Čas vnímání a čas věcí

Karel Thein úhel duben 2011

V obraze, který máme za hotový, nepřestává probíhat nesčetné množství změn, které nedokážeme v běžném slova smyslu vnímat. Jeho textura se rozvolňuje, barvy atakované světlem molekulu po molekule mizejí, vazby tvarů a barev pomalu slábnou. Tyto změny pro nás nemají vlastní měřítko: jako by se odehrávaly někde mezi časem lidským a geologickým. Nám, kdo na jejich rovině nedokážeme tvořit, nezbývá než se k nim promyslet. Snad proto připadá mnoha lidem čisté (údajně „abstraktní“) umění nudné či nepochopitelné. Myšlení před obrazem či plastikou však není školní úkol, ale týž zcela přirozený živel, který uplývá v pozadí všech životních úkonů. Umění si žádá jedinou investici: náš čas. Divácké umění stát a nedělat nic je jistě obdobné snu, kdy tělo konečně znehybní a duše, která se může sama procházet, vstupuje do pomalých změn. Ne že by si je cíleně představovala; spíše začíná chápat a cítit, že obrazy plně vnímáme v té míře, v níž se jejich viditelná struktura rozevírá.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné