Česká architektura 2011–12
Karolina Jirkalová staveniště září 2013
Architektonická ročenka přináší vždy dvojí svědectví – o aktuálním stavu české architektury, ale také názorech a prioritách konkrétního editora. Obojí je přitom od sebe těžko odlišitelné. Platí to i u aktuální publikace Česká architektura 2011–12, kterou sestavil architekt Michal Kuzemenský.
„Mám zájem o každodenní stavby, ne o vítěze historie,“ říkal mi Michal Kuzemenský před třemi lety, když jsem psala článek o jeho práci (AA 2010/05). Architektura všedního dne je také název čísla časopisu ERA 21, které Kuzemenský v roce 2011 kurátoroval. Není tedy žádným překvapením, že civilnost a v dobrém slova smyslu služebnost architektury silně rezonují i v letošní ročence. Ale „všední den“ neznamená pro Michala Kuzemenského jen jakousi civilnost výrazu, ale především skutečný život. V prologu knihy říká, že za nejdůležitější počin v architektuře uplynulých dvou let považuje narůstající zájem občanů o prostředí, ve kterém žijí. S všedností souvisí i další kvalita, která Michala Kuzemenského zajímá, a tou je přiměřenost – místu, náplni, uživateli. „Hledal jsem uvěřitelné, adekvátní stavby, které komunikují s okolím,“ píše v úvodu ročenky. Laťku nasadil jen zdánlivě nízko.
Omezená typologická škála staveb zastoupených v ročence vypovídá jak o situaci českého stavebnictví a architektury (málo velkých realizací, minimum dokončené urbanistické práce), tak o přísném oku editora. Převažují rodinné domy, kterých se stále staví hodně, a bylo tedy z čeho vybírat. Nicméně ani zde není typologická šíře úplná – Kuzemenský podotýká, že „solidní českou tradiční vilu“ bohužel nenašel. U rodinných domů sledoval především kontextuálnost – tedy schopnost staveb tvořit se svým okolím smysluplný celek. Nelze si nevšimnout, že ačkoli většina rodinných domů dnes vyrůstá v urbanizovaném území, v ročence vynikají spíše domy v krajině. Příkladem budiž usedlost na Oravě od Petera Lacka, Filipa Tittelbacha a Anny Eiseltové – tři chalupy ze stříbřitého opršelého dřeva sedí na stráni tak, jako by tam byly odjakživa. Ostatně fascinaci cestováním po krajině editor přiznává už úvodu.
V ročence je zastoupeno několik nových obytných souborů, ale zcela zde chybí „evropské téma jako hrom“, tedy rekonstrukce panelových sídlišť. Kromě přerovského mostu Aleny Šrámkové zde nenajdeme ani žádná inženýrská díla či průmyslové stavby a také administrativní budovu nalistujeme jen jednu.
Velké veřejné stavby zde zastupuje jediná realizace – konverze vítkovického plynojemu od Josefa Pleskota. K radosti editora, a myslím, že nejen jeho, se ale v ročence objevilo hned několik menších veřejných staveb – zmiňme alespoň železniční zastávku v Čeladné od Davida Kotka a Kateřiny Holenkové, muzeum včel v Hulicích od ateliéru K2 nebo přístavbu základní školy v Hradišťku od Davida Krause. Podstatně smutnější je malé zastoupení úprav veřejného prostoru a úplná absence urbanismu.
Jsou tedy civilnost a uměřenost místu i náplni tendencí, která je dnes charakteristická pro kvalitní českou architekturu? Nebo je ročenka jen subjektivním výsekem a většina dobrých realizací se tu neobjevila? Pravda je samozřejmě někde mezi, ale přece jen (a velmi ráda) se přikláním spíše k první variantě.
Vybrané realizace i úvodní text letošní ročenky mají mnoho optimistických momentů, ale je tu i odstavec, který architektům velí stop: „Čechy a Morava mají výrazně hodnotnější krajinu než soudobou architekturu. Z tohoto překvapivého poznání vyplývá i návod. Protože architektura je odrazem společnosti, doporučuji dvacet let vůbec nestavět.“ Jde samozřejmě o hyperbolu, ale poselství je jasné: nezničme si to nejcennější, co tu máme, po staletí kultivovanou krajinu. Její organickou součástí vždy byla a je i citlivě navržená a postavená architektura.
Česká architektura 2011–2012
Autor: Michal Kuzemenský
Prostor – architektura, interiér, design 2013, 202 str., 650 Kč
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?