Richard Loskot
Ondřej Váša portfolio únor 2011
Pro přiblížení dosahu tvorby Richarda Loskota (1984) je více než přiléhavá zkušenost nočního chodce, který se zastaví uprostřed lánů na pražské periferii, obklopen pouze mlhou a neurčitou zvukovou kulisou hučících drátů elektrického vedení a kroužících airbusů. Prožitek obklopení a prostorového satori, kdy pomyslné ZDE je nakonec definováno právě a jen mnou, doprovází prostá metonymická zkušenost civilizační nezbytnosti: ocitáme se v poli rádiových vln, v dosahu elektromagnetického záření, v prostoru prosyceném vysíláním a radiací, které kondenzují jak do slov, tak do neurčitého šumu.
Motiv obklopení lze u Richarda Loskota spatřit už v prvním publikovaném videu Cesta (2006), nekonečné smyčce průchodu kukuřičným polem, které do jisté míry předznamenalo i další aspekty jeho konzistentního tvůrčího úsilí: důraz na jednoduchost a elementární prožitek, který daný projekt zprostředkovává. Přesně tyto parametry mají i jeho současné či plánované projekty, leč nepředbíhejme.
Pokrok jako návrat
Poměrně dlouhou dobu se věnoval budováním elektronických systémů, jakési mechanické druhé přírody, založené na vzájemném propojení vysílačů, přijímačů a obvodů, čerpajících signály buďto ze sebe samých, nebo ze světla, kondenzující mlhy či okolních zvuků. Výstupy měly podobu vyvolaného „ducha ve stroji“, nepředvídané náhody či vzájemné interakce jednotlivých nervových uzlů systému, jako například v Systému z roku 2007, za nějž obdržel první cenu ústecké soutěže Exit. Jindy to byla spíše „přírodní technika“, jako v Mechanickém růstu (2007) z olomoucké kontejnerové Galerie 36, v níž systém pohánějící růst umělých stébel umístil do pomyslného skleníku. V roce 2008 pak rovnou vytvořil v galerii umělé Mikroklima, v němž přírodní či lépe industriální procesy typu kapající vody z děravých trubek podvázal nakonfigurovanou, interagující sítí.
Loskot de facto tyto systémy pěstuje: a skutečně, základní dojem z těchto instalací rezonoval s představou samostatného života, popřípadě s běžnou zkušeností každého uživatele přístrojů, které si v jistých chvílích dělají, co chtějí, a laik má neodolatelnou tendenci připisovat jim duši. V širším ohledu tak jeho systémy těží z dlouhé tradice myšlení těla jako stroje, lépe řečeno neodbytné, avšak nikoli samozřejmé inverzní interpretace mechanických strojů a systémů jakožto svého druhu tělesných či latentně inteligentních organismů. Relativní technická průzračnost těchto systémů se odráží v jejich silné metaforické (a tedy neredukovatelné, kompaktní) povaze, což je zároveň důvod, proč se o nich nebavíme na stránkách technologického magazínu.
Loskot sice na Pecha Kucha Night Prague popíše zapojený obvod, ustalující šum do podoby vln (Vlnění, 2009), leč způsob, jakým jej vnímáme, je technicky vzato poetický: jednoduše jako specifické hučící moře. Evokace přírody se v případě Loskotových projektů, jež nemají jiného účelu než fungovat, setrvat, a tedy vlastně svým způsobem přežít, mění v určující obrazotvornost, tedy v mez, kdy jinak poměrně lehce dešifrovatelný mechanismus již neklíčujeme coby elektronický obvod, ale jako elektronického štěkajícího psa (PSI, 2008). Což je běžná zkušenost nikoli vzdálená tezím spatřujících v civilizačním pokroku návrat primitivního myšlení a svého druhu animismu.
Ponechme stranou, že Loskot práci se (samostatně) fungujícími systémy dovedl až do oblasti mezilidských vztahů na sociálních sítích (Ego: Jsi tam? z roku 2010) či komunikace, degenerující do opětovného echa „slyšíme se?“ (Loskotovi: Velmi křehké vztahy z roku 2009). Popřípadě do podoby časové Asynchronizace (2010), soustavy zrcadel, od nichž se odráží náhodně generované světlo různé intenzity, stejně jako přirozený denní či noční čas podlehl asynchronizaci heterogenních časů počítačových monitorů a televizí.
Zachytit nezachytitelné
V současné době se Loskot věnuje motivu, který od systémů není příliš vzdálený. Snad jen že mechanickou přírodu, které máme sklon připisovat intenci, nahradily jevy, jež nás dennodenně obklopují, ale které se ocitají za horizontem naší citlivosti. V úvodu zmíněná zkušenost obklopení budiž pro tyto projekty klíčová, zvláště pokud Loskot pracuje takřka výhradně se zvukem coby přepisem vln a záření, či naopak jako s vpisem trojrozměrného dojmu do dvojrozměrné iluze. V nových projektech se projevuje i jeho studium na liberecké Fakultě umění a architektury. Konkrétně tendence vytvářet „imaginární architekturu“ prostoru, v rámci které nechá interiér ateliéru prostoupit výškou a vepíše do ní fragmenty noční oblohy v podobě zachycených hovorů pilotů nad pražskou Umprum prolétávajících Airbusů (Sky Europe, 2009). Ve vile slovenského realisty Dominika Skuteckého pak Loskot vytvořil zvukové atmosférické koláže, vycházející z námětu malířova plátna (Působení neviditelného, 2010).
Kompozice zvukového „šerosvitu“ v sobě nese model, který je v současnosti pro Loskota typický – využití rádiových vysílačů či technologických prostředků obecně k dramaturgickému vsazení diváka do náhle se zjevivšího pole, které je bez příslušného přijímače nezachytitelné. Dodejme, že snaha otevřít zkušenost obklopujících polí a záření a jejich přepis na zvukovou stopu v sobě tak nějak přirozeně nese vzdálené příbuzenství s technologickými projekty Magdaleny Jetelové, u které Loskot mezi léty 2007 a 2009 studoval a dnes je jejím asistentem. Plán pomníku Nikoly Tesly v pražských Dejvicích, založený na náhlosti upozornění o vstupu do působení teslovské fascinace, popřípadě ambiciózní projekt zvukového přepisu reliktního záření, jsou svébytnými „stroji“ na zakoušení světa mimo horizont lidského vnímání. A v neposlední řadě také na jeho inscenaci.
Právě ona inscenace, vetknutá do konkrétních prostorů (a takovým prostorem může být i náš „Umwelt“), snadno vyvrací výtku, že se jedná o pouhé technologické hračky. Ostatně si lze vzpomenout na avantgardní ambici „učit vidět“ a na obraz jako na manifestaci a zviditelnění jinak běžně nezachytitelných jevů, prostupujících univerzem. Ne že by Loskot na avantgardu navazoval: jeho projekty se každopádně týkají současné civilizační zkušenosti, kterou exponuje jednoduchým, nicméně nijak nepodstatným způsobem.
Na smeťáku
Ondřej Váša úhel březen 2009
Je to jedna z myšlenek, které se neodvratně vtírají při průchodu rozvalinami antických okrsků v jižní Itálii či Řecku – na konkrétní lokalitě zde příliš nezáleží, leč představme si třeba athénskou Akropoli. Totiž že procházíme ve skutečnosti jedním obrovským...
Obrazy vzhůru nohama
Ondřej Váša úhel říjen 2009
Barva vržená proti plátnu, ať už se jedná o rozčilené gesto malíře, jemuž se nedaří ztvárnit svou představu a chce v návalu zlosti či beznaděje obraz poskvrnit kaňkou, o kýženou manifestaci volnosti, či naopak o domnělé vyjádření pocitů, v sobě nese malé dědictví...
Mít planetu v rukách
Ondřej Váša úhel červenec 2014
Vídeňské muzeum glóbů se z dobrého důvodu pyšní tím, že je jedinou vědeckou institucí, která veřejnosti umožňuje procházet se mezi zemskými, nebeskými či planetárními glóby, stejně jako mezi modely heliocentrického i geocentrického kosmu a souvisejícími nástroji...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?