Ne/zakázané uvolnění
Radek Wohlmuth výstava březen 2012
Krištof Kintera v Městské knihovně / Asi není nic objevného, když se hned na úvod napíše, že není výstava jako výstava, ale co na tom, když to v případě zatím největšího samostatného projektu sochaře Krištofa Kintery platí víc než cokoliv jiného. Expozice, kterou připravil pro prostory v pražské Městské knihovně, je v mnoha ohledech zlomová a mluvit se o ní bude pravděpodobně hodně dlouho. Ostatně není divu.
Kinterova výstava bude pro mnoho lidí znamenat probuzení, a jak už to tak bývá, pro každého jiné. Pro někoho to bude nepříjemný šok hraničící s noční můrou, pro jiného může být naopak doslova euforické. Každopádně téměř pro každého půjde zřejmě o výraznou proměnu představy o prezentaci současného umění. Nicméně, minimálně stejně cenná jako osobní divácká rovina je také platforma institucionální, protože jde zároveň i o zásadní praktický příspěvek k problematice realizace výstavních expozic velkých a seriózně vnímaných zařízení, jakým Galerie hlavního města Prahy beze sporu je. Ať už budou názory na Kinterův přístup jakékoli, jedno se mu, stejně jako pořádající galerii, upřít nedá – odvaha. Jestli totiž jeho projekt na naší výtvarné scéně opravdu něco představuje, pak je to v jistém slova smyslu především osvobození.
Cesta draka
Když jsem se zhruba měsíc před vernisáží přišel podívat do Kinterova ateliéru ve smíchovské MeetFactory, jak probíhají přípravy na výstavu, cestou do prvního patra padlo pár zahřívacích vět. Krištof právě vyexpedoval rodinu na hory a na obligátní dotaz o zdraví a novinkách odpověděl, že jeho mladší dcera má obě ruce v sádře. „Copak, lyže?“ dohadoval jsem se. „Ne, spadla ze skříně, když jim do pokojíčku vlezl drak,“ zakontroval. „To je ta dětská imaginace, nám už se to stát nemůže,“ povzdechl si. „Co ty víš,“ já na to, „jen kdyby se objevil.“ A už za chvíli jsem měl pocit, že by to klidně mohla být pravda.
Obecnou představou o ateliéru výtvarného umělce většinou naplňuje čistá bílá prosvětlená místnost s velkými okny, ve které se povalují štosy skic, voní terpentýn a uprostřed stojí štafle s rozmalovaným plátnem nebo sokl s konstrukcí podpírající mustr zběžně nahozené sochy. Krištofův pracovní prostor je naproti tomu poctivým křížencem dílny, kabinetu kuriozit a přeplněného skladiště. Na pracovní desce na zdi visí kladivo, pilník, sikovky, vrtačka, pilky i klíče, kolem jsou vykuchané reproduktory, molitan, montované kovové sestavy, odlité ušaté hlavy a ruce mluvičů, banánovky plné vánočních koulí, role starých koberců. Na všem leží souvislá vrstva prachu. A mezi tím začala najednou řvát stará stříbrná toshiba a k tomu do rytmu vší silou bušil do bubnu čert v životní velikosti. „Dejchá?“ zeptal jsem se, asi trochu nervózně. „Naštěstí ne,“ odpověděl Krištof. „Největší parádičku, kterou umí, ale nevím, jestli ti ji předvede, je to, že mrskne svým ocasem do toho kopáku.“ Z beden se k tomu, kromě rádiořečí o globálním oteplování, zdraví a zemětřesení, postupně linula Tichá noc, Beethoven, jódlování a metalová vložka.
Bordel
Vladimír Kokolia v souvislosti se svou výstavou Bordel (Galerie Havelka, Praha, 2008) charakterizoval tuto entitu trefně jako „opak kosmetiky“. „Chaos se matematizuje,“ poznamenal ve své srovnávací filipice, „ten už vypadá bezvadně, tam jsou obroušený hrany, zatímco bordel je pořád syrová věc.“ Přesně to mi blesklo hlavou, když jsem viděl stav Krištofova ateliéru. Souvislý zvrstvený nános věcí různého data, rodokmenu i provenience. Směs nářadí, podivných relikvií, smetiště a neorganizovaného hluku, ze které jako z původní materie vedle sebe povstávají stará i nová Kinterova umělecká díla. Jinými slovy dokonalá site-specific instalace, jejímiž bonusy jsou velkolepost, přirozenost, provázanost a vnitřní logika a tragickými nedostatky nepřekonatelnost, a hlavně nepřenosnost. „V galerii ty tvoje věci zvadnou,“ řekl jsem mu tehdy skepticky. „Přemýšlím o tom, jak to udělat, aby se to nestalo,“ odpověděl. „Mám plán a v rámci toho sbírám třeba i odpadky, prostě čurbes. Udivuje mě, kolik toho zbyde, když se něco tvoří, a zvažuju, že to tam vypustím. Ale asi nezačnu hned tím, že do galerie navozím těch dvacet pytlů bordelu, co tu mám připravený.“
Ne/zakázané uvolnění
Ten, kdo se dnes půjde podívat do Městské knihovny, pozná, že umělec a galerie po čtyřech měsících vyjednávání našli společnou řeč. Myslím, že pro dobro věci, jinak by výstava Krištofa Kintery vůbec nedávala smysl. Nejde jen o její prezentaci, může se zdát „problematická“ i z jiných důvodů, třeba proto, že jeho sochy a objekty nejsou vždy úplně submisivní. Naopak, velmi často nejrůznějším způsobem poměrně agresivně a někdy i nevybíravě atakují prostor, ve kterém se nacházejí – dělají rámus, žvaní, kouří se z nich. Nejvíc si asi užijí kustodi. „Pravda, nestal jsem se mezitím impresionistou,“ komentuje to lakonicky autor. „Já samozřejmě pak nakoupím karafiáty, jsem slušně vychovanej kluk a je jasný, že to budou dva měsíce permanentní nakládačky.“ Ale ohledy neohledy, je zřejmé, že GHMP touto výstavou, alespoň v našich poměrech, stejně nečekaně jako výrazně překročila svůj systémový stín. A nejen svůj. Lze jen doufat, že se z toho do budoucna stane i pro jiné případy precedens.
Výsledky analýzy
Slovník spisovné češtiny definuje výsledek jako to, co vzešlo z nějaké činnosti. Termín analýza pak naproti tomu slovník cizích slov vysvětluje jako všeobecnou metodu zkoumání jednotlivých složek a vlastností nějakého předmětu, jevu nebo činnosti – jedním slovem rozbor. Dohromady tato dvě slova tvoří pojmenování nové Kinterovy výstavy. „Není to žádný kikinka-název,“ vysvětluje jeden z našich nejvýraznějších umělců dneška, „ale nese v sobě ekonomický žargon, a tím i zeitgeist.“ Co se jeho osobně týče, k podobné asociační strategii se na stejném místě uchýlil už v roce 2007, když autorsky připravoval kolektivní výstavu HDP – hrubý domácí produkt. Jestliže ovšem před pěti lety v podstatě respektoval charakteristický prostor galerie jako danost a snažil se o tematické naplnění především prostřednictvím přesvědčivého výběru uměleckých děl, tentokrát situaci zanalyzoval naprosto rozdílným způsobem. Mimochodem, i Výsledky analýzy představují svým způsobem kolektivní záležitost, Kintera by se při ní neobešel bez pomoci dalších skvělých sochařů, třeba Tomáše Džadoně, Richarda Wiesnera, binárního mága Milana Guštara a dalších.
Hlavní „nevýhodou“ více než desetiarové galerie je její specifická členitost, která se poměrně rychle vryje do paměti, takže se její projekty v základním tvaru stávají do jisté míry předvídatelnými. Přestože snaha architektů výstav je chvályhodná a občas i celkem úspěšná, typický dojem z prostoru lze přebít jen těžko. Pro člověka neznalého poměrů může snad připomínat labyrint, ale jen chvíli. Přesto i ona skrývá své „kostlivce ve skříni“, jejichž potenciál dosud prakticky nikdo nevyužíval. Kromě samotného stereotypu převýrazného prostoru jsou to například falešné sádrokartonové stěny nebo osvětlení.
„Já bych rád,“ vysvětluje Kintera, „aby člověk, který bezmyšlenkovitě už po osmdesátý otevírá dveře do knihovny, dostal hned na začátku šupu, tak intenzivní pocit, že vlezl někam, kam neměl a vlastně ani nechtěl, aby je zase instinktivně zavřel a vycouval. Teprve pak by mu to mělo začít vrtat v hlavě. Musí překonat ten prvotní šok.“
Večerka a surreálná realita
„Co posloucháte? Rádio Country? Super, tak hlavně hodně nahlas!“ Kustodi se celkem baví.
Týden před vernisáží mi přišla esemeska: „invaze“ probiha dal celkem v souladu s predstavama, takze dobry… mej se! K.
Dobrá zpráva, právě v tu dobu čekala Krištofa ze strany galerie zásadní schvalovačka. To už se prostor zádveří proměnil k nepoznání – improvizované snížené stropy, podhledy podepřené lehkými trámky, v hlavním průhledu otřískané montované police, závěs z umělohmotných korálků. Podobně to vypadá v přilehlé šatně. Jen se tam zatím navíc vrší hromady kartonových krabic. Zrovna přivezli chipsy. „Tak tohle je highlight. Ledničku máme,“ pochvaluje si Kintera. „Kustodi fungujou jako kustodi, ale když si chceš koupit lahváče, brambůrky, toaleťák nebo katalog, tak můžeš,“ popisuje svůj záměr. „Má to dál normálně sloužit jako pokladna a šatna. Jenže v Sapě,“ naráží na proslavenou pražskou tržnici, malý Saigon uprostřed Evropy. „Původně byl v plánu i vietnamský prodavač, ale v tomhle ohledu jsem narazil. Ne v galerii, ale u komunity. Báli se, že to není jen tak, že za tím je nějaká levá. Tak tu mám aspoň ty krabice. Škoda jen, že už vysmrádly, mělo to tu takovou tu skvělou tvrdou rejžovou vůni.“
Jedním z důvodů této provozuschopné konceptuální discountní instalace byla hravá a emotivní změna prostorové i funkční šablony místa, ale nejen to. „Přes surrealitu reality se člověk dostane do surreality artu. Je to jednoduchá, prvoplánová, ale efektivní metoda. Věřím, že když se podaří tohle entrée, tak budou věci nastavené trochu jinak, že to sejme tu skoro hmatatelnou galerijní deku,“ doufá sochař, „stejně jako když to tam všechno necháš v takový zvláštní rozdělanosti, prostě tak trochu v čurbesu.“
Fiat lux a bylo nebylo
Na klasické služby výstavního architekta Krištof Kintera prakticky rezignoval. Naopak, začal sám aktivně využívat skryté dispozice, které prostor Městské knihovny má. Není jich bůhví kolik, ale jsou celkem zásadní. Většina lidí si například myslí, že horní osvětlení prostoru je přirozené, ale opak je pravdou. Za prosklenými stropnicemi se schovávají klasické světelné zdroje. „Když jsem zjistil, že ty zářivky jsou stmívaný, což je unikátní, hned jsem se začal pídit po možnosti to regulovat,“ vypráví autor. A tak vlastně vzniklo základní rozčlenění výstavy na temnou a světelnou část, Dark side a Light side. Knihovna je prostor, kde se při výstavách nezhasíná, už proto je změna veliká. Další rozměr věci dává režim světelné situace, který se permanentně mění. Někdy pozvolna, někdy i nepozvolna. Navíc tu ještě hrají roli světelné zdroje samotných soch. „Někdy je to stmíváníčko, jindy to hodí totální nestabilitu, jako když vyhodíš pojistky,“ komentuje světelnou atmosféru Kintera. „Tahle temná část se vlastně neustále nachází v neodhadnutelně kolísavém příšeřosvětle.“ Nebo spíš příšerosvětle. Jedním z hlavních exponátů sekce je totiž právě rohatý bubeník.
Dalším překvapením pro návštěvníky jsou falešné sádrokartonové stěny, které zhruba o metr zužovaly prostor kolem dvanácti menších kójí rozmístěných po vnitřním obvodu galerie. Jejich nečekanou přítomnost Kintera naznačil poměrně jednoduchým způsobem. Na několika místech je prostě roztřískal. Nejenže odhalil jejich konstrukční systém, a vytvořil tak o komunikaci navíc, protože místo za nimi je dost velké na to, aby sloužilo jako chodba, ale zároveň s tím dostal do galerie po letech denní světlo, protože sádrokarton odstiňoval okna. „Byla to radost,“ přibližuje úpravy prostoru, „hrozně katarzní věc, těžkej bitkařskej adrenalin. A pak, taky to nečekaný světlo je krásný.“ Kromě prolézačky a dalšího světelného zdroje získal Kintera i nový výstavní prostor, prioritně disponovaný pro některé známější objekty, které jsou tak sice přítomné, ale zároveň nejsou úplně na očích, protože se je celkem elegantním způsobem podařilo uklidit.
Úplně bez mobiliáře ale výstava nezůstala. Od počátku bylo součástí plánu použít pozůstatky po předchozí expozici, kterou byla divácky velmi úspěšná retrospektiva Václava Radimského. Bez skrupulí povalené, na sebe naházené panely tvoří například improvizované sokly s nabídkou Kinterových Spotřebičů. Ale do hry nechal vstoupit i rytmus, který vytváří rastr hřebíků a vrutů po obrazech nebo informační texty. „Tady špachtličkou pár písmen uberu, tady kus věty nechám, a je z toho takový remix dějin a životopisu,“ popisuje. „Je to celé taková živější metoda paneláže,“ připouští, „ale je ekologická a má nulový budget,“ vyjmenovává hned s úsměvem výhody. Na to se snad ani nedá nic říct.
Sněhulák, čert a „řbitov zviřátek“
Jestli zvolit dva symboly výstavy, jsou to objekty Sněhuláka (Basic Atomic) a Čerta (Špatné zprávy). Oba patří k tvorbě z posledního roku a více než trefně charakterizují obě části expozice. Jejich váhu ale autor vidí i v něčem jiném. „Čert je jeden z posledních archetypů bez nějakýho pošahání, kterej tady pořád vzbuzuje respekt. Je to taková česká klasika. A sněhulák zrovna tak,“ vysvětluje. „Ten je zase přímo ztělesnění spontánní elementarity. Když seš děcko a napadne sníh, tak je matroš, a dělají se koule.“ Krom toho obě práce představují dva póly Kinterovy tvorby. Čert je příkladem dlouhodobého náročného vývoje kinetické sochy spojené s elektronikou a pečlivým programováním, zatímco Sněhulák z tvarovaných gymnastických míčů naplněných polyuretanem je jeho pravý opak. „Zhruba od června jsem najel na takovou intuitivnější vlnu, teď mě prostě baví to frkat,“ přibližuje Kintera. „Zní to strašně profánně, ale je to dobře. Ono zase není tak snadný bejt ,hloupejʻ tak, aby to vibrovalo,“ pokračuje. „Mám hrozně rád obchod Guma, to je opravdu těžký retro, a tam teď v rámci letošního programu sebeuvolňování fakt dost nakupuju.“ Tak se mezi expresivními polyuretanovými deformacemi objevily různé věci. Ušetřeny nezůstaly ani kultovní nafukovačky z ruky Libuše Niklové. Tak jako v případě Radimského, i tady šel ostych stranou, a přestože autor tvrdí, že nejde o „drasťák, ale komiks“, výsledek nápadně připomíná aktéry slavného hororu Stephena Kinga z roku 1983 Hřbitov zviřátek, pohřbené domácí mazlíčky, kteří se pomocí kouzla vracejí zpátky jako znetvořené zombies.
Celá výstava nabízí kreativní mix starých a nových Kinterových prací, takže může sloužit i jako malé repete většiny jeho nejvýznamnějších realizací. „Prostor je obrovský, aby se to tu zaplnilo, musíš dát skoro všechno, cos udělal,“ přiznává neortodoxní sochař, který se za svůj loňský projekt pod Nuselským mostem, věnovaný památce sebevrahů, stal výtvarnou osobností roku. Dark side tak kromě Čerta představí i Plumbaře nebo obří několikaramenný lustr z lamp pouličního osvětlení s názvem My Light is Your Light, který byl k vidění třeba předloni na výstavě A Bigger Problem Than Yours v pražské Galerii Jiří Švestka. Ve světlé části, která je celkově víc funky, hrají prim Sněhulák a zviřátka, ale jsou tam i sestavy z polštářů nebo starých koberců, které jemně adorují kolabující vertikály Constantina Brâncuşiho, nebo Démon růstu – molekulární megaobjekt z tisíců umělohmotných vánočních koulí. Ze starších oblíbenců nechybějí třeba držkující Havran (I see, I see, I see), Revolution – sporý maník, který se snaží s kadencí sbíječky prorazit hlavou zeď –, a ve spojovací chodbě Šiva, postava stvořená z mnoha desítek starých lamp – ztělesněná fobie všech bezpečnostních techniků. Na nudu určitě čas nebude. Jen kóje vytapetovaná kresbami, umožňujícími „podívat se umělci přes rameno“, ho může zabrat víc než dost.
Transformers
„Ale nerad bych, aby to skončilo v sebeadorační retrošce,“ tvrdí Krištof Kintera. „Snažím se starší práce posunout, trochu schovat, naučit je jinému chování. Další roli hraje světlo, instalace a celkový kontext, a když se to, co bylo, naředí novou tvorbou, vznikne z toho úplně jiná krajina.“
Kinterova výstava na dálkové ovládání se natolik liší od toho, co je běžné, že její nekoncepční přehledovost bude jako negativum vnímat asi jen málokdo. Pak je tu ještě další důvod. Je to prostor plný věcí a vůči nim je dnes imunní málokdo. Kinterovy věci se navíc chovají úplně jinak, než byste čekali. Nejsou pasivní, nepodléhají trpně pohledům, ale v obráceném gardu si samy navzájem drsně rozebírají a přebírají diváky. I když to tak v každodenním životě vlastně běžně chodí, v galerii je to pořád ještě nezvyk. Jsou to mutanti – transformers, kteří velmi dobře artikulují principy fungování, modely chování, ale také iluze současného světa. „Ve fatalitě mít i banalitu, a zase obráceně, o to tady kráčí,“ shrnuje lakonicky Kintera. A ještě jedno poselství ta výstava nese, punk není dead ani na prahu třetího tisíciletí, přestože se v něm najde i místo na akademické zákoutí.
Krištof Kintera: Výsledky analýzy
pořadatel: Galerie hlavního města Prahy
místo: Městská knihovna
termín: 29. 2.–13. 5. 2012
www.ghmp.cz
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?