorba se setkala s nadšeným přijetím, protože souzněla s nosnými tendencemi soudobého západního umění, představovanými v Evropě uměním informelu a v USA abstraktním expresionismem.
Boudník osobně umělecky zasvětil i některé výtvarníky neoficiální sféry (J. Hampl, L. Přibyl, O. Hamera), kteří podobně jako on prošli zaměstnáním v ČKD. Počátkem 60. let začala jeho tvorba přitahovat pozornost výtvarných teoretiků a periodik. O definitivním prolomení izolace lze hovořit teprve v roce 1965, kdy mu byla povolena první oficiální výstava v Praze. Díky politickému uvolnění mohl opustit místo dělníka a stát se profesionálním umělcem. Naději na nový život ve svobodnějších poměrech však ukončila sovětská okupace v srpnu 1968. Vladimír Boudník zemřel tragicky v prosinci téhož roku.
Možnosti interpretace
Autor aktuální výstavy Jan Placák vytěžil bohatý potenciál své privátní sbírky a připravil reprezentativní průřez Boudníkovým dílem, od juvenilních prací z doby studia na Státní grafické škole po díla z období zralé tvorby. Ukázka raných prací dokládá, že Boudník měl solidní klasické výtvarné vzdělání – ovládal anatomickou kresbu i rozmanité tradiční grafické techniky (dřevořez, litografii, suchou jehlu, lept, mezzotintu) – a že jeho novátorství v oblasti uměleckého projevu i techniky nebylo v žádném případě plodem naivity a diletantství.
Těžiště výstavy spočívá v charakteristických projevech Boudníkovy zralé tvorby – v aktivních, strukturálních a magnetických grafikách a v monotypech. Chronologicky uspořádaná expozice je výborně didakticky koncipována. U několika grafik je prezentována matrice společně se dvěma až šesti variantami tisku. Divák tak získá názornou představu, jak podstatně závisí výsledná podoba grafického listu na tiskové přípravě matrice. Právě to je charakteristickým rysem strukturální grafiky, kde každý tisk je pro umělce příležitostí k nové interpretaci matrice.
Expozici grafických listů doprovází rozsáhlý soubor písemností a fotografií, dokumentující umělcův životní příběh. Zvláště důležité pro jeho pochopení jsou manifesty a dopisy, výmluvně dokládající pevnost Boudníkova idealismu a vytrvalou obhajobu jeho uměleckého programu. Dopisy spolužákům a přátelům – osobitá díla, obsahující drobné kresby, koláže, dekalky a grafické tisky – měly provokovat adresáty k vlastní umělecké aktivitě. Nechybějí ani zajímavé ukázky Boudníkových fotografických experimentů.
Z vnitřní nutnosti
Jediné zklamání čeká návštěvníka, který si přeje odnést trvalou památku na výstavu. Místo katalogu je mu nabídnuta jen plakátově nevkusná skládačka, jejíž fušersky laciné provedení je v příkrém rozporu s Boudníkovým dílem i s kvalitou samotné expozice. Ani obsahem hodnotný Placákův text, vydaný samostatně, nemůže rozpaky z úrovně tiskových materiálů změnit.
Boudníkovo dílo se zrodilo z vnitřní nutnosti v podmínkách neustálého přemáhání umělecké izolace, hmotného nedostatku a osobních traumat. Navzdory tomu v něm nikdy nevyhasla prvotní idealistická jiskra, za kterou umělec ručil vlastním životem. Jeho abstraktní projev, vycházející z asociace představ, čerpal a obnovoval síly pozorováním a prožíváním reality. Jeho grafické objevy byly výsledkem namáhavé, trpělivé a virtuózní práce s materiálem, obrozující se překonáváním překážek a omylů.
Vladimír Boudník
pořadatel: Muzeum hl. města Prahy
autor: Jan Placák
termín: 28. 6.–19. 11. 2017
Ruská avantgarda na Hluboké
Jakub Hauser recenze červen 2021
Alšově jihočeské galerii se podařilo šťastným načasováním mezi třetí vlnu koronavirové krize a vrbětickou kauzu (která mohla nepochybně zvrátit vydání vývozního povolení ruským ministerstvem kultury) přichystat na letošní výstavní sezonu unikátní projekt: díky...
Po stopách vlastného tieňa
Tina Poliačková recenze zima 2019
„Čím víc brzdím, tím víc prachu zahaluje můj hněv. Zapomenutý a nedořešený věci žádaj o svý místo, nechat je vysušit na slunci a jejich prach rozsypat po všech těch místech, vrátit jim to zpátky. Mám spoustu nezničitelných zážitků,“ rezonujú slová (anti)hrdinu na...
Mramorové schody a oranžový vztek
Michal Novotný recenze únor 2020
V polovině ledna skončilo 9. trienále současného umění v Moderní galerii v Lublani s podtitulem Mrtvé a živé (Dead and Alive), jediná loňská mezinárodní přehlídka kurátorovaná českým kurátorem.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?