Zbožný aktivismus
V našich končinách se výtvarnému umění dostává skutečně obecného, veřejného zájmu většinou jen tehdy, je-li spojeno s druhem kontroverze, který lze artikulovat v mimouměleckých pojmech.
Mediální realita skupiny Ztohoven, Kolektivní identita skupiny Guma guar nebo Entropa Davida Černého a kol. – umělecké projekty, které plnily přední strany novin, mají některé shodné rysy. Jedním z nich je, že postižený objekt usiloval o cenzuru, odstranění díla, nebo dokonce kriminalizaci autorů. Problematická přitom nebyla ani v jednom případě samotná forma – mediální aktivismus, apropriace vizuálního stylu, nebo vizuální metafora –, ale způsob, jakým byla ve veřejném prostoru domněle či skutečně poškozena něčí práva.
Brno žije v posledních týdnech vlastní kulturní kauzou, nesoucí přívlastek „mediální“. Předmětem kontroverze v tomto případě paradoxně není provokativní současné umění, nýbrž sgrafito. Ne ovšem sgrafito ledajaké – téměř pět metrů vysoká postava na geometricky vyvedeném pozadí (variace kresby francouzského manýristického umělce Jeana Martina, inspirované Vitruviovým popisem lidských proporcí), doplněná nápisem Devotio moderna, který odkazuje k pozdně středověkému náboženskému hnutí usilujícímu o vnitřní opravdovost a následování Ježíše Krista podle pravých křesťanských zásad. Autorem návrhu je sochař Michal Blažek.
Umístění sgrafita na zadní stěnu fasády Domu umění je součástí návrhu postupně dokončované rekonstrukce, jejímž autorem je brněnský architekt Petr Hrůša. Zaráží již samotný nápad doplnit sgrafitem jinak puristicky čistou fasádu (Hrůša navazuje na funkcionalistickou rekonstrukci Bohuslava Fuchse ze 40. let minulého století). Problematický je však především proto, že se jedná o budovu instituce, orientované ze své povahy na současné umění. V průběhu 20. století se zřejmě nejvýraznější charakteristikou umělecké tvorby stala úplná rovnost forem. Ta je ovšem umožněna právě tím, že muzeum zaručuje prostor neutrality, v němž se neuplatňují k přijetí či odmítnutí formy jiná kritéria než ta, která se nastavují uvnitř uměleckého diskursu.
Z tohoto pohledu se může jevit snaha ředitele Domu umění Rostislava Koryčánka zabránit realizaci sgrafita jako nepřípadná. Zmíněné sgrafito však nelze chápat jinak než jako podivné memento architekta Hrůši, který takto prostřednictvím viditelné vrstvy architektury a priori kritizuje její náplň. Vedle toho je (hojně diskutovaná) umělecká kvalita samotného Blažkova návrhu podružná. Důsledkem tradice moderního umění je přece mimo jiné právě faktická absence estetických norem, které by mohly sloužit jako spolehlivá vodítka k vyjádření neomylného soudu. Poradní orgán Magistrátu, který se nadvakrát vyjádřil k Blažkovu návrhu negativně, a tím, zdá se, definitivně rozhodl o tom, že sgrafito realizováno nebude, tak nevystupuje z pozice nějaké absolutní autority, ale z pozice institucionální moci, která mu byla svěřena.
Na celé „kauze sgrafito“ je zvlášť zajímavé, jak Michal Blažek k zviditelnění boje za svobodu (vlastního) uměleckého projevu použil aktivistické taktiky poučené např. squatterskými blokádami domů nebo akcemi ekoaktivistů. Demonstrativním započetím práce na samotné fasádě a následným odmítnutím stavbu opustit si vydobyl v médiích prostor, který obratem využil k vynášení naprosto nepřípadných invektiv (slova o „Koryčánkově sektě“ či přirovnávání ředitele Domu umění ke Zdeňku Nejedlému) nebo zavádějících výroků o tom, že návrh, který většina odborné veřejnosti přijala s despektem, byl jen „Koryčánkovým podvrhem“. Spustila se tím i vlna následných dezinterpretací, například té, že za odmítavým postojem představitelů jsou odkryté genitálie zobrazené mužské figury.
Použitá strategie se z určitého pohledu jeví jako radikální projev současného umění, za nějž by se v úvodu zmíněné aktivistické skupiny nemusely stydět. V tomto smyslu Blažkova akce předběhla plánované znovuotevření Domu umění. Osobně doufám, že co se týče autorova přínosu k umělecké náplni galerie, zůstane alespoň na nějaký čas pouze u ní.
Když se figura stane médiem
Jan Zálešák recenze září 2017
Volné pokračování Neklidné figury v GHMP / Malba, kresba nebo fotografie jsou slova, která automaticky vyvstávají na mysli, když se v souvislosti s výtvarným uměním použije pojem „médium“. Kurátorka Galerie hlavního města Prahy Sandra Baborovská připravila pro prostory...
Veronika Vlková
Jan Zálešák portfolio říjen 2010
„O jednom kocourovi, co chtěl být slušný, a tak si natáhl kamaše, jenže pořádně nevěděl, jak se to dělá, tak si je chudák natáhl i přes hlavu a pak nic neviděl a ani ostatní pořádně nevěděli, kdo to je. Naštěstí tam má kamaráda, druhýho kocoura.“ Tuto větu...
Lesk, který není zbožím
Jan Zálešák recenze leden 2009
Milan Houser v Galerii Kabinett ve Zlíně / Tvorba Milana Housera (1971) se již řadu let odehrává mezi dvěma póly. Jeden je tvořen realizacemi pro veřejný prostor – z poslední doby jsou např. jeho Náplavky, poněkud groteskní plastiky vzniklé až dadaistickou kumulací...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?