Architektura drobných intervencí
Karolina Jirkalová architektura červen 2009
Jen málo současných českých architektů by řeklo, že jim připadá nemoderní vracet se k moderně. Lesklé časopisy jsou plné čistých forem, přísně střižených hmot a designových interiérů zalitých světlem – chladné elegance. Tomuto světu je architekt David Kraus na hony vzdálen.
„Nejraději bych klienty přijímal v kraťasech na zahradě,“ říká u velkého stolu v jednací místnosti svého ateliéru ve strašnickém vnitrobloku. „Ale k tomu jsem se ještě zdaleka nedopracoval.“ Zdi jsou kolem dokola polepené jeho projekty, na stole pokreslené papíry a několik knih, čtyři židle.
„Chci stavět tak, jak lidé žijí, nenutit je k ničemu,“ říká Kraus. „Proto také rád pracuji se známými, všedními, často i opotřebovaně vyhlížejícími prvky a materiály. Ale používám je trochu jiným způsobem, než je obvyklé.“ Důvěra stavebníků je pro něj důležitá, vychází vstříc jejich potřebám. „Moji klienti jsou si v jistém smyslu podobní, nemusí mít nějaké extrémní názory, spíše hledají svou cestu.“
Odchylky od řádu
I stavby Davida Krause jako by vždy měly nějakou drobnou zvláštnost, divnost – narušený tvar, nevyvážené proporce, podivný sklon střechy, nečekaná kombinace luxusního a levného materiálu, z boku přilepená hmota. O málokterém jeho domě byste řekli, že je „krásný“, osobité jsou všechny. Navíc působí velmi civilně, někdy téměř lidově.
„Takhle by to udělal architekt, který má rád meziválečnou architekturu,“ říká Kraus a kreslí jednoduchou kompozici dvou kvádrů. „A tady někde by vysekl pásové okno,“ dokončuje jednu kresbičku a začíná novou. „Já mám ale potřebu tuhle ikonu narušit, třeba jen drobně, někam ji posunout, dát jí šťávu, humor a třeba i trochu bizarnosti. Takže bych třeba sem dal sloup, tady nahoře bych to šikmo sesekl…“
Podobně jako Svatopluk Sládeček se i David Kraus inspiruje okrajovými projevy architektury – nejrůznějšími boudami, přístavbami, chatkami či hausbóty. Příkladem takovéto organicky vzniklé srostlice je dům ve Stříbrné Skalici, jehož půdorys si i po důkladné prohlídce rekonstruuji jen s obtížemi. Jeho hmota je extrémně nekompaktní, do všech stran vybíhají nejrůznější přístavby a budníky, každý pohled jako by ukazoval jiný dům. „Dům je slepenicí, neušlechtilou formou, analogií slumu…, byl navrhován instinktivně, se stálými změnami a improvizací přímo na stavbě,“ komentuje autor tuto stavbu na webových stránkách.
V jeho projektech i realizacích jsou navíc zřetelné odkazy k architektonickým formám z období 60. a 70. let – asymetricky šikmé střechy, kombinace tmavě hnědé a bílé, kamenné obklady. „Mám rád takové ty solidně postavené konzervativní vily ze 70. let,“ přikyvuje architekt. „Myslím, že se v nich většině lidí dobře bydlí.“ O vztahu Davida Krause a jeho spolupracovníků k architektuře 60. a 70. let svědčí i několik zdařilých rekonstrukcí, zmiňme alespoň sídlo Fondu životního prostředí na Chodově, adaptaci panelové ubytovny v Tmáni a především nepřehlédnutelnou administrativní budovu Merkuria v Holešovicích.
Civilnost
Krausovy domy však nejsou svévolně překombinované ani formalisticky postmoderní, udržují si civilnost a funkčnost. Jejich podoba vychází z orientace domu vůči okolní zástavbě i světovým stranám a z vnitřního uspořádání. Téměř pravidlem je značně odlišná fasáda do ulice a do zahrady. Navenek působí domy velmi uzavřeně a nepřístupně, průčelí bez oken, jen s dveřmi a garážovými vraty. Výmluvný je v tomto směru domek v Říčanech – z ulice vidíme slepý monoblok dřevěného štítu v dolní části ukotvený betonovými vjezdy do garáže. Směrem do zahrady se pak domy otevírají prosklenými plochami, často svým tvarem zahradu i z několika stran obepínají a chrání ji před větrem i pohledy.
Mezi formálně střídmější příklady Krausovy práce patří již zmiňovaný dům ve Stodůlkách, ale také soustava řadových domů v Úvalech u Prahy. Zde se architekt pohyboval v urbanisticky úzce vymezeném úkolu – uliční i inženýrské sítě byly navzdory vrstevnicím navrženy v rigidně pravidelném pravoúhlém rastru, žádný prostor pro veřejné či poloveřejné využití. Předem určená byla i šířka modulu – 7,5 metru. Developer chtěl už jen zdánlivou drobnost: navrhnout jednoduchý domek, který by bylo možné stokrát zopakovat. Tento úkol David Kraus splnil, navíc se mu podařilo každou řadu jednoduchými prostředky formálně odlišit – náklonem střechy, nástavbami, orientací, přidáním garáže… Sklon pozemku mu v tom byl více než nápomocen. Vznikla tak sjednocená, ale zároveň v mezích možností různorodá obytná čtvrť.
Kontext?
David Kraus patří k tzv. „šikovcům“ – začátkem 90. let studoval u česko-švýcarského architekta Miroslava Šika, který dva roky vyučoval na pražské ČVUT. Šikova metoda „analogické architektury“ vychází primárně z kontextu, do kterého stavba vstupuje (více najdete v rozhovoru s M. Šikem v prosincovém čísle našeho časopisu). I Krausovy domy se umí chovat kontextuálně – dokazují to stavy situované v jasně čitelném vesnickém prostředí, jako je rekonstrukce stodoly a výminku v Kozovazech či domek ve Veliši u Jičína.
Velišský domek se skládá z dvojice totožných jednoduchých objemů, jakýchsi předobrazů vesnického domu. Každý z domů, které jsou spojeny částí štítů, má jiný kabát – jeden je obložený režnými cihlami, druhý je omítnutý. „Chtěl jsem se přiblížit archetypu vesnického stavení,“ říká architekt. „Proto jsem také tento domek nechal kreslit i své děti. A jejich kresby jsou realizované stavbě hodně podobné. Snad až na tu kočku na komíně.“
Většina novostaveb však dnes vzniká v prostředí, kde se kontext definuje jen velmi obtížně. Když si půjdete prohlédnout Krausův rodinný dům ve Stodůlkách, od stanice Lužiny projdete nejdříve chátrajícím obchodním střediskem z konce 80. let od Aleny Šrámkové a Ladislava Lábuse, přejdete frekventovanou Jeremiášovu ulici obklopenou rumištěm, minete tuctové bytovky z let 90. a ocitnete se uprostřed ostrůvku různorodých rodinných domů. O pár metrů dál vykukuje kamenná stodola vesnického statku z poloviny 19. století, vlevo je vidět pokus o postmoderní panelový urbanismus od architekta Bočana – sídliště Velká Ohrada. Na dohled pak zorané pole.
Do tohoto cirkusu navrhl David Kraus klidný dům, který situaci ustojí, aniž by se musel převlékat za romantické vesnické stavení nebo za panelák. Pokud bychom však chtěli, našli bychom v něm nenápadné ozvuky všech stavebních ér, které ho obklopují. Nemyslím si však, že by to bylo autorovým záměrem, neusiluje o formální postmodernu. Jen dům opět skládá z nejvšednějších tvarů a materiálů, pro každého klienta znovu a jinak. A navíc – fasáda z překližky v tmavohnědém provedení působí překvapivě elegantně.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?