Ještě jednou ke Grey Gold
Cílem mojí recenze výstavy Grey Gold: České a slovenské umělkyně 65+ v Domě umění města Brna bylo poukázat na některé aspekty výstavy pohledem feministické teorie dějin umění. To byl zřejmě důvod, proč mě šéfredaktor Art+Antiques Jan Skřivánek o její napsání požádal. Razantnost a osobní charakter reakcí některých kurátorek však vypovídá o tom, jak málo recenzí na důležité kulturně-politické výstavy typu Grey Gold u nás vychází, a také o tom, že nejsme příliš zvyklí se podobných polemických debat účastnit. Veřejné diskuze týkající se výstav tematizujících ženskou zkušenost považuji za velmi důležité, neboť některé odborné otázky se u nás nediskutují ani na akademické úrovni.
Ve svojí recenzi jsem se nezabývala jednotlivými uměleckými díly. Dílo vybraných umělkyň je již většinou v rámci československé umělecké scény náležitě zhodnoceno a žádný problematický moment tudíž nepředstavuje. Zaměřila jsem se na zhodnocení konceptu výstavy, který považuji za neaktuální, a to bez ohledu na naše historicko-geografické souvislosti. Jak píše v závěru svojí reakce na recenzi Anna Vartecká: „Naša post-totalitná spoločnosť má za sebou 25-ročný proces vlastnej transformácie, to je život dospelého človeka. Od takého už možno očakávať zrelú reflexiu vlastnej minulosti bez tendenčných prejavov a jednostranných nálad.“
Z tohoto důvodu se domnívám, že bychom již měli opustit odvolávání se na naši historickou zkušenost a přijmout vyspělý společenský diskurz na téma možnosti a nemožnosti svobodného sebeurčení bez ohledu na společenské normy, stereotypy a očekávání, a to zvláště v umělecké a umělecko-teoretické rovině. Ve svojí recenzi jsem tedy reagovala především na tendence k vytváření hranic a škatulkování, které byly z výstavy patrné. Tento přístup mohl být pochopitelný možná v 70. letech (u nás i na druhé straně železné opony), kdy se debata o sociální podmíněnosti genderu v rámci poststrukturalismu teprve rodila. V roce 2014, tedy v době, kdy se tyto kategorie v některých zemích zpochybňují i v otázkách každodennosti a legislativ, je tento koncept výstavy v jedné z hlavních uměleckých institucí ČR přinejmenším zpátečnický. Co nám přináší kategorizace autorského subjektu na základě pohlaví a věku?
Vendula Fremlová ve své reakci píše: „Výstava Grey Gold se především snažila rozšířit diskurz českého a slovenského uměleckého provozu o témata, která zde zatím chybí, tedy o témata stárnutí a stáří. Snažila se referovat o tom, co je to pozdní tvorba, že i tato fáze života může být velmi produktivní a může být spojena s kvalitní uměleckou produkcí. [...] Ženská i mužská zkušenost se liší, liší se i prožívání pokročilého věku. Věk je tedy kategorií, která je vždy genderovaná, jak ukazují nejrůznější (nejen) sociologické studie. Z toho důvodu vnímáme jako zcela nemístné hovořit v souvislosti s výstavou Grey Gold o jejím ,segregačním vyzněníʻ.“
Pokud je tedy tématem výstavy stáří a stárnutí, proč jsou vybrány umělkyně, které se tímto tématem ve svojí tvorbě vůbec nezabývají? Pokud je tématem tvorba žen ve stáří, kdo a proč určil hranici 65 let a to, že tyto ženy jsou staré? Přináší toto pojetí výstavy opravdu odpovědi na otázky týkající se specificky ženské zkušenosti ve stáří? Pochybuje snad někdo o faktu, že „i tato fáze života může být velmi produktivní“ v případě mužských autorů? Umělkyně tedy byly na výstavu vybrány podle definice „stará žena“, místo toho, aby sem byli zahrnuty umělkyně a umělci, kteří se k otázce „stárnutí a umělecká tvorba“ nějakým způsobem ve svém díle vztahují.
V rozhovorech se řada umělkyň navíc vůči otázkám týkajícím se věku důrazně vymezuje: Například v případě Dany Puchnarové: „Ještě taková otázka – jak byste definovala stáří?“ – „Ale proč?“ – „Kdyby se vás třeba někdo zeptal.“ Nebo Dagmar Hochové: „No, vo tom vůbec nepřemejšlim, to bych se nikam nedostala. To víte, že ne. To bylo vždycky divný.“ Markéta Luskačová: „Na tuto otázku nemohu odpovědět, protože neobsahuje přesnou informaci sociologického vymezení stáří, kterou máte na mysli. Ale upřímně řečeno: sociologické statistiky, kvantitativní metody, definice mi byly vždycky proti mysli.“ Věra Nováková: „Podle takového hodnocení tu už dávno nemám být taková, jaká jsem. S tím si hlavu nelámu. Svým věkem se nezabývám, ale jsem ráda, že vůbec JSEM, teď a tady na tomhle místě, že můžu pracovat, myslet a milovat, a není mou věcí doba, kdy tu už nebudu.“
Anna Vartecká se ve svojí reakci na recenzi dále vyjadřuje: „Ponechávali sme teda umelkyniam veľký priestor v spektre uhlov pohľadu, aby ich výpoveď nebola demagogicky uspôsobovaná na mieru požadovanej alebo nami akokoľvek predpokladanej paradigmy (feminizmu či ageizmu). [...] Je teda ,stárnutí témaʻ, alebo nie je? Za kurátorský tým môžem celkom iste povedať, že je to nesmierne zaujímavá a obohacujúca téma, pokiaľ s rešpektom rozlišujete perspektívu autorského subjektu. To sú zrejme inotaje, ktoré autorka ani netuší.“
Zde bych ráda podotkla, že autorky si zvolily dosti výrazně „předpokládané paradigma“: všechny vybrané umělkyně byly prezentovány v rámci kategorie „stará tvořící žena“ a v rozhovorech jim byly kladeny vyloženě návodné a sugestivní otázky místo otázek otevřených: „Cítíte, že tato kreativní práce na vás působí pozitivně, nebo negativně?“, „A myslíte, že v současnosti je zájem o představitele a představitelky vaší generace adekvátní? Anebo naopak, že se na vás zapomíná?“ Pokud mělo být téma výstavy stárnutí se snahou o respektování autorského subjektu, proč nebyla obsahem výstavy témata, kterým se umělkyně ve svojí tvorbě přímo věnují a která jim mohou být společná?
Současný feministický přístup při vytváření výstavy, která tematizuje ženskou zkušenost, neznamená násilnou interpretaci děl jednotlivých umělkyň optikou feminismu, jak ve svých reakcích kurátorky moji recenzi chápou. Jde o to nepřijímat a dále nereprodukovat zažité omezující vzorce myšlení a chování a aktivně vystupovat proti takto represivnímu lpění na genderových a jiných společenských kategoriích. Nemyslím si, že by nemohly vznikat kvalitní výstavy jen ženských umělkyň. K jejich uspořádání by však jako společný prvek vystavujících neměla stačit kategorie „žena“ a stejně tak by nestačila kategorie „muž“.
Původním záměrem autorek výstavy mohl být skutečně boj proti stereotypnímu vnímání pozdní tvorby ženských autorek. Zvolená metoda a koncept však paradoxně vedly spíše k jejímu zdůraznění.
Neznámý dokument
Petra Hlaváčková staveniště červen 2008
Politika architektury České republiky / Politika architektury – tak zní název deklarativního dokumentu, který na počátku roku 2007 sestavila Česká komora architektů a jenž by se měl stát prvním výraznějším krokem ke změně celospolečenského chápání a posuzování...
Funkcionalismus nám padá na hlavu
Petra Hlaváčková staveniště květen 2008
V Muzeu moderního umění v Olomouci právě probíhá výstava věnovaná architektonické tvorbě Elly a Oskara Oehlerových. Dvojice manželů společně vytvořila mnoho kvalitních děl funkcionalistické architektury, tyto stavby ale dlouho zůstaly veřejnosti neznámé. Může za to mimo...
Fotografický listopad
Petra Hlaváčková zprávy prosinec 2008
Bratislava – V listopadu proběhl již osmnáctý ročník bratislavského Měsíce fotografie, fotografické přehlídky organizované Středoevropským domem fotografie. V rámci festivalu se v Bratislavě každý rok konají kolektivní a individuální výstavy současných umělců,...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?