Leviathan v Paříži
Norbert Schmidt zahraniční výstava červenec 2011
Anish Kapoor rád prohlašuje, že jako umělec nemá co říci, a přesto je jedním z nejúspěšnějších sochařů na světě. Na jeho výstavy se stojí hodinové fronty. Nejinak tomu bylo v pařížském Grand Palais, prostoru s největší skleněnou střechou v Evropě, pro který navrhl obří sochu Leviathan.
Pařížská Monumenta je výjimečný projekt, který již počtvrté představuje každým rokem po dobu pěti týdnů vždy jednoho světového umělce. A to v prostoru 240 metrů dlouhém a 44 metrů vysokém, který byl postaven v roce 1900 pro Všeobecnou světovou výstavu. Koncept Monumenty spočívá v konfrontaci instalace jediného autora s tímto krásným, nicméně poněkud velikým místem. Pořadatelé si také vytkli za cíl překonání bariéry současného často příliš specializovaného a intelektuálského umění, představení a zprostředkování jeho nejlepších kvalit a otázek, které si dnes klade, co možná nejširšímu publiku. Sérii výstav zahájil Anselm Kiefer polem zničených budov, Richard Serra vetkl do Grand Palais pláty surového železa. Loni ovládl prostor obřího skleníku horou oblečení a rozprostřenými kabáty v pravidelných polích Christian Boltanski, pro něhož je konfrontace se zneklidňující myšlenkou smrti jedním z hnacích motivů tvorby. Letos pozval francouzský ministr kultury předního světového umělce indicko-židovského původu Anishe Kapoora, který žije v Londýně. Pozvání jistě ne náhodné, neboť Kapoora kladně přijímají jak kritici umění, tak široká veřejnost.
Otázka měřítka
U Anishe Kapoora můžeme vidět, že současné umění není omezené ani materiálem, ani velikostí. Kapoor pracuje s prachem barevných pigmentů, zrcadlovými plochami vyleštěné nerezi, lepkavým voskem, látkou nekonečných rozměrů či se sloupem páry. Vedle obrazů a malých pigmentových soch ovládá i nadlidská měřítka exteriérových instalací, landartových a prostorových intervencí, jako je publikem oblíbený Cloud Gate, obří prohnutá kapka zrcadlící mrakodrapy v Chicagu nebo Marsyas, 150 metrů dlouhý objekt vytvořený pro turbínovou halu Tate Modern, snad největší socha v dějinách. Vedle malých klidných děl, jakýchsi špiček tajemných ledovců z jiných světů, vede škála jeho tvorby přes nehmotný obraz vznikající v dutině konkávního zrcadla, procesuální projekty „nestvořené lidskou rukou“ až k architektonickým projektům stanic metra v Neapoli.
V současné době staví Kapoor pro londýnské olympijské hry nejvyšší stavbu města – vyhlídkovou věž Arcelor Mittal Orbit, jakousi antieiffelovku, antivěž plnou asymetrie, pohybu a lability. Při sledování Kapoorovy tvorby je mimochodem úchvatné pozorovat, jak se jeho díla při vší své různorodosti pomalu rodí jedno z druhého, tiše rostou, hrozivě se posouvají, transformují či náhle vystřelí, překlopí ve svůj opak…
Ústředními tématy Kapoorových děl jsou otázky tajemství měřítka, nepravidelnosti plynutí času a hranic prostoru. Ne náhodou si k veřejné debatě s Anishem Kapoorem v Grand Palais pozval kurátor Jean de Loisy francouzskou architektonickou hvězdu Jeana Nouvella.
Architektura v architektuře
Vnitřní prostor Grand Palais nepřekvapí jen svou monumentalitou odkazující k měřítku středověkých katedrál – kterou však přehození poměru velikosti hlavní a příčné lodi přísně odřízlo od všech spirituálních dálek –, ale také plností denního světla pod lehkou prosklenou konstrukcí stropu a centrální kupole. Člověk má téměř pocit, že tu světlo září snad ještě jasněji než pod širým nebem.
Podobně jako v Tate Modern u Marsyase či v díle Taratantara vychází tvar jedné jediné obří sochy, kterou sem Kapoor pro Monumentu 2011 umístil, z konkrétního prostoru daného místa. Oproti zmíněným starším instalacím však pařížská socha nesestává z napnutých pruhů látek, její tvar – jakýsi tříhlavý lalok – udržuje vzduch, který je pumpován do jejích útrob. Do pařížského Leviathana můžeme dokonce i vstoupit. Kapoor v Paříži naplno rozehrává téma stavby ve stavbě, relativity vnitřního a vnějšího prostoru a neuchopitelnosti a zároveň důležitosti přístupných i nepřístupných prostorů mezi. Tenká milimetrová „kůže“ Leviathana tvoří tajemnou membránu mezi zcela protikladnými světy vnitřku a vnějšku, membránu, která převrací vnitřek Grand Palais naruby.
Zvenku, tedy z meziprostorů, působí obří křivky a napnutá temná plocha povrchu, ve které se matně zrcadlí konstrukce výstaviště, ohromně a zároveň tupě. Teprve při procházení a podcházení se v mysli diváka konstruuje její celkový obraz a tvar. Místy převládá napětí, lehkost, místy fyzická tíže. Z jedné strany vypadá jako lehký zepelín těsně před vyplutím, z druhé strany jako černý nádor, houba zákeřně vrůstající do volných prostorů výstaviště. Měřítko sochy se opticky neustále posouvá. Velikost skutečných rozměrů tohoto těžkého zmutovaného balonu připomínají divákovi jen postavy dalších návštěvníků. I ty se ale někdy mění jen v hemžící se tečky jakýchsi mikroorganismů. Uvnitř diváka pohltí tmavě červený svět vyrůstající z černé podlahy. Při vstupu se před ním ve výšce symetricky otevírají tři ovály, brány do dalších tří prostorů. Ty jsou mu ale již nedostupné, a proto vyvolávají první otázky. Přes pravidelný soustředný rastr podlouhlých švů tkaniny pomalu putují zborcené stíny střešní konstrukce výstavního paláce… Bytostnou ambivalencí se dílo vyznačuje zvenku i zevnitř.
Tmavě červená je pro Kapoora barva základní. Jak to výstižně vyjádřil v názvu jiného díla My Red Homeland (Moje rudá vlast), je to barva vnitřku člověka, první barva, kterou vnímáme v matčině lůně, barva, kterou vidíme při pohledu skrz zavřená oční víčka, barva sexuálního vzrušení, barva krve, barva života i barva smrti. Čerň, která vyrůstá v záhybech tmavě červené, se propadá hlouběji než čerň modré či čerň šedé… Tmavě červená je cestou k bodu rozbřesku vědomí, cestou do prenatálního stavu, do podvědomí, do antifalického světa temného počátku. Červená je barva goetheovského „návratu k matkám“. Sem, do vnitřku této protoarchitektury, do útrob Leviathana, ostatně Kapoor návštěvníka vrhá hned při vstupu do Grand Palais. Oči ohromeného člověka si musí na tento jiný svět a jeho neuchopitelnou velikost nejdříve chvíli zvykat… Ohromení není určitě jen příjemné.
Svět za obrazem
Kapoor vede návštěvníka „zpět do jeskyně“, která v něm vyvolává ambivalentní pocit jistoty přijetí a zároveň strach z nadosobního, předracionálního stavu vědomí a velikosti vesmíru.
Kapoor se sám rád charakterizuje jako „malíř, který je sochařem“. Spojováním a vytvářením sousedství mnohovrstevnatých, v objektu zhmotněných protikladů vytváří Kapoor prostorové obrazy nekonečnosti, závratě volného pádu do bezedných hlubin či právě ony iluze cesty do fyzického nitra člověka nebo temných zákoutí jeho psýchy. Povrch děl by měl být podle jejich autora tak dokonalý, aby na sebe nestrhával žádnou pozornost a odkazoval dál za sebe, do prostoru.
Tento aspekt je ostatně vlastní i starobylým chrámům. Vnitřní prostor Leviathana jako by vracel pozitivismu Grand Palais – této odsvěcené katedrále 19. století – vytěsněnou archaickou spiritualitu a vznešenost, rozměr mysteria, které je zároveň tremendum et fascinans. Kapoorovo dílo proměňuje osvícenskou skleněnou konstrukci stropu výstaviště zpět v gotické vitraje či barokní iluzi světa za obrazem. Iluzi, která je ale – podobně jako ta gotická či barokní – veskrze racionálně konstruovaná.
Je příznačné, že Kapoor má raději současnou kritickou psychoanalýzu, kterou pro sebe považuje za jeden z klíčových nástrojů poznání světa, než jungiánské mlžné systémy archetypů a sdíleného nevědomí. Kapoorovy „mytologie“ jsou tak vždy bezprostředně fyzické a konkrétní, vycházejí z měřítka lidského těla, a teprve odtud vedou do geologických a vesmírných dálek. Kapoorova díla čerpají svou upřímnost právě z této „fyzické“ tělesnosti. Teprve z ní vyrůstají všechny přesahy, spiritualita a „náboženství“, ono propojování mikrokosmu a makrokosmu.
Bez výkladu
Když se jednou Kapoora ptali, co je to úspěch, odpověděl, že pro něho bylo v tomto ohledu zlomové benátské Bienále v roce 1990, kde reprezentoval Velkou Británii. Od té doby už nemusel vysvětlovat smysl svých děl, ale naopak k němu spíš ostatní lidé přicházeli s různými výklady a asociacemi, které v nich jeho umění vyvolávalo. Kapoor o sobě také rád se sympatickým šibalským úsměvem říká, že vlastně jako umělec nemá co říci. Umělci nejsou žádní proroci, kteří vědí či vidí něco jiného než ostatní lidé. Odlišuje je snad jen radikalita jejich nevědění. Ve svém ateliéru, který chápe jako experimentální laboratoř, a nikoli jako manufakturu rozličných objektů, by se měl umělec odvážit maximální pochybnosti. Neměl by sledovat ověřené cesty a používat mnohokrát osvědčené prostředky, ale měl by se odvážit vykročit do skutečného neznáma. A čas od času tak někdy objeví něco, nad čím může žasnout jak on, tak i pozorovatel, který si jeho dílo prohlíží.
Současné umění podle Kapoora objevilo cestu, jak sám divák dotváří výkladový rámec smyslu uměleckého díla. Zbavilo se zátěže doslovné reprezentace a pastí rozličných poselství, a vrátilo se tak k základním lidským otázkám… K otázkám, které jsou podle Kapoora navýsost filozofické. Kritikové tvrdí, že právě Kapoor do značné míry vrátil do uměnovědného diskurzu téma transcendence a spirituality, krásy a vznešenosti. Ostatně právě kurátor Jean de Loisy spolupořádal jednu z klíčových výstav k tématu Traces du Sacré (Stopy posvátna) v Centre Pompidou v roce 2008.
Kapoor dobře ví o nástrahách falešných náboženství a falešných proroků (i těch v umění). Divákovi neustále připomíná, že v jeho dílech jde o iluze, mytologie, které vznikají přísnou geometrickou konstrukcí, jež se při změnách měřítka prolamuje do nekonečných dálek. Připomíná, že to je jen a jen divák, který ze svého nitra a podvědomí v (doslovném i obrazném) zrcadle jeho děl vytahuje vlastní zapomenuté vzpomínky, vlastní zážitky a získaná předporozumění. On jako umělec mu jen nabízí rámec, podnět pro nejzákladnější lidské otázky: Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam směřujeme?
Leviathan dnes
Anish Kapoor pro své objekty pečlivě vybírá názvy, které nejsou s dílem totožné, ale jakoby k němu přidávají vždy další osobitou rovinu: Madonna, Marsyas, The Dismemberment of Jeanne d’Arc, Healing of St. Thomas, My Red Homeland… Názvy představují i určitý specifický návrh, jakými obecnějšími „brýlemi“ by se divák mohl ještě podívat. Na pařížské Monumentě jde tedy o Leviathana.
Leviathan je biblická mořská nestvůra popisovaná někdy jako drak či obrovitý had, zmiňovaná v různých souvislostech v Izajášovi, v Knize žalmů či Jobovi. Leviathan ztělesňuje chaos, temnou sílu a nespoutané zlo. Do Starého zákona se tato představa dostala pravděpodobně z fénické mytologie. V novozákonní knize Zjevení nabírá definitivní podoby zla, Antikrista. Křesťanská ikonografie ho zpodobňuje také jako strážce pekla. Kurátor Jean de Loisy odkazuje rovněž na slavné filozofické dílo Thomase Hobbese, které nese svůj název právě podle biblické příšery. Leviathan pro Hobbese představuje symbol absolutistického státu, který ve svých rukou třímá veškerou moc. Sám Anish Kapoor tento aspekt aktualizoval, když svého Leviathana dedikoval čínskému umělci Ai Weiweiovi, vězněnému od začátku dubna komunistickými úřady.
Leviathan v Grand Palais tedy není jen „katedrálou lidského těla“ včetně jeho mentálních sklepení, ale nese v sobě i politické a sociologické asociace. Zhmotňuje aktuální iracionální hrozby či odvrácené strany současné civilizace a kulturních střetů v samém středu světové metropole. Leviathan se tupě rozpíná tam, kde by se podle původního záměru stavitelů tohoto domu mělo stavět na odiv vše zářné a pozitivní, čeho člověk svým rozumem a inteligencí v dlouhém 19. století dosáhl.
A ani Leviathanova temnota nevyčerpává jeho význam. Jako u mnoha Kapoorových děl, vždy zůstává pocit jistého neproniknutelného tajemství. To však nebrání tomu, aby se našli i tací, kteří v Grand Palais uvidí jen pouťovou atrakci či přefouknutý balon. V koncepci Monumenty či jednotlivých doslova „pomíjivých“ děl se pro ně bude zrcadlit třeba i nechtěná karikatura „francouzského velikášství“. I tento aspekt ale k celkovému obrazu patří. Spektákl pro davy, ale zároveň událost s filozofickou a teologickou hloubkou. Ostatně oba tyto póly, jak vidíme v dějinách, vždy velcí umělci dokázali propojit…
Leviathan Anishe Kapoora je přes všechno, co jsme řekli výše, velkou poctou a oslavou prostoru Grand Palais, kde se spojuje inženýrské umění přelomu 19. a 20. století s tím, co je možné vymyslet a zrealizovat dnes. Je to kritická oslava umění i architektury, a nakonec i člověka, který je vytváří. Anish Kapoor netvoří objekty zobrazující realitu, ale staví prostorové obrazy, díky nimž můžeme lépe poznat a pozorovat sami sebe a dobu, ve které žijeme.
Monumenta 2011 / Anish Kapoor: Leviathan
místo: Grand Palais, Paříž
pořadatel: Ministére de la Culture et de la Communication
termín: 11. 5.-23. 6. 2011
www.monumenta.com
Dvě nádoby kolem společného jádra
Norbert Schmidt architektura květen 2022
Přestavba kostela sv. Kateřiny v Handlové od architekta Rudolfa Schwarze z roku 1942 je jeho jedinou stavbou, která stála na území bývalého Československa. Dnes je tato v mnohém převratná sakrální architektura nadobro ztracená a téměř zapomenutá.
Konfrontace a inovace
Norbert Schmidt názor červen 2009
Umístit moderní umění do starého kostela je vždy riskantní záležitost. Umělecké intervence do jiných veřejných prostorů se u nás tu a tam objeví, ale výrazné současné umělecké dílo v českých a moravských kostelích není rozhodně běžný jev.
Kniha na sto let
Norbert Schmidt design září 2008
Nový žaltář pro Sept-Fons / Nedávno u nás nepozorovaně vznikla kniha o rozměrech více než 50 x 40 cm vážící přibližně 12,4 kg, tedy tolik, jako váží asi dvouleté dítě. Doba „projekčních prací“ zabrala více než projekt kvalitního rodinného domu. Náklad nepřekročil...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?