Věro, kamarádko milá
Marie Klimešová rozloučení prosinec 2010
Věra Janoušková 25. 6. 1922–11. 8. 2010 / Osobně jsem se s Věrou Janouškovou poprvé setkala v roce 1984, kdy jsem získala – nevím už, čí zásluhou – výstavní termín v paradoxním místě, v Muzeu revolučního husitského hnutí v Táboře. Krásné prostory ve dvou patrech středověké Bechyňské brány mě inspirovaly ke koncepci výstavy jako mezigeneračního dialogu, který by představil čtyři osobnosti zabývající se paralelně tvorbou objektů a malbou anebo velkoformátovou kresbou. Abych dala výběru nějaký racionální rámec, rozhodla jsem se pro čtyři umělce, narozené vždy v intervalu deseti let. Věra Janoušková (*1922) byla nejstarší účastnicí, následoval Vladimír Kopecký (*1931), Jitka Svobodová (*1941) a Stanislav Judl (*1951). Nikdo z autorů nepatřil k oficiálně akceptovaným umělcům, můj výběr pochopitelně ignoroval tehdejší ideologická kritéria. Možnost vystavit jsem pokaždé chápala jako test tolerance režimu
Zatímco dva mladší účastníky jsem dobře znala, starší autory, Věru Janouškovou a Vladimíra Kopeckého, jsem osobně poznala teprve tehdy. Prací Věry Janouškové jsem si cenila díky reprodukcím ve Výtvarném umění z 60. let, její koláže jsem poznala na výstavě v divadélku v Nerudovce, která se uskutečnila v roce 1977. Vladimír Kopecký vystavil své objekty z tabulového skla v roce 1983 na sklářské výstavě Prostor 3 a minimalistickým výrazem, který byl ale zároveň plný napětí, mě rovněž silně zaujal. Věděla jsem také mlhavě, že je autorem malovaných matoucích architektonických konstrukcí na linoleu, a že tedy i on splňuje kritéria mého výběru.
Mezigenerační dialog mě přitahoval o to více, že byl dobovými podmínkami tak omezen. Vydala jsem se tedy někdy na jaře roku 1984 s jedenapůlročním synem Tobiášem za Věrou Janouškovou do ateliéru na Kotlářce. Tam jsem se poprvé setkala nejen s ní, ale také s jejím manželem. Oba byli nesmírně milí a vstřícní, Tobiáše vozili po zahradě na stavebním kolečku a strávili jsme společně příjemný den. Věra se svým spontánním veselím mě rovnou zahrnula mezi své přátele a rychle jsme se domluvily na její účasti v táborské výstavě. V té době patřila mezi nejvíce zamlčované autory, příslušnost ke špičce generace šedesátých let způsobila, že od počátku normalizačního procesu se její tvorba prakticky neobjevovala na veřejnosti. Po výstavě Obraz a objekt se opět až do roku 1990 žádné další skupinové výstavy nemohla zúčastnit. O to víc mě okouzlovala její radostná existence.
Od té doby jsme se občas setkávaly, doba ale nedávala prostor pro další společné projekty. Po Vladimírově předčasné smrti jsem ji navštěvovala čas od času v ateliéru, obdivovala jsem její odhodlání, když se tam pustila už v dosti pokročilém věku do vestavby obytného prostoru. Chodila jsem za ní, abych se tázala na její generační přátele, zařadila jsem její ranou tvorbu v roce 1994 do profilové výstavy Ohniska znovuzrození: české umění 1956–1963 a letos tu ještě ranější do výstavy Roky ve dnech: české umění 1945–1957. Cítila jsem velkou energii jejích raných plastik ještě z doby, než začala se svými hlavními experimenty, a stále více mě udivuje originalita prvních objektů, kterými se zařadila mezi nejprogresivnější osobnosti české výtvarné scény počátku 60. let. Chápala jsem Alenu Kučerovou, která právě ve Věře Janouškové cítila po vstupu do skupiny UB 12 zvlášť silnou spřízněnost, otevřenost a rozchod s tradicí. Postupně jsem objevovala zasutá díla jako Věřiny poválečné textilní obrazy, zjišťovala jsem ale zároveň, že i stárnoucí umělkyně dokáže inovovat svoji aktuální tvorbu a nenechává se svázat obecnou stereotypní představou o Věře Janouškové jako umělkyni pracující se smaltovaným odpadem.
Měla jsem proto obrovskou radost, když Adriana Primusová v roce 2008 vybrala řadu Věřiných objektů do pozoruhodné výstavy Tři sochařky v pražském Belvedéru. Přesvědčivou kvalitou svých prací v konfrontaci s Alinou Szapocznikow a Evou Kmentovou jednoznačně obstála a byla pravděpodobně pro řadu návštěvníků největším překvapením výstavy. Při vernisáži v krásném, ještě letním dni jsme spolu postály před letohrádkem, popíjely víno a užívaly si jejího úspěchu. Věra přitom svou živelností, jadrností a jednoduchým zjevem úspěšně rušila jakoukoli představu o oficialitě či závažnosti probíhající události. Přesto je stále jasnější, že její tvorba patří k těm hodnotám českého poválečného umění, které se ctí prošly dnešní historickou revizí. Je ale třeba vnímat ji se stejnou otevřeností pohledu, s jakou byla vytvářena.
Budu ráda vzpomínat na hlaholivé zvolání „Mařenko, kamarádko milá“, které otevíralo každé z našich setkání.
Sekal v kontextu
Marie Klimešová téma říjen 2023
V letošním roce uplynulo sto let od narození Zbyňka Sekala, jednoho z nejdůležitějších českých sochařů druhé poloviny 20. století. Marie Klimešová se při této příležitosti obrací k Sekalově ateliéru, jehož rekonstrukci ve Veletržním paláci kurátorsky připravila, a...
Vzpomínka na malíře
Jiří Lukeš rozloučení prosinec 2013
Oldřich Smutný: 17. 6. 1925–1. 9. 2013 / Před několika dny mě oslovil můj francouzský přítel Maxime Marsault, abychom společně připravili vzpomínku na nedávno zesnulého Oldřicha Smutného pro měsíčník Art+Antiques. Maxime žije již řadu let v České republice a je velkým...
Výstava, kterou jsme nestihli
Magdalena Juříková rozloučení prosinec 2013
Jan Kubíček: 30. 12. 1927–14. 10. 2013 / Jan Kubíček odešel, aniž by se dočkal své velké retrospektivy, kterou připravuje Galerie hlavního města Prahy na jaro 2014. Pociťuji za něj hořkost, kterou trpěl po celou dobu, co jsem jej potkávala. Byl dotčen nevšímavostí místního...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?