Na obrazy se musí koukat
Jan Skřivánek výstava prosinec 2008
Náročná jednoduchost monochromů / „Je na čase vrátit dílo Tomase Rajlicha také českému publiku,“ napsal před deseti lety Jiří Valoch v katalogu malířovy brněnské výstavy. Rajlichova průřezová retrospektiva se nyní koná v Národní galerie, Valochova slova přesto nezbývá než opakovat. Jméno osmašedesátiletého Tomase Rajlicha stále zůstává v Česku téměř neznámé. Příznačné je, že během prvního měsíce trvání výstavy o ní v českém tisku nevyšla jediná zmínka.
TOMAS RAJLICH: BEZ NÁZVU, 1976, akryl na plátně, 140 × 200 cm
TOMAS RAJLICH: BEZ NÁZVU,1969, akryl na bavlně, 135 × 135 cm
TOMAS RAJLICH: BEZ NÁZVU, 1982, akryl na plátně, 200 × 200 cm
TOMAS RAJLICH: Bez názvu, 1994, akryl na plátně, 120 × 100 cm
TOMAS RAJLICH: CANDAVATI, 2003, akryl na plátně, 215 × 200 cm
Výstavu, která je do půlky ledna k vidění v Malé dvoraně Veletržního paláce, tvoří všehovšudy 27 obrazů. Velice názorně však provádějí čtyřiceti lety Rajlichovy tvorby – od prvních pláten vytvořených v Holandsku, kam v roce 1969 emigroval, až po malby z letošního roku. „Číslo dvacet sedm vychází z logiky tohoto prostoru. Víc obrazů by se sem ani nevešlo,“ vysvětloval na úvodní tiskové konferenci kurátor Tomáš Vlček. Na Rajlicha je to i tak dost. Počátkem letošního roku měl napříkald v Haagu retrospektivu skládající se z pouhých šesti obrazů a čtyř kreseb.
Mezi Haagem a Prahou
V katalogu aktuální výstavy je časový a prostorový oblouk, který výstava mapuje, s nadsázkou vyjádřen dvojicí fotografií, které tvoří úvod a závěr knihy. Na první vidíme umělce jako mladého rozcuchaného muže s rumcajsovským plnovousem, na druhé jako důstojného šedovlasého pána v obleku. První má za zády siluetu větrného mlýna, druhý pózuje před panoramatem Hradčan. „Tomu nešlo odolat,“ směje se Rajlich. „Měl jsem tuhle starou fotku s větrným mlýnem, tak jsme se teď s manželkou naschvál nechali vyfotografovat podobně ‚typicky‘ tady v Praze.“
Tomas Rajlich – české Tomáš nepoužívá, neboť pro umělecký svět byl od počátku své kariéry vždy jen Tomas – se narodil v březnu 1940 v Jankově v jižních Čechách. Po studiích na střední grafické škole v Praze byl v roce 1958 přijat na Akademii, kde studoval v ateliéru sochařství u profesorů Jana Laudy a Karla Hladíka. „Od dětství jsem hodně maloval – tatínek byl učitel matematiky a výtvarky –, na sochařinu se ale hlásilo míň lidí, tak jsem měl větší šanci, že mě vezmou,“ vysvětluje Rajlich, jak se stalo, že na uměleckou scénu původně vstoupil jako sochař.
Záhy se ve své sochařské tvorbě dopracoval k prostorovým geometrickým strukturám v duchu neokonstruktivismu a v roce 1966 byl jedním ze zakládajících členů Klubu konkretistů. Příležitost k emigraci se mu po sovětské invazi naskytla v souvislosti s klubovou výstavou v Haagu v roce 1969, na jejíž přípravě se podílela i jeho manželka Jitka.
Od konstruktivismu k Nule
V Holandsku si Rajlich zprvu vydělával jako pomocný dělník v rotterdamských loděnicích, posléze získal nárok na finanční podporu z programu státních nákupů uměleckých děl od výtvarníků v nelehké sociální situaci. „Maminka nám posílala prostěradla a na ně jsem maloval,“ popisuje tehdejší situaci Rajlich. Po roce začal působit jako asistent, později docent na Vrije Academie v Haagu. Studenty seznamoval s technikou serigrafie. Na škole nakonec zůstal až do roku 1981.
První samostatnou výstavu měl v roce 1971 v Stedelijk Museu v Schiedamu na předměstí Rotterdamu. Sám ale přiznává, že změna prostředí pro něj byla šokem. „Klub konkretistů byl tady v té době strašně radikální. Pak přijedu do Holandska a vidím, že ve srovnání s jejich skupinou Nul, která dělala opravdu radikální abstrakci, to byl takový trochu slaboduchý konstruktivismus,“ vypráví Rajlich.
Klasická malba byla na konci 60. let prohlašována za mrtvou. V Americe slavili první úspěchy minimalisté, v Evropě pak umělci spjatí s mezinárodní skupinou Zero (v té době již oficiálně rozpuštěnou), též zkoumající možnosti výtvarného jazyka oproštěného na minimum. Současně se rozvíjelo konceptuální umění i neodadaisticky orientovaný Fluxus. Tak nějak vypadal dobový kontext, do kterého Rajlich vstupoval. Česká výtvarná scéna nebyla od těchto tendencí zcela odříznuta – v roce 1968 se v Praze například uskutečnila výstava Yvese Kleina –, zahraniční vývoj však sledovala jen z povzdálí a zprostředkovaně.
Vše důležité je na povrchu
Rajlich se ve svých prvních holandských obrazech zabýval tématem mřížky, navazujíc tak na své starší kresby ještě z Prahy. Ani tyto přísně geometrické kompozice pracující s nejelementárnějšími výtvarnými formami však nepostrádají jisté malířské kvality. Na první pohled statická plocha je při soustředěnějším studiu plná napětí a vnitřní dynamiky.
Napětí mezi pevně daným řádem geometrického rastru a expresivní kvalitou malby se v 70. letech stalo hlavním tématem Rajlichových obrazů. Mřížku začal přemalovávat, až se v sérii černých obrazů z doby po roce 1980 pod nánosy barvy zcela ztratila a stala se nečitelnou. Poté, co se dopracoval k tomuto pomyslnému malířskému bodu nula, došlo k převrácení dosavadního vztahu. V následující sérii zlatých obrazů z poloviny 80. let se mřížka objevuje znovu, tentokrát však jako jemná kresba tužkou nakreslená přes malbu. Mřížka, jak Rajlich vysvětlil v dobovém rozhovoru, pro něj byla prostředkem, jak zdůraznit důležitost povrchu: „Všechno v obraze se musí odehrávat na povrchu, chci se zbavit jakékoliv iluzivnosti.“
Rajlichovy obrazy bývají označovány za monochromy, v pravém slova smyslu jimi však nejsou. Alespoň ne ve stejném významu jako v případě děl Kazimira Maleviče, Yvese Kleina nebo Ada Reinhardta. Pro Rajlicha totiž nikdy nepřestal být důležitý samotný akt malby. Nesnaží se malbu popřít ani potlačit, v jeho díle naopak hraje vždy klíčovou roli. Nevytváří monochromy, ale maluje takřka monochromní obrazy, což je principielní rozdíl. „Jsou to malby neustále revidující malířství,“ charakterizuje tvorbu svého otce Claudia Rajlich, která v Paříži vystudovala dějiny umění a nyní působí jako odborná konzultantka ve švýcarské bance UBS.
Středoevropan v Holandsku
V kontextu nizozemského, potažmo světového umění je Rajlich počítán mezi představitele tzv. fundamentální malby. Pod tímto názvem uspořádalo v roce 1975 amsterdamské Stedelijk Museum přelomovou výstavu soudobé postkonceptuální malby z Evropy i Ameriky, které se Rajlich rovněž zúčastnil. Společným znakem vystavujících umělců byl příklon k minimalistické formě a chápání obrazu jako svébytné entity. Vedle sebe se zde sešla řada rozdílných tvůrců, jako byli Gerhard Richter, Robert Ryman, Agnes Martin nebo Brice Marden. Šlo tedy o značně vágně definovanou skupinu.
Jakkoliv se Rajlichovo dílo v České republice příliš velké pozornosti netěší, zahraniční vykladači jeho maleb vždy zdůrazňují malířovy české, potažmo pražské kořeny. „Navrhuji hypotézu, že Rajlichova tvorba je ve skutečnosti obrazem či architektonickým plánem tohoto města, které se v jeho obrazech z poslední doby zabydlelo oběma břehy – odráží se v něm jak ono ‚surrealistické‘ Staré Město, tak protilehlé racionální stavby z 18. století,“ píše v katalogu nynější výstavy holandský kritiky Philip Peters, který se Rajlichovým dílem dlouhodobě zabývá. „Svým způsobem jsou Rajlich a jeho tvorba po více než třiceti letech exilu více české a jsou v nádherné Praze více doma, než byli či se odvážili být kdykoliv předtím,“ dodává.
Tomas Rajlich je k podobným interpretacím poněkud skeptický: „Vizuální umění je na koukání, jakékoliv vysvětlování je nesmysl. Na obraz na zdi se musíte především koukat. Když vám něco říká, je to dobře, když ne, tak je asi pro někoho jiného.“ Jakou roli tedy podle něj v jeho díle hraje zdejší výtvarná tradice? „Praha nijak zvlášť důležitá nebyla, to Philip trochu přehnal. Na druhou stranu ale takový Ryman by zlatou barvu do ruky nikdy nevzal. Něco z českého baroka ve mně asi bude,“ směje se. A Holandsko? „To se na mě určitě také podepsalo. Je jiné než všechny ostatní země a holandské světlo je takové… správné.“
Rajlichova díla jsou dnes zastoupena v mnoha prestižních muzeích a galerií, v čele s newyorským Museum of Modern Art a pařížským Centre Pompidou, kde byl v letech 1999 až 2002 na stipendijním pobytu. Před časem také vytvořil šest metrů vysokou malbu a rytou skleněnou stěnu, které jsou určené pro nizozemskou ambasádu v Ghaně. Je rovněž autorem šesti velkoformátových obrazů, které zdobí haagskou radnici.
Současný obraz
Od druhé poloviny 80. let se v Rajlichových obrazech začíná nově objevovat barva. Předtím svou paletu omezoval na černou a různé odstíny šedé. Po sérii zlatých obrazů pro sebe objevuje nejrůznější pastelové barvy, od lososové po fialovou. Pro zlepšení světelných vlastností do nich navíc míchá perlový prášek nebo šupinky z jednoho druhu jihoamerických rybek. Výsledkem jsou jemné opalizující efekty na povrchu, které obrazům dodávají chvějivou živost a třpyt.
Místo mřížky začíná pro zdůraznění povrchovosti malby používat odhalené okraje obrazu. „Původně to vzniklo z toho, že jsem se při práci nikdy pořádně nemohl dostat ke spodnímu okraji, tak jsem ho nechával volný. Později jsem s tím začal cíleně pracovat. Chci ukázat, že obraz není jen malba, ale i plátno,“ vysvětluje. Podobným způsobem také na některých obrazech využívá bílou podmalbu, když ji při krajích záměrně nechává prosvítat pod svrchní barevnou vrstvou.
V novějších obrazech získává na důležitosti také strukturní zpracování povrchu. Některé malby nabývají až haptických kvalit, což je asi nejlépe patrné na obraze Hala, zářivě růžové malbě z letošního roku, která svou strukturou připomíná manšestrovou látku. Zatímco starší obrazy jsou bez názvů, od roku 2001 Rajlich jednotlivé malby pojmenovává abecedně podle božstev a démonů světových náboženství. V letošním roce jmény začínajícími písmenem H.
Ročně Tomas Rajlich podle vlastních slov namaluje jen pár obrazů. Letos prý zatím čtyři. „Pokouším se namalovat slušný obraz tak, aby byl současný. Všechno už bylo namalované a každý si musí rozmyslet, co to je obraz,“ vysvětluje a po chvíli pokračuje: „Když začínáte malovat, tak nic neumíte. Člověk začíná od bílé plochy. Teď už si troufnu skoro na jakoukoliv barvu – třeba i na tu příšernou fialovou –, jenom na červenou zatím moc ne. Mám rád Matisse a Rothka, kteří oba byli mistry červené. Říkám si, že jednou se snad dopracuji k tom, abych namaloval i červený obraz. Po čtyřiceti letech se tomu snad už blížím.“
Tomas Rajlich: 27 obrazů z let 1969–2008
pořadatel: Národní galerie v Praze
místo: Veletržní palác
kurátor: Tomáš Vlček
termín: 24. 10.–15. 1. 2009
www.ngprague.cz
Staří mistři v Praze
Jan Skřivánek výstava zima 2019
Národní galerie začátkem listopadu otevřela novou expozici starého umění ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech, jejímž hlavním autorem je ředitel Sbírky starého umění Marius Winzeler a která propojuje dvě dříve oddělené prezentace českého a evropského umění renesance...
Světlo to někdy zkazí
Jan Skřivánek rozhovor červen 2021
Rozhovor s Jaromírem Novotným jsme měli naplánovaný několik let, čekali jsme však na možnost spojit jej s nějakou větší výstavou. Příležitost se naskytla až nyní – v létě se představí v Domě umění města Brna. Jaromírovy obrazy, ať již pracuje s barvami, či jen s ...
Ten, který bude. Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda
Jan Skřivánek výstava červen 2023
Už jen do půlky července hostí Valdštejnská jízdárna velkou výstavu obrazů a kreseb Josefa Mánesa, která s několikaletým zpožděním připomíná dvousté výročí umělcova narození a sto padesát let od jeho smrti. Jakkoliv je Mánesovo jméno jedním z nejznámějších v...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?