Zpětné zrcátko
Vladimír Kokolia téma listopad 2010
20 let s Chalupeckého cenou / Vladimír Kokolia se v roce 1990 stal prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. To byl jeden z důvodů, proč jsme ho požádali, aby se ohlédl po dvaceti letech existence tohoto ocenění. Druhým důvodem byl jeho osobitý písemný projev.
Rok 1990 byl napínavý pro každého, já jsem si ho však napnul na samou hranici. S kapelou jsme vydali desku, hráli nejméně každý týden – pokud jsem byl doma – nebo jsme jezdili šňůry po venku, už jsme měli za sebou třeba Melkweg v Amsterdamu, tuším, že ten rok jsme vystupovali na alternativním MIMI festivalu v Provence, což následně způsobilo spoustu hraní po celé Evropě. Vedle toho jsem i maloval Stíny, Brány, Myši, Sombrera aj. a taky v jednom kuse vystavoval, v tom roce asi čtyřicet výstav, z toho pět samostatných, četné z nich jsem odjel udělat přímo na místo: v Eindhovenu, Hannoveru, v Kolíně nad Rýnem nebo v Glasgow, kde jsem měl se svou tehdejší šílenou angličtinou navíc příspěvek na konferenci o Východu a Západu, jichž bylo tenkrát všude plno; předtím jsem se přes měsíc smažil v Kalifornii, jelikož pád režimu umožnil Zdeňce Gabalové a Barbaře Benishové zrealizovat zcela nepravděpodobný druhý díl Dialogu Praha / Los Angeles, zároveň jsem se stačil placatit na Totalitní zóně, kterou Linhartova nadace uspořádala pod Stalinovým pomníkem, a vůbec jsem se všemožně flákal – a v záblescích paměti si vybavuju dokonce i rodinu a naše tři dítka, nejstaršímu bylo šest.
Zpráva, že jsem se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, šla v tom kalupu málem mimo mě. Nemyslel jsem, že cenu dostanu, a protože k ní patřila cesta do Ameriky, říkal jsem si, že už jsem tam byl, ať tam jede Jirka David, tomu by to prospělo. Tak mě spíš zneklidnilo, že budu muset jít na Hrad a že nemám kvádro.
Hrad
V komnatách Hradu někdo říkal, že právě volal z Paříže Jiří Kolář a dotazoval se, kolik mám roků. Potěšilo ho, že se nacházím na nejhornější hranici věkového limitu, jinak by se prý bál, že mě cena může zkazit. Má dneska ještě někdo takové obavy?
Bohužel jsem nemyslel na nic jiného, než že jsem ve svetru a že to vypadá jako statement – ale pan prezident lámal ledy, byl krásně normální, a aby řeč nestála, pravil, že támhle je ještě kousek místa na zdi, že bych mu tam mohl něco dodat. Místo na zdi sice očividně nikde nebylo, měl to vydlážděné jedním plátnem vedle druhého až ke stropu, Šímy, Johny, Medky a podobně. Já od té doby podnikám neúspěšné pokusy, jak a přes koho mu konečně předat svůj obraz; v duchu jsem mu ho totiž slíbil.
Špálovka
Bylo jasné, že za pár měsíců prezident přijde i na vernisáž laureátů do Špálovky. Pak nemohl, ale prý se objeví ministr kultury. Obávali jsme se oficióznosti, a jelikož Franta Skála znal skvělého maskéra z Barrandova, dorazili jsme na vernisáž zamaskovaní k nepoznání, právě včas, abychom z úvodní řeči zachytili, že „příště snad budou mít autoři více občanské odvahy, aby se osobně dostavili na slavnostní otevření vlastní výstavy“. Neodhalil nás nikdo. Byl tam též Milan Uhde, jehož si velmi vážím, ale v Brně jsme se nikdy nepotkali. Jeho paní zrovna v té době použila moje kresby pro několik knižních obálek edice současné prózy, znali jsme se po telefonu. Představili jsme se jim a on ke mně pravil: „Tak teď, když vím, jak vypadáte, tak se už v Brně nemineme!“
Ve Špálovce jsem až na malý průzor zatemnil horní patro a takto vzniklou kamerou obskurou jsem po stěnách promítal chodce a auta z Národní. Na obrazy dopadalo naprosté minimum světla a zraku nezbylo, než aby se je snažil jakoby domalovat sám. Paní hlídačka mi sdělila, že dovnitř chodí lidé, kteří tam sedí celé hodiny, že ona je musí chodit kontrolovat, jestli tam něco nedělají, a oni tam opravdu nedělají nic.
V té době jsem byl posedlý představou zborceného zrcadlení, protikladné symetrie zakřivené do jednoty, pojmenoval jsem si ji jako Narcis a Echo. Shledával jsem ji nejen v převráceném obraze kamery obskury, součástí mýtu byla i opačná zemská polokoule.
USA
Letadlo odlétalo z Frankfurtu, ale vzal jsem to přes Kassel. Celou noc jsem se hádal s charismatickým bývalým boxerem Janem Hoetem. On se mi líbil, mluvil například o kráse, což bylo tehdy – a zůstává asi i dneska – skoro neslušné slovo. Avšak jeho Documenta mi připadala jako odporná masová voyeurská show, se kterou nechci nic mít. Ani jsem se nevrátil do hotelu, který mi přichystali, a raději jsem pár hodin před úsvitem a odjezdem zalehl v parku (i když mě dvoumetrová silueta Barta de Baera nakonec našla, ukonejšila a na zbývající hodinu ubytovala).
Měl jsem strávit tři měsíce, ze kterých pak bylo šest, v pustině na břehu Pacifiku. Bylo to přesně opačně, než jak by odpovídalo běžnému očekávání ohledně Ameriky – hektický čas jsem zažíval v Praze, zatímco v zemi neomezených možností mě čekala spousta času, prázdna, samoty. Jasně, byla to umělecká kolonie, co chvíle potlucks (potlachy), hawk spotting, open houses a podobně, ale čas „mezi“ převažoval.
Měl jsem dost času na koukání na hladinu oceánu. Upnul jsem se k bláhové představě, že čistě jen hleděním do proměn vodní spousty si přeformátuju myšlení. Chtěl jsem přivést myšlenky k tomu, aby – místo klouzání jedna za druhou jako korálky po nitce – přicházely „v mase“ jako vlny, nelineárně. Dostal jsem zánět spojivek, ale od té doby nemaluju prakticky nic jiného.
Na klasickou otázku, co mi dala Chalupeckého cena, se mi tedy odpovídá dobře. Dala mi nepravděpodobně mnoho, přinesla nespočet šťastných okolností. Mimo malování jsem třeba narazil na Genea Chena, obrovskou osobnost, který mě uvedl do autentického taj-či rodiny Chen, lepší náhodu si ani dnes neumím představit. Nebo jsem odfaxoval do Prahy na AVU svůj koncept výuky, díky čemuž jsem se stal učitelem. Nakonec i s Janem Hoetem jsme si po několika dopisech postupně nějak porozuměli a shodli se, že moje účast na Documentě nebude žádná ostuda pro mě ani pro ně.
Pobyt v pustině Headlands mě zbrzdil v raketovém rozletu a směřování mých sil vlastně obrátil, od té doby se jakoby víc soustředím na kořenový systém než na špičku koruny. Vlastně to až tak pusté nebylo, měl jsem příležitost vidět sanfranciskou scénu velmi zblízka, intimně, vůbec nebylo nemožné se začlenit, a dokonce snad ani takzvaně prorazit. Jenže jsem měl pocit, že to ve skutečnosti není moje věc, že to mám sledovat jen jako Alenka v říši divů. I v muzice; mohl jsem třeba ovlivnit pozvání české kapely do San Franciska, ale místo té mojí vlastní jsem doporučil Už jsme doma – kteří z toho pak skutečně dokázali vykřesat maximum. Pouštěl jsem jednu šanci za druhou, protože s tím vhledem do místního prostředí a do „art worldu“ přicházel současně i odstup.
Chalupecký
Je štěstí, že se cena jmenuje po Jindřichu Chalupeckém – byť jeho jméno je pro cizince nevyslovitelné. My laureáti ho máme trvale za zadkem, stojí za námi jako socha komtura, připomíná nám nějaký náš strašný hřích. Kterým je možná prostě jen to, že ho dost neznáme – bylo by zajímavé zjistit, co kdo z laureátů od Chalupeckého četl. Znát aspoň jednu knížku by mohla být jedna z podmínek na přihlášce…
Někde v hloubi duše tušíme, že Chalupecký neznamená prostě jen důležitou uměnovědnou autoritu, nýbrž že nás v jeho osobě freudovsky straší morálka; že cenu nedostáváme jen za bezvadné nápady a talentované provedení, ale že i v éře flexibility k ní patří tak nepragmatická a netrendová věc, jako je (umělecká) poctivost, případně jiné zcela vyhynulé slovo: charakter. Myslím, že všichni cítíme ten závazek a zejména nemožnost mu dostát. Nezáleží přitom tolik, jaký byl Chalupecký v reálu, on zde už žije samostatným životem, jako neurčitá psychická mocnost, která laureátům kazí tu čistě adrenalinovou radost z vítězství. Ostatně i starostlivost zakladatelů ceny bezpochyby zahrnovala morální rozměr. Zpočátku i společné výstavy laureátů se dělaly tak trochu jako zkouška, bylo-li ocenění správné, jestli vybraní nezklamali.
Chalupáři
Dodnes nemám jasný názor, jestli se takový soubor báječných osobností nemá nějak společně tetelit, najít si – přinejmenším jednou za rok při předávání ceny – příležitost k posezení, družit se, tvořit partu. Spíš asi ne. Vlastně je to dost děsivá představa. Dost na tom, že klub svého druhu tvoříme už jen faktem volby, jeden druhému dodáváme kredit a setkání nás nemine při letošním dvacátém výročí.
Seznam dvaceti „chalupářů“ – jak se jim v žargonu poněkud nevkusně říká – nevypadá vůbec trapně. Nepřijde mi, že by porota měla nějaké propady, i když jistě v některých letech bylo více z čeho vybírat než v jiných. Nepatřím mezi kritiky, kterým se zdá její rozhodování příliš orientované na koncept, trendy nebo já nevím na co. Neznám vlastně ani pořádně propozice Chalupeckého ceny. Uděluje se těm výrazným, kteří tak jako tak jsou na scéně dobře vidět a cena jen podtrhne stávající stav? Nebo v tom má být i příměs talent scoutingu a ocenění se může dočkat někdo, kdo žije někde na periferii, vystavuje minimálně, ovšem jeho věci dosahují nebývalé intenzity? Měl bych se dovzdělat.
Srdce mi poskočí, když mezi laureáty vidím svoje bývalé studenty. A svou pýchu musím vzápětí korigovat, protože ve všech případech jsou tam právě proto, že se od svého učitele dokonale osvobodili. O Katce Šedé bylo řečeno hodně, připomněl bych jen, že svůj úspěch v umění od začátku doprovází krajní skepsí vůči němu – která tolik kontrastuje s infantilní důvěrou většiny umělců v umělecký svět. I největší drsoni se utíkají pod sukni umění a teprve odtud hrozí světu. Od Tomáše Vaňka jsem se toho hodně naučil, třeba že se výtvarná díla mohou na konci jakoby usmívat. S Jánem Mančuškou jsme se o čase jeho studia u nás nedávno bavili, byl to pro něho ještě prenatální stav.
Na seznam laureátů můžeme hledět i opačně: jak to, že byli opomenuti ten nebo ta… A hned nám před zraky začne promenovat řada neopomenutelných figur mladého umění, z nichž některé se do soutěže ani nepřihlásily. To naštěstí vyvrací moji občasnou obavu, že Česko je na cenu malé. Mám vypočítávat jména? Vlastně je všichni známe. Zajímavější může být jméno, které nezná skoro nikdo, řekněme Štěpán Vrbický. Slyšeli jste je někdy? Jak byste mohli, když žije kdesi na Vysočině, moc nevystavuje a „jenom“ kreslí. Kreslí neuvěřitelně, neznám nic podobného – ale Chalupeckého cena nemá šanci takové typy vůbec zaznamenat.
Cena ceny
Nesnáším ceny a ocenění. Co se cen týká, je z principu všechno špatně. Primitivizují scénu. Rozdělí ji na vybraný klub a ty ostatní. Vytvářejí falešnou jistotu. Uspokojí autory, možná předčasně. Přitom oni cenu možná dostali právě za to, že se nenechají uspokojit dosaženými výsledky. V kulturním povědomí se zase zabydlí představa, že máme sadu potvrzených, bezpečných jmen. Což lehce vyústí ve zkrat, aby se pro výstavy reprezentující Českou republiku automaticky sáhlo po laureátech Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Ocenění jsou nástrojem moci. Když jste na mladé dívky, založíte Miss cokoliv a v tu ránu získáváte zvláštní privilegium strkat nos do jejich života. V našem oboru takové zneužití nehrozí, avšak jen zdánlivě. Vytvořte cenu, třeba i s nadací, protlačte ji do televize, aby se zdála rovnocenná Českým lvům, do komitétu zařaďte Václava Havla, ulovte pár dalších ikonických jmen, oceňte občas i nějakou osobnost. A hle, disponujete mocí si do toho mixu závazků a vděčnosti vmíchat kdejakou obskurní postavičku naprosto dle vlastní libosti. Jestli nevíte, o čem mluvím, nenechte si příště ujít benefiční galavečer Trebbia, udílení Evropské ceny za podporu umění a tvůrčí činnost osobnostem a institucím, které se v evropském kontextu zasadily o rozvoj umění… Naštěstí vše nasvědčuje tomu, že zrovna Chalupeckého cena je definována tak, aby se z ní takový konstrukt lehce a natrvalo nestal. Ale že i ona s mocí zachází, o tom není pochyb.
A pak porotci. Nezávidím jim, kdysi jsem se zavázal, že nebudu sedět v žádné komisi (ačkoli pak jsem byl nucen ze svého embarga vyjmout komise na škole). Třídění lidí je vždycky na pováženou. Pro porotce navíc musí být utrpení, když vidí, na jak nicotných okolnostech při rozhodování často záleží. Ještě méně závidím těm, kdo vybírají porotce.
Ale když se podívám na Turnerovu cenu, přestanou mě všechny tyhle námitky zajímat. Nejvíc ze všeho jde přece o zářez, o rozhrábnutí, o skandál nebo cokoli, co se vzedme nad hradbu lhostejnosti. Kontroverze by v nejlepším případě však měla přicházet přímo od uměleckých děl, a ne třeba jen od hádky s ředitelem vystavující instituce – i když i za to Davidovi Černému patří dík.
Na Cenu Jindřicha Chalupeckého zatím můžeme být stále velmi hrdí. Ale nemylme se, i takový mocný kontext se dokáže změnit, dokonce zpětně. Klade to ustavičný nárok na organizátory. Je k nevíře, že tahle cena přežila tolik roků bez partnerství s televizí. Kde by byla Turnerova cena bez Channelu 4? Cena musí každoročně překvapovat – nemyslím jen těmi skandály, ale hlavně nepředpojatostí. Možná jednou dojde i na kreslíře z hor…
Laureáti ceny 1990–2009
Vladimír Kokolia (1990), František Skála (1991), Michal Nesázal (1992), Martin Mainer (1993), Michal Gabriel (1994), Petr Nikl (1995), Kateřina Vincourová (1996), Jiří Příhoda (1997), Jiří Černický (1998), Lukáš Rittstein (1999), David Černý (2000), Tomáš Vaněk (2001), Markéta Othová (2002), Michal Pěchouček (2003), Ján Mančuška (2004), Kateřina Šedá (2005), Barbora Klímová (2006), Eva Koťátková (2007), Radim Labuda (2008), Jiří Skála (2009)
Laureáti 1990–2009
místo: Centrum současného umění DOX
pořadatel: Společnost Jindřicha Chalupeckého
kurátorka: Lenka Lindaurová
termín: 4. 11.–17. 1. 2011
www.cjch.cz, www.doxprague.cz
Vidět svět jinak
Vladimír Kokolia výstava únor 2015
Dalibor Chatrný v Domě U Zvonu / Výstava Dalibora Chatrného (1925–2012) v Domě U Kamenného zvonu je autorova první velká posmrtná výstava. Místo kurátora či některého z historiků umění jsme o napsání textu k ní požádali Vladimíra Kokoliu, umělcova přítele a též...
Ruský imperialismus, Byzanc a vizuální kultura (1830-2020)
Ivan Foletti téma červen 2022
V červnu 2020 byl nedaleko Moskvy vysvěcen chrám Kristova vzkříšení, hlavní kostel ozbrojených sil Ruské federace, který byl dokončen 9. května téhož roku a byl hmatatelnou součástí oslav 75. výročí vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem.
Neurovědy a estetika zdola
Tereza Hadravová téma červenec 2021
Jedním z přístupů, jak uchopit naše vnímání umění, který se v posledních letech stále více prosazuje, je spojení neurověd a estetiky.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?