Chvála rukopisu

Radana Lencová názor září 2007

Žijeme v době globálních médií, které nám dávají možnosti neomezené komunikace prostřednictvím internetu, telefonu, používáme způsob elektronického psaní atd. Zároveň máme i tendence nekomunikovat, bránit se množství informací, izolovat se a hledat si svůj osobní styl, pocit individuality. Mnozí si však neuvědomují, že jedním z prostředků k nalezení sebe sama jako originální bytosti je zdánlivě prostá činnost – rukopisné psaní.Poslední dobou se v naší tzv. moderní společnosti klade značný důraz na originalitu, původnost a ruční výrobu. Právě lidská ruka dává věcem individualitu, vdechuje jim život. Rukopisné písmo v té nejběžnější poloze nám tuto svobodu dokonale umožňuje. Lidé dnes ale psát pomalu zapomínají, především ti, kteří používají klávesnici počítače více než vlastní ruku – což je, zdá se, všeobecný trend naší doby.

Znalost písma a schopnost psát byly vždy znakem inteligence. Co se stane, když úplně přestaneme psát? Dovedeme si vůbec představit, kam až nás dnešní technologický vývoj může dotlačit? Mně se zdá, že přímo k pohodlnosti, nečinnosti, nemyšlení, možná až k jakési stádovosti, se kterou se lépe manipuluje… Člověk má pak tendence být pasivní, a když už vyvíjí aktivitu a chce se nějak vyjadřovat, tak se především přizpůsobuje novým trendům – módě, technologiím, reklamě apod. Přitom se však zapomíná na základní projevy gramotnosti, jako je třeba právě psaní.

Úroveň rukopisného písma upadá, jak v soukromém životě, tak i ve veřejném prostoru: na vývěsních tabulích, výlohách a cedulích psaných křídou nebo fixem se projevuje spíše nuda, nedostatek výtvarných písmových nápadů a hlavně neschopnost psát čitelně. Zkusme si připomenout kreativitu psaných nápisů v ulicích ve století předminulém či začátku minulého… Může za to naše doba – my sami –, nebo písmo, kterému jsme se učili ve školách?

Lidé si dnes bohužel svého rukopisu neváží a někdy se za něj i stydí. Přestávají psát, i když je to jeden z klíčových prostředků k originálnímu lidskému výrazu. Rukopis má daleko více možností než elektronické „pohyblivé typy“, má svou vlastní dramatizaci, a navíc je to vždy originál – přirozené gesto vyjadřující svobodu lidského ducha. Má tu zázračnou schopnost, že může být prostředkem našeho každodenního sebeobjevování.

Podělte se:

RE: Národní galerie vybírá a vybírá

Vít Havránek názor říjen 2018

Byl jsem časopisem art+antiques požádán o krátký komentář k výběrovému řízení na vedoucí/ho Sbírky poválečného a současného umění Národní galerie v Praze, jehož jsem se účastnil. Pro přesnost poněkud rozvádím.

Galerie Nilufar

Adam Štech názor červen 2008

V rámci letošního milánského veletrhu designu své brány otevřela i kultovní galerie Nilufar, která stojí v samém srdci města na via della Spiga, ulici, která je jedním z nejrušnějších center oděvního designu na světě. Až se vám podaří prodrat se přes davy elegantních...

Poezie pro každý den

Jana Tichá názor březen 2007

V posledních týdnech připravujeme k vydání další číslo časopisu Zlatý řez, tentokrát na téma Mediální fasáda. Dvacáté deváté číslo Zlatého řezu vyjde 13. března a večer bude představeno v kině Světozor v souvislosti s přednáškou berlínského architekta Jana Edlera,...