Nové Whitney
Josef Ledvina staveniště květen 2015
New York – Na prvního máje otevřela nedaleko Hudson River své brány veřejnosti nová budova muzea amerického umění Whitney navržená Renzem Pianem. Muzeum se sem přestěhovalo ze svého dnes již mezi Newyorčany všeobecně oblíbeného brutalistního sídla od Marcela Breuera z 60. let na Upper East Side.
Whitney s nedostatkem prostoru zápasilo dlouhodobě a řešení hledalo skoro tři desetiletí. Původně zamýšlelo rozšířit přístavbou původní budovy, v průběhu let se objevila návrhů celá řada, dlouhé boje se například sváděly o záměr Michaela Gravese vkomponovat jej do dalšího ze svých mamutích postmoderních pastišů. Nakonec nicméně všechny ztroskotaly na odporu veřejnosti, ať odborné, nebo té širší, případně z důvodů přílišné nákladnosti. Whitney se tedy stěhuje do nového a staré bude na základě dlouhodobého pronájmu sloužit Metropolitnímu muzeu.
Renzo Piano není ve věci navrhování muzeí žádným nováčkem. Kromě zprvu všeobecně nemilovaného a dnes v dějinách architektury dobře zabydleného Centre Pompidou v Paříži, na němž s ním spolupracoval Richard Rogers, postavil kupříkladu sídlo Menilovy sbírky v texaském Houstonu nebo muzeum Astrup Fearnley v Oslu.
Ani Breuerovo Whitney nebylo v době svého otevření mezi Newyorčany zrovna populární. Tehdejší kritička New York Times Ada Louise Huxtable jej dokonce označila za nejneoblíbenější stavbu ve městě, její tvrzení, že si přízeň získává postupně – jako „chuť oliv či teplého piva“ znělo její nestředoevropské přirovnání –, se nicméně ukázalo být pravdivé. Nová stavba továrního či utilitárně skladištního výrazu a nautické členitosti „může být“ podle Olivera Wainwrighta z Guardianu „zvenčí pro většinu očí šokujícím způsobem ošklivá, nicméně svou neohrabanost vytrubuje do světa podivně přesvědčivým způsobem“. A podobně jako Huxtable u staré budovy se domnívá, že chuť pro něj s časem jen poroste.
Ačkoli je celkově mnohem větší, nabízí novostavba za více než 420 milionů dolarů v interiérech jen o třicet šest procent více výstavního prostoru. Značná pozornosti je věnována ostatnímu příslušenství, jako jsou restaurátorské dílny, kavárny a restaurace, depozitáře a také divadelní sál pro 170 diváků. Kaskádovitá struktura navíc vytváří několik teras využitelných k exteriérové výstavní prezentaci i jako vyhlídka na ulice velkoměsta. Výstavní sály jsou podřízeny současnému muzejnímu paradigmatu, tj. maximální flexibilitě, tvoří je vlastně prostorné sloupů prosté haly, v nichž mohou být podle potřeb rozmisťovány panely. To shodně Wainwrighta a Michaela Kimmelmana v New York Times přivádí k určitým rozpakům z tohoto všeobecného směřování a k úvaze, zda by interiérům dnešních muzeí neslušelo více osobitosti a rozmanitosti.
Přesýpání písků v MoMA
Josef Ledvina zahraničí únor 2020
Loni v říjnu se po další z řady expanzí otevřelo Muzeum moderního umění v New Yorku. Výstavní plochy se rozrostly o 30 %, a to především díky tomu, že do sebe muzeum inkorporovalo spodní patra sousedního rezidenčního mrakodrapu od Jeanna Nouvela. Nové prostory pojala MoMa jako...
Trochu psychologie, trošku horor a samozřejmě špína…
Josef Ledvina rozhovor březen 2020
Pohybuje se na rozhraní více světů. Jako současný umělec vystavuje, loni mu vyšla autorská kniha Auta, na přelomu osmdesátých a devadesátých let spoluvytvářel (nejen) vizuální identitu skupiny Bratrstvo. Živí se jako profesionální fotograf, v roce 2017 dostal cenu Czech Grand...
Jan Šerých
Josef Ledvina Tomáš Klička rozhovor září 2024
Jan Šerých je stabilní součástí domácí umělecké scény už více než dvacet let. Jeho zpravidla ručně malované obrazy dlouhodobě spojuje binární černobílá barevnost a redukované geometrické či typografické formy. K nim se v posledních letech přidala práce s nalezeným...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?