King of Art
Věra Jirousová recenze duben 2010
Bedřich Dlouhý v Muzeu Montanelli / Soubor mistrovských obrazů, asambláží a prostorových objektů Bedřicha Dlouhého (1932) uvádí excelentní výstava v pražském Muzeu Montanelli na Malé Straně.
Několik fotografií ve foyeru a trojrozměrný objekt Po flámu (1996), s okoralým skrojkem melounu a rojem animovaných zdechlin much, připomenou tvůrce jako spoluzakladatele legendární skupiny Šmidrové, jejíž umělci (Karel Nepraš, Jan Koblasa a další) prosluli v 50. letech akcemi neodada a estetikou divnosti.
Ve vstupním prostoru diváka zastaví přímý pohled z očí do očí, jímž ho malíř nezúčastněně sleduje ze svého Autoportrétu V. (2008). Na rozdíl od Autoportrétů I. – IV., které autor od 90. let vytvářel kombinovanou technikou jako asambláže nebo velké objekty (počínaje bizarní, věcmi zaplněnou plochou pracovního stolu až po prostorové instalace a soustavy iluzivních obrazů, zdí a předmětů), jde nyní o autoportrét zhotovený převážně klasickou formou malířského zobrazení.
Věrohodnou podobu ležícího tvůrce, jenž se dožil nemoci a stáří, oživuje vložený segment reliéfní asambláže. Namísto nerozlišitelné předmětné skladby, ve které mnohost reálných věcí prorůstá do iluzivního zobrazení každodennosti uvnitř virtuální reality, je i tentokrát Bedřich Dlouhý srozuměn, že vlastní portrét – podobenství na christologické téma – ho spíše zvěcňuje než zvěčňuje. Je současným svědectvím o „chudobě naší zkušenosti, která je pouze částí velké chudoby“. (Walter Benjamin, Zkušenost a chudoba)
Malířský rukopis Autoportrétu V. se soustřeďuje na abstraktní střed neosobních pocitů a neuchopitelné podněty z paralelních proudů nevědomí, působící skrze individuální vědomí. Tvůrce vnímá sám sebe v zrcadle malby, snímající rozmanitost světa jako smířená gesta sebezapomnění, sebepoznání i o sebe nedbání. „Natolik jsem se svlékl z vlastní bytosti, že existovat pro mě znamená se obléknout.“ (Fernando Pessoa, Kniha neklidu)
A nebyl by svého času pasován na Šmidru, kdyby mravní odvahu, hrdost pocitů i hloubku své malířské reflexe jevů současného světa neosvědčil ironickým vizuálním komentářem gentlemana: pohleďte, jsem tady, jak mě Bůh stvořil – v trenýrkách.
Obrazy věcí, anebo přízraky?
Od kolekce Madon, komorních zátiší ze sbírky Nadace DrAK, obrazů Divné věci (2006) a Věc I. (2007), jejíž oblý tvar a malířský rukopis zhušťuje jemnou taktilní intuici do strukturní malby ryzího informelu, spěje expozice v patře k rozměrným zátiším. Diptych zátiší Zkouška podkladu (2004) zpochybňuje smyslovou rozkoš iluzivní malby a Věc II. (2007) ztělesňuje princip subjekt-objektového konceptu novověké malby.
Kontinuitu svého průzkumu spojitých nádob reálného a imaginárního světa založil Bedřich Dlouhý na respektu k malířské tradici, zůstal však věrný volnému proudu emocí a tekuté abstraktní formě imaginativní malby manýrismu. Jeho svěží a těkavý smysl pro ambivalentní významy se projevuje v osobitém fenoménu divnosti i v řadě kresebných obrazů z 90. let. Vynikne v nich především humor a přesná intuice, zaměřená na absurditu dění ve středoevropském prostoru, kde život v kleci abstraktních idejí pohlcuje přirozené pocity a proměňuje věci reálného života v přízraky.
Otevřené průhledy a sondy do kulturní paměti patří k momentům, jimiž Bedřich Dlouhý překonává klaustrofobii a tlak stísňující přítomnosti 70. a 80. let minulého století. Obrazový implantát kačera Donalda zpřítomňuje v obraze Krajkář (1988) citát z Vermeera – malířské citace mistrů evropského malířství přenesené do postmoderního kontextu 80. let uplatňují estetiku divnosti a jejich významové posuny kriticky komentují dobový „kulturní“ kontext. Tvůrce se postupně zříká zašifrovaných odkazů a redukuje iluzivní fantazii ve prospěch konceptuální celistvosti, s níž vystupuje na povrch komplexní povaha přítomnosti.
Sumu životní a malířské zkušenosti umělec shrnuje rovněž v monumentálním Autoportrétu II., jenž představuje kroky jeho konfrontace se smyslem vlastní malby. Jiné podobenství o přítomnosti ukazuje šest obrazů z cyklu Inverze (2009). Narativní forma mělkých boxů za průhlednou stěnou iluzivních obrazů tematizuje archetyp romantické krajiny, v níž se zvolna rozpouštějí metafory snu a domova. Pod dekou smogu a v monotónní šedi rekonstruuje tvůrce sevřený horizont své doby a označuje propustnou hranici mezi vydrancovanou českou konzumní společností a Evropou. Namísto vytoužené svobody zde zeje archetyp pustiny s dějinnými znaky kulturní prázdnoty, zanořené do prostoru iluze.
Setkání s obrazy Bedřicha Dlouhého prozradí věčně aktuální tajemství – známé jako marnost nad marnost, polykající smysl každodenní přítomnosti. Člověk by mohl snadno podlehnout pokušení, ale naštěstí je tu s ním obraz, který se ptá: Co je skutečné a co jsou přízraky? Ptá se diváka, zda ještě může být výpovědí o kráse.
Bedřich Dlouhý: Autoportrét V. / King of Art
pořadatel: Muzeum Montanelli
termín: 18. 2. – 30. 6. 2010
www.muzeummontanelli.com
Duhoví poslové jasných zpráv
Věra Jirousová recenze duben 2009
Jiří Petrbok ve Staroměstské radnici / Vystavený soubor více než pětadvaceti obrazů Jiřího Petrboka (*1962), rozšířený o řadu kreseb a několik malovaných obrazových koláží, představuje soustředěný výběr, jehož téma barevného spektra duhy se stalo podnětem k...
Růžový a temný Bolf
Věra Jirousová recenze leden 2010
Josef Bolf na Staroměstské radnici / Sugestivní příběhy v obrazech Josefa Bolfa se dějí na opuštěných místech, vystupují z paměti, ze snu i z podvědomí jako děsivé proluky v čase, vyzařující hrůzu pekla a nicoty. Namísto do vzpomínek na ztracený ráj dětství vás vedou po...
Všechny mé vize mi nepatří
Věra Jirousová recenze červenec 2009
Předběžná retrospektiva Jiřího Davida / Vytetoval jsem své jméno na vodu. Ta slova jako refrén a opakovaný znak pro nový nádech rytmizují volnou skladbu slov; říká je Jiří David ve své básnické koláži z osobních vstupů, věcí a obrazů vystupujících ze všech směrů...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
