Tato věta…

Tomáš Vaněk rozloučení prosinec 2011

Ján Mančuška: 7. 4. 1972–1. 7. 2011

Tato věta reprezentuje čas, kde Jano není přítomen. Naposledy jsem se s Janem potkal v noci 6. 11. 2011. Chválil jsem jeho nový katalog, jak je uspořádaný, komplexní a elegantní. Byli u toho i další lidé. Někteří na mne nenápadně, přesto důrazně syčeli. Vysvětloval jsem, že graf na titulní stránce jeho nového katalogu odkazuje k pohybu stěračů na předním skle automobilu a fotky z divadelní Hry pozpátku v Divadle Archa mi připomenuly, že představení bylo opravdu dobré. Jano se však nechápavě ptal, o jakém katalogu mluvím. Ostatní na mě valili oči, mimo Janův pohled, a trhali hlavou do strany, abych okamžitě přestal o věci mluvit. Došlo mi, že jsem něco prokecl. Cítil jsem se provinile, když jsem si uvědomil, že jsem oproti Janovu časovému pásmu posunutý daleko za datum 1. 7. 2011.

Tato věta reprezentuje čas, kde je Jano přítomen, ale neříká, co všechno se dělo. Měl jsem ještě jeden sen, někdy koncem července. Potkal jsem Jana a byl jsem šťastný, že se vrátil, byl jsem zároveň nervózní, že nám nikdo nebude věřit a nikomu to nevysvětlím.

Tato věta reprezentuje čas, kde je Jano přítomen, a je bez tečky Zmíněného 1. července jsme se s ním viděli po poledni spolu s Vítem, Pepou, Honzou a Tomášem. Stáli jsme kolem jeho lůžka a já poprvé uviděl tvar Janových rtů, byl hladce oholen. Nikdy před tím jsem si jich nevšiml. Toto už nebyl sen. Jak moc jsem si ale přál, aby byl!

Tato věta reprezentuje čas, kde je Jano přítomen úplně. Když jsme se s Janem dlouho neviděli, oslovoval jsem ho „Bábuška“, rýmovalo se to s Mančuška a možná i vystihovalo Janův styl přemýšlení o věcech. Uvnitř té větší nalézal menší a tu menší obaloval tou samou, avšak větší. Sám si říkal Panter, většinou v žertu, i když to myslel vážně. „Panter bude zde i tam a ukáže všem drápky.“ Jano býval opravdu vtipný a dovedl hrát se svým okolím neskutečně vypointované hry.

Tato věta reprezentuje čas, kde je Jano také přítomen, ale nepřináší žádnou zprávu z věcí, co se staly. V dubnu letošního roku mně a Tomáši Svobodovi Jano dohodil ateliér v Karlíně. Ve stejném domě a na stejném patře, kde si zařizoval pracovnu i on. Těšili jsme se, jak se budeme vídat. Plánovali jsme probrat vše, čím jsme se poslední roky zabývali. Jano neustále pracoval a hodně cestoval. Často do New York City. Plánoval také, že se usadí s rodinou na čas v Berlíně. Vídali jsme se málo, přestože jsme bydleli v pražských Holešovicích kousek od sebe. Najednou jsme se těšili ze společného pracovního zázemí, z toho, že se vzájemně budeme zvát na kávu a čaj.

Tato věta reprezentuje čas, kde byl i Jano, a má vůni čerstvě natřeného emailu. Jsem nyní v období, kdy více než předtím přemýšlím o smrti. Nejsem jí posedlý, jen mi přichází na mysl častěji. S Janovým odchodem stále intenzivněji. Se vším tím pohybem pozpátku, couváním bez pohledu do zpětného zrcátka. Velké zrcadlo je jedna z Janových věcí, které patří k mým oblíbeným. Ultimativní, dogmatická věc, neviditelná zároveň. Křehká sama o sobě. Co se týče křehkosti obsažené ve vůli něco vytvořit, Jano ji nevědomky demonstroval ve francouzském Quincerotu, kde jsme připravovali společnou instalaci. Dlouhé minuty přikládal párátko ke špuntu od šampaňského s neutuchající vírou, že se pouhým dotykem spojí. Obdivně jsem na něj zíral a připadal mi jako velký kouzelník. Bylo naprosto neadekvátní mu radit, že párátko musí do špuntu zapíchnout. Psal se rok 1999 a zpětně viděno, Ján Mančuška byl tou dobou nejzajímavější kutil-konstruktér v rámci mladé české umělecké kolonie. Myslím, že někde „tady“ si Janko uvědomil cosi, co nám nedošlo ani mimochodem, něco, co uviděl jen on. Tehdy také přemýšlel, že si nechá vytetovat na všechny klouby svého těla matičku a šroubek, aby zvýraznil mechaničnost svého těla.

Tato věta reprezentuje čas, kde Jano protáčel stroj na plné obrátky. V témže roce jsme jako BJ spolu s Vítem Havránkem připravovali k vydání časopis Warum die Katze malen, revue ze společenského života pražské umělecké scény. Honzovi Šerých vykradli auto i s připravenými materiály a my časopis nevydali. Jano ve Veletržním paláci v rámci výstavy Něco víc než kosmetika nainstaloval své Ráno 2001. Byl již pověstný tím, že z čistítek do uší sestavuje židli a ze slámek na limonádu dvoukřídlá okna.

Tato věta reprezentuje čas, kde je pouze obsažen Jano. Když jsme se sešli v Ateliéru experimentální grafiky Vladimíra Kokolii, vznikl Bezhlavý jezdec. Jano inicioval založení skupiny. Hlásal tenkrát „Svobodu Východnímu Timoru“ a dělo se to v opuštěné fotbalové kabině na škvárovém hřišti poblíž metra Pražského povstání. Sdíleli kabinu s Pepou Bolfem. Jano vždy projevoval víru v nápravu světa. Naivně, ale odhodlaně. V ateliéru hostujícího pedagoga Jana Kotíka v roce 1991 mi dal přečíst svoji obhajobu ročníkové práce. Zněla angažovaně a řešila globální problémy lidstva na zeměkouli. Celé dny jsem pak kaligraficky psal velkým plochým štětcem malé psací písmeno „a“. To bylo poprvé, co jsem se s Janem potkal a probírali jsme „důležité věci“.

Tato věta reprezentuje čas, kde Jano přítomen není, a nepopisuje vše, co se událo.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné