Krásné bydlení všem / Krásná jizba v UPM
Ladislav Zikmund Lender recenze listopad 2018
Na výstavě Krásná jizba 1927–1948 / Design pro demokracii se kurátoři Uměleckoprůmyslového musea v Praze snaží návštěvníky přesvědčit, že produkce nabízená Krásnou jizbou byla projevem demokratického zřízení prvorepublikového Československa. V některých ohledech úspěšně, v jiných méně.
Kurátorský tým pod vedením Lucie Vlčkové, která už v minulosti v edici Kontexty vydala knihu o výstavní činnosti Krásné jizby, vytvořil komplexní a úctyhodnou přehlídku, prezentující rozmanitou šíři činnosti Krásné jizby od jejího založení až po transformaci v Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV) v roce 1948. Skoro deset let stará kniha Krásná jizba: Výstavní činnost 1929–1936 se v samostatných kapitolách zaměřovala pouze na karikaturu, grafický design, fotografii a plastiku, zatímco přítomná přehlídka v UPM ukazuje celou škálu materiálů a druhů užitého umění, prezentovaných a prodávaných Krásnou jizbou. Ukázat šíři činnosti této instituce, její dopad na životní styl a také vzájemnou provázanost prodejní, produkční, výstavní a poradenské složky prostřednictvím autentických výrobků není snadné, je k tomu třeba zevrubný komentář a zapojení trochu netradičních médií a typu doprovodných dokumentů. V tomto ohledu výstava obstála, stejně jako ve snaze ukázat funkční a tvarové kvality designu výrobků Krásné jizby.
Krásné věci
Výstava je koncipována chronologicky, každá sekce v sobě obsahuje i texty věnované jednotlivým materiálům a médiím (zvláštní postavení má třeba fotografie). Dominantou první části expozice je sklo, porcelán a bytový textil. Sklo, porcelán a keramiku představují především ikonické soubory od Ladislava Sutnara, jež odpovídají avantgardnímu požadavku estetizace minimalismu a odstranění ornamentu.
Najdeme zde ale také vázy a mísy Otto Eckerta, který na užitnou keramiku aplikoval abstraktní vzory, nebo návrat k tradičnímu tvaru v případě užitného skla Petra Witta či Ludviky Smrčkové. Jádro nabídky Krásné jizby tedy netvořily jen nové formy, založené na odmítnutí jakýchkoli tradic a reminiscencí minulosti, ale oblibu si našly také soubory, které převzaly tvary osvědčené a zapsané do obecné paměti.
Instalaci nápojových a jídelních souborů dominuje snaha propojit je s bytovým textilem, například ubrusy a prostíráními především od Antonína Kybala. Už to sugeruje návštěvníkovi, že Krásná jizba nabízela komplexní sortiment pro vybavení moderní domácnosti, doplněný o autentické lidové výrobky z Čech, Moravy a Slovenska, čímž beze zbytku naplňovala kategorii „modernity v lidovém“. Tato koncepce spočívala v reprezentaci životního stylu meziválečného Československa, která současně akcentovala moderní výdobytky vědy a techniky, přičemž nerezignovala na manifestaci národní identity prostřednictvím foklorismů. Jak autoři výstavy zdůrazňují, úspěch Krásné jizby spočíval mimo jiné i v jejím distinktivním vizuálním stylu – grafické úpravě Ladislava Sutnara a propagačních fotografiích Josefa Sudka.
Speciální oddíl představuje výrobky pro děti – nábytek pro panenky z roku 1948 doplňuje autorská publikace Zdeňky Mračenové a Toyen, kde přibližují dětem svět techniky, práce a výroby. Kromě drobného designu na výstavě najdeme i další méně obvyklé výrobky: svítidla navržená Jaroslavem Anýžem a Miloslavem Prokopem nebo nábytek od Ladislava Žáka a Jana E. Kouly, který se pro Krásnou jizbu kvůli nákladnosti sériově nevyráběl a do nabídky byly zařazeny nábytkové kusy a sestavy od již existujících firem, třeba brněnských UP závodů Jana Vaňka.
Nad proklamovanou moderností a bezpodmínečným dobrým vkusem vyvstávají otazníky v souvislosti s obchodní i výstavní činností Krásné jizby týkající se drobného sochařství. Jak připomíná v knize Krásná jizba: Výstavní činnost 1929–1936 Lenka Pastyříková, „rigidně chápané corbusierovské pojetí bytu jako stroje na bydlení vytěsnilo coby nadbytečné a neúčelné vše, co nesouviselo s fyzickými potřebami člověka, jež měly být uspokojovány na základě vědeckých metod“. Krásná jizba však svou poradenskou i publicistickou činností přesvědčovala veřejnost o pravém opaku: umělecká díla do obydlí patří, mají však být pečlivě vybrána, přípustné jsou i reprodukce významných (i historických) děl. Prodávaly se tak malé sošky a busty od Jana Štursy, Břetislava Bendy, Jaroslava Horejce, Jiřího Jašky, Jana Znoje a dalších. Je zjevné, že sortiment nabízený Krásnou jizbou nebyl homogenní: Byly zde kusy zosobňující designérskou avantgardu, díla více či méně konvenční co do techniky, výzdoby i tvarosloví, kusy navržené a vyráběné přímo pro Krásnou jizbu i předměty převzaté z nabídky jiných výrobců, návrhy nejsoučasnějšího designu i výrobky lidové a tradiční. Stále ale není zřejmé, v čem spočívala demokratičnost sortimentu a činnosti Krásné jizby, jež má výstava v názvu.
Design pro demokracii?
Lucie Vlčková v knize Krásná jizba: Výstavní činnost 1929–1936 akcentuje dosah a vliv Krásné jizby na životní styl především díky 20 tisícům členů družstva nakladatelství Družstevní práce, jehož součástí byla i Krásná jizba. S tvrzením, že šlo o reprezentativní vzorek společnosti, je však možné polemizovat. Přestože se Krásná jizba snažila prodávat cenově dostupné zboží, pro dělnické platy její ceny příznivé nebyly. Zatímco průměrná mzda dělníka byla v roce 1929 kolem 550 československých korun, Sutnarův nápojový soubor s červenou linkou stál 375 korun, tedy většinu dělnického měsíčního platu a stonásobek ceny chleba.
Co je však na výstavě asi nejméně zřejmé, je politické rámování produkce Krásné jizby a vlastně i samotné přehlídky. Jen nejasně je ve výstavě zachycena produkce, organizace, orientace a vedení Krásné jizby po roce 1938. Na úvodním panelu k tomuto autoři uvádějí: „Díky entuziasmu představitelů Družstevní práce a s jejich značným úsilím se podařilo udržet chod Krásné jizby i během války. [...] Realita v podobě zničeného průmyslu a zpřetrhání výrobní tradice, ještě umocněné vyvlastněním židovského a německého majetku a posléze likvidací soukromého sektoru v roce 1948, vzdálila Krásnou jizbu jejím záměrům. Definitivní konec původním idejím přinesla změna politické orientace po únorovém komunistickém převratu a sloučení Krásné jizby s Ústředím lidové a umělecké výroby.“ Na závěrečném panelu pak dodávají: „S nucenou organizační změnou po roce 1948 ztratila Krásná jizba svůj význam – podnik nesoucí nadále toto jméno měl program jiný, pro komplexní pojetí kultury bydlení založené na demokratických principech nebylo v nové době místo.“
Tato pasáž asi nejjasněji ukazuje, že kurátoři nemají příliš jasno zejména v tom, v čem spočívá demokratičnost sortimentu a činnosti Krásné jizby. Podnik byl od začátku družstevní, jistý kolektivistický duch tedy v sobě obsahoval od počátku. ÚLUV, který Krásnou jizbu nahradil, sice přímo nenavazoval na principy avantgardního designu, byl ale nadále místem spojujícím modernitu a lidovost, nabízejícím dostupný sortiment a poskytujícím určitý estetický normativ. Přestože se ÚLUV zbavil řady osobností představujících předchozí éru Krásné jizby, můžeme v jeho činnosti nalézt vůči předchozí éře více kontinuit než diskontinuit. A navíc se přímo na vystavených exponátech už ze znárodněné Krásné jizby z první poloviny 50. let ukazuje, že proklamovaný zlom v činnosti Krásné jizby v roce 1948 je spíše autorským konstruktem: Vystavené výrobky – nábytek, textil, koberce – si nadále udržují vysoký standard.
Nabízí se tedy vysvětlení, že autoři mají natolik zvnitřněné podmínění (meziválečné) demokracie kapitalistickou ekonomikou, že by výstava ve skutečnosti měla nést spíš podtitul Design pro kapitalismus. Pak by ale měla následovat podrobná analýza toho, jak a zda byla obchodní činnost Krásné jizby ekonomicky rentabilní. Vidíme-li na výstavě nerovnost avantgardního estetického ideálu na straně jedné a větší či menší ústupky dobrému vkusu i modernosti na straně druhé, jsou pak tržní výsledky chybějící neznámou k vytvoření srozumitelného obrazu o produkci a sortimentu Krásné jizby.
Výstava Krásné jizby je nicméně i tak záslužným počinem. Ukazuje významný výsek dějin tuzemského modernistického designu. Je ale škoda, že se autoři nechali strhnout letos všudypřítomným sentimentem po prvorepublikovém Československu a skoro snad nebezpečnou myšlenkou, že by kapitalistický modernismus, jehož hlavní vlastností byla podle Charlese Jenkse univerzální víra v ducha doby jako hybné síly pokroku, bylo možné a dokonce dobré vrátit zpět.
Krásná jizba 1927–1948. Design pro demokracii
termín: 13. 9. 2018–20. 1. 2019
autorka koncepce: Lucie Vlčková
místo: Uměleckoprůmyslové museum v Praze
www.upm.cz
Československý konstruktér globální moderny
Ladislav Zikmund Lender architekura říjen 2021
Kromě skutečnosti, že v českých zemích bylo v roce 1900 pravděpodobně poprvé publikováno dílo Franka Lloyda Wrighta na evropském kontinentu, mnoho kontaktů tohoto amerického architekta s českými zeměmi neproběhlo. Asi nejzásadnější vazbu na Wrightův okruh vytvořil...
Výstavy o architektuře ke čtení
Ladislav Zikmund Lender recenze únor 2021
Dvě výstavy o architektuře a politice 19. a 20. století, které se představují v Galerii UM Vysoké školy uměleckoprůmyslové a v Uměleckoprůmyslovém museu, jsou přínosné svým vědeckým obsahem a strukturou. Po stránce jeho zprostředkování skrze výstavní médium však první
Nepostavené vize Prahy
Ladislav Zikmund Lender knižní recenze září 2018
Architektka a historička architektury Klára Brůhová vydala v krátkém sledu dvě monografie: Praha nepostavená a Pražské vize. Knihy poskytují nejen reflexi současné krize vizionářství, ale ukazují i novou cestu vyvážení nároků vědeckosti a popularizace u knižních počinů.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?