Motokárou do pralesa
Kateřina Černá v ateliéru březen 2009
Amazonští Šipibové říkají, že Otto Placht je mašina na výrobu vizí. Češi o něm mluví jako o malíři džungle. V jeho nejnovějších pracích, vystavených ve Wannieck Gallery, však džungli nenajdeme. Projíždějí se po nich motokáry. Když se před šestnácti lety vydal do Peru, odvezla ho do tropického pralesa jedna z nich.
Než Placht podnikl začátkem 90. let svou osudovou cestu do Amazonie, kreslil figury, které se pohybovaly podle zákonů kabaly a fraktální geometrie. Zájem o pohyb a postižení základních kosmických principů Plachtovi zůstal. Židovsko-křesťanská mystika se však pro něj záhy vyčerpala.
„Skončil jsem u úplně jednoduchých, geometrických skeletů a nevěděl jsem, čím to oživit. Táhla mě spontánní malba a měl jsem pocit, že v džungli bude ten šém, který dá kostrám život a obalí je živou tkání. No a ta živá tkáň mi nakonec úplně rozebrala ten skelet,“ říká s odstupem.
Chuť ayahuasky v barvě
V roce 1993 se Placht v Miami setkal s obrazy peruánského umělce Pabla Amaringa, inspirovanými amazonským halucinogenním nápojem ayahuaskou. Ještě téhož roku se za Amaringem vypravil do jeho malířské školy v Pucallpě. Přestože pečlivě studoval jeho díla, Plachtovy expresivní vize se od Amaringových naivistických obrazů značně lišily.
Důvodem bylo jak Plachtovo akademické školení, tak osobní zkušenost s drogou. „Když jsem si dal ayahuasku, zjistil jsem, že je to úplně individuální cesta. Pablo Amaringo má svůj svět a já nemohu brát jeho duchy za své vlastní,“ říká Placht. Malířsky se však poučil, jak přenést vizuální svět ayahuasky do barev.
Hlavním problémem bylo vyjádřit průsvitnost vize. „Člověk se musí malbou dostat až do místa, kdy je to jen barva. Jedině silná barva totiž nese živou energii,“ vysvětluje malíř. Pod vlivem drogy se změnilo i Plachtovo barevné cítění. „Ať maluji jakékoli téma, vždycky mi barva nasákne chutí ayahuasky, protože to byl pro mě asi nejsilnější životní vjem.“
Uprostřed metafyzického obrazu
Své první amazonské oleje a pastely vystavil Placht v roce 1997 v Galerii Václava Špály. Dál experimentoval s barvami (transparentní a UV barvy) a ze svých zářivých pláten začal vytvářet prostorové instalace. Ty jsou jakýmsi multikinem, v němž na diváka ze všech stran ze tmy vystupují barevné obrazce.
Poprvé použil tuto techniku v roce 1999 v Galerii Behémot. Všechny zdi tehdy pokryl obrazy namalovanými UV barvami, které při patřičném nasvícení začaly vystupovat do prostoru. Stejný princip pak uplatnil v klatovské galerii, kde představil svůj vysněný vor Amazeon, nebo předloni na výstavě Alternatura v Domě Pánů z Kunštátu, kde nasvítil instalaci tvořenou staršími obrazy pekla.
Podobný svítivý interiér chce vytvořit i ze sítotisků s ornamenty kmene Šipibo, u kterého Placht žil a z něhož pochází jeho žena. „Divák by viděl ty objekty plující v prostoru a mohl by mít pocit, že se octl uprostřed metafyzického obrazu.“ Tímto metafyzickým obrazem může klidně být ayahuasková vize, kterou chce Placht replikovat a vtáhnout nás do ní.
Plnost versus prázdnota
Pro Plachtovy obrazy je kromě divoké barevnosti typická trojrozměrná perspektiva, ve které vše, co je vzadu, je zároveň vepředu. Celkový účinek na diváka je ohromující. Všeho je moc – barev i výjevů. Placht si tuto přesycenost uvědomuje, ale bojuje s ní jen těžko.
„Jakmile začnu malovat, mám sklon věci proplétat. Dřív jsem si říkal: ‚To už nejsem já, to se maluje něco jiného.‛ Ale čím víc jsem se do obrazu snažil dostat sám sebe, tím víc se tam dostávala vize. Odpojení od ní pro mě znamená prázdno, ve kterém už nejsem schopen existovat. Spousta dnešního umění o tom prázdnu je, protože to je za tou vizí. Tam je to absolutní, nabité prázdno. Ale tam jsem v malování ještě nedošel.“
Motokáří lidé
Na výstavě v brněnské Vaňkovce představuje Placht nové téma, prostředí i techniku. Jakoby výstavu vytvořil nějaký zbloudilý street artista. Zůstává reflexní pozadí obrazů, ale přestříkané šablonami motokár, které jsou automaticky spojeny s životem dnešních obyvatel Peru. Placht nezanevřel na prales, ale začal si více všímat reality města, kde osm měsíců v roce žije a učí.
Z obrazů jde klukovská radost – dvě šablony motokár vznikly podle kreseb Plachtova syna Pína. Ovšem už na druhý pohled nám začne docházet, že se tu dějí divné věci. Motokáry se pohybují v městské apokalypse, která se brzy naplní. „Opustil jsem stereotypní život malíře džungle,“ píše s nadsázkou Placht v manifestu o motokáristech, „abych podal zprávu o hrozícím přemnožení, vyčerpání zásob a vyhynutí druhu“.
Apokalyptické vyznění děl podporují šablony, které vytvářejí zvláštní stínový svět. Kromě obrazů najdeme ve Vaňkovce také velké sítotisky s šipibskými ornamenty, které připomínají otisky pneumatik. Stará kultura přirozeně prolíná do současnosti a výsledkem je novodobá peruánská mytologie viděná Plachtovýma očima. Téma motokáristů jako převozníků mezi civilizací a pralesem odkazuje k cestě, kterou Placht sám kdysi podstoupil, a otvírá pro něj nové výtvarné možnosti.
Otto Placht (1962) vystudoval Akademii výtvarných umění, kde krátce působil jako asistent v ateliéru monumentální tvorby. V roce 1993 se poprvé vydal do Peru, kam jezdí dodnes a odkud čerpá inspiraci. Své první amazonské obrazy vystavil koncem 90. let v Galerii Václava Špály a Galerii Behémot. V roce 2001 představil projekt plovoucího voru Amazeon v Galerii Klatovy/Klenová, která mu při této příležitosti vydala rozsáhlý katalog. V lednu 2005 uskutečnil výstavu Šimanbej v Nové síni, kde týden maloval před diváky utopické místo. V poslední době Placht vystavuje hodně v Brně, ať už šlo o výstavu Alternatura (2007), nebo o aktuální expozici ve Wannieck Gallery, která potrvá do 5. dubna. Kromě samostatných expozic se Placht objevuje na souborných výstavách české expresivní malby. Zatímco jeho šipibská žena Monica a tři děti žijí v Praze, malíř od r. 2006 pravidelně jezdí učit výtvarnou výchovu na Amazonskou univerzitu v Pucallpě.
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2019
Knihy pod stromeček: Umění loutky – Pracoval jsem mnoho – Inteligence obrazu a jazyk dějin umění – Umění a iluze – Obrazy a předobrazy – Krásná jizba
knižní tipy
Kateřina Černá tipy červen 2022
Buckminster Fuller – Jitka Svobodová – Ladislav Lábus – Wittlichův Rodin – Rozhovor s Krištofem Kinterou – Jan Kotěra: Mýtus architekta
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2020
Knihy pod stromeček: Chrám umění Rudolfinum – Antické umění ve sbírce Národního muzea – Tomáš Vaněk – Architektky – Teorie obrazu v raném křesťanství – Příběh malířství
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?