Ještě chvíli se zdržím
Kateřina Černá rozhovor září 2011
Rozhovor s Milenou Dopitovou / Milena Dopitová čas od času používá ve své práci motýly jako symbol jedinečnosti a křehkosti naší existence. Motýl bývá spojován i s proměnou, která je jejím dalším oblíbeným tématem. A proměna se v pohádkách děje pomocí kouzla. Ani to nechybí na její aktuální brněnské výstavě. Když jsem z ní odcházela, kroužila mi tato témata hlavou jako motýli, kteří se pak skutečně objevili v kuchyni, kde se odehrál tento rozhovor.
Začnu takovou tradiční otázkou. Proč jste se rozhodla studovat umění?
To byla taková pozvolná cesta, která začala v osmé třídě. Tenkrát jsem byla nemocná a nudila se. Říkala jsem si, co bych tak mohla dělat? Tak třeba malovat krajinu z pohlednice… Na gymnáziu pak fungoval výtvarný kroužek, kde byla úžasná parta, se kterou jsme jezdili na plenéry a víkendová soustředění. A protože otec je designér a studoval hradišťskou umprumku, tak jsem od dětství naslouchala různým průpovídkám, jak tam studenti žili a co dělali… Což byl naprosto jiný, odvázaný způsob života. Takže volba po maturitě byla jasná. Šla jsem znovu na střední školu, tentokrát se zaměřením na výtvarné umění a na kratší dobu. Z Hradiště jsem pak začala zkoušet přijímací zkoušky na Akademii. Za socialismu nebylo snadné se tam dostat. Buď šlo o „tlačenkovou“ záležitost, anebo si žadatelé museli počkat. Já patřila mezi ty, kdo neměli dobré politické zázemí, takže jsem se dostala až napočtvrté.
Vy jste na Akademii v roce 1989 zažila revoluci. Vybavujete si něco z té doby?
Zabývám se konceptem, a když se na tuto událost podívám zpětně, tak to byl úžasný koncept. Byla to výjimečná, euforická doba, která samozřejmě měla to napětí, to dobrodružství, ale zároveň nesmírnou otevřenost, empatii a soudržnost lidí. Když jsme spali ve škole, nevěděli jsme, jak to dopadne, jestli na nás někdo nenaběhne a nezkřiví nám vlas… Pak jsme se rozjížděli do menších měst, což byla výborná zkušenost, protože to, co bylo v Praze, tam zdaleka nebyla pravda. Lidé byli do poslední chvíle udržováni v nevědomosti. Vzpomínám si, jak jsme s Pavlem Humhalem jeli do Šternberka informovat o tom, co se děje v Praze, a tam byli stále v silných pozicích štěpánovci, lidové milice a staré gardy. Nebyla to legrace… Ale ti samí lidé, co nám nadávali, že místo toho, abychom řádně studovali, rozvracíme a destabilizujeme klid a mír v zemi, pak zakládali Občanská fóra nebo vykřikovali hesla o demokracii a svobodě jako zástupci nově vzniklých politických stran.
Po revoluci jste šla do ateliéru Milana Knížáka, který je dnes kvůli svému působení v Národní galerii vnímán jako velmi negativní postava. Jaký byl jako učitel?
Když jsme na škole dělali revoluci, měla přívlastek „očistná“. To znamená, že kromě profesora Čepeláka tam nikdo nezůstal a přišli samí noví pedagogové. Probíhaly konkurzy na místa vedoucích oborů, do kterých se hlásily osobnosti, jejichž práce byla známá a uznávaná také v zahraničí, jako byl Aleš Veselý, Karel Nepraš, Milan Knížák… A Knížák byl v té době opravdu zajímavá osobnost. Měl své místo nejen na umělecké scéně, ale byl také dobrý pedagog a uměl věci jasně formulovat. Proto si také během revoluce získal popularitu. Přicházel s novými myšlenkami, které se týkaly fungování školy, otevřenosti oborů, demokracie, svobody a zároveň profesionality, které se zde v minulosti nedostávalo.
Když jsem se tedy rozhodovala, kam přejdu z krajinomalby, nejvíc mi vyhovoval právě profesor Knížák. Intermediální ateliér byl sice pojem, u kterého nebylo úplně jasné, co se tam bude dít, ale zároveň šlo o výzvu. Tak jsem si říkala: „Ano, tam půjdu. To mě zajímá.“ A musím říct, že ze začátku to byl opravdu výborný ateliér. Konzultace byly vedeny tak, že jsme byli proklepáváni ve všech souvisejících oborech, ale zároveň jsme se hodně dozvídali a byli jsme nuceni vnímat to, co se děje kolem nás. Nebylo to jen o výtvarném umění, ale o hudbě, o filmu, o politické situaci. Bylo to velice užitečné a výživné.
Na přelomu 80. a 90. let jste byla členkou skupiny Pondělí. Měl Knížák nějaký vliv na to, že jste začali dělat konceptuální umění?
Pondělí jsme založili před revolucí, kdy profesor Knížák ještě nebyl na škole. Byla to doba perestrojky, Gorbačova… Začala se uvolňovat politická situace a s tím se postupně prolomila i situace v umění. Z té doby jsou známé například neoficiální studentské výstavy Konfrontace. Vystavovat se tehdy nesmělo, nepovolené akce probíhaly o víkendech a někdy byly ukončeny i za účasti policie. Byla to ale téměř jediná možnost vystavit své práce, na hony vzdálené tomu, co se vyžadovalo ve škole, kde vývoj umění skončil někde u surrealismu. Naštěstí byla na Akademii dobře zařízená knihovna, byly tam časopisy jako Flash Art nebo Kunstforum, kde jsme mohli sledovat vývoj současného, tedy i konceptuálního umění.
Dnes je u nás koncept velmi obvyklým způsobem vyjádření. Jaké bylo jeho postavení na přelomu 80. a 90. let? Byl pro vás koncept něco jako zakázané ovoce?
Formy konceptuálního umění před revolucí nebyly akceptovány. Tato linie se na školách nevyučovala, měla kořeny v západní kultuře, a to bylo špatně.
Na Pondělí se někdy neprávem zapomíná. Můžete připomenout, o co vám šlo?
Pondělí vzniklo jako setkání podobně naladěných lidí, spolužáků z Akademie, kteří měli chuť pracovat, objevovat, diskutovat a spoluvytvářet „kousky“, které tady ještě nebyly. Zajímaly nás všední věci a banality z každodenního života. Chtěli jsme reagovat na to, co jsme potkávali, prožívali a co nás bezprostředně obklopovalo. Naše krédo bylo: „Nezanedbávej maličkostí a povinných cvičení.“ Už název Pondělí předurčoval směr a povahu našich výstupů. Začali jsme pracovat s objektem, prostorem, instalací. Témata byla většinou sociálně zaměřená.
Důležitá pro nás byla spolupráce s galerií MXM, kde probíhaly diskuze, scházeli se tam umělci, kunsthistorici a byla tam ta správná tvůrčí atmosféra, která naplňovala a zároveň provokovala k aktivní práci.
Důraz na každodennost a používání instalací jsou běžné i pro dnešní mladé umělce. Cítíte s nimi nějakou spřízněnost? Alespoň co do formy…
Spřízněnost tam jistě je a to je dobře. Občas mi ale vadí ta „snadnost“. Některé práce jsou tak snadné, až si říkám, že není snadné jim uvěřit. Umělců a umění je naštěstí dostatek, je tedy z čeho vybírat. A já to dělám tak, že pokud se mě vystavené dílo nedotkne, jdu dál. Ať si každý dělá, co mu vyhovuje, ale já u toho nemusím být. Málokdy mě něco opravdu osloví. Přála bych si, aby toho bylo víc, a jsem hladová po těchto „kouscích“. To, co mi v současném umění nejvíc chybí, je zprostředkování citlivosti, emocí. To mě teď zajímá a s tím bych chtěla pracovat.
Ale vy sama jste od začátku také pracovala s určitou distancí. I když jste v díle angažovaná, je tam patrný odstup. Fotografie ve vašich prvních instalacích, jako byly Já a moje sestra nebo Čtyři masky, nepůsobily zrovna vstřícně…
Je pravda, že v projektu Čtyři masky není osobní angažovanost důležitá. Tam jsem použila svoje fotografie jen proto, že to bylo praktické. Potřebovala jsem to udělat rychle. Kdybych měla po ruce jinou ženu, vyfotografovala bych asi ji. V práci Já a moje sestra jsem naopak byla dost zainteresovaná. Zabývala jsem se sesterskou identitou, sledovala rozdíly, porovnávala. Fyzická podobnost sice svědčí o blízkém napojení, ale zároveň jsem vždy cítila i tu rozdílnost mezi námi, to, že jsme dvě. Celá věc mě zajímala také z pohledu diváka. Jestli bude podobné tváře vnímat jako dvě osoby, nebo jako manipulaci s jednou fotografií.
Chtěli jste v rámci Pondělí změnit také pohled na roli umělce ve společnosti? V 90. letech jste mluvila o hygieně společnosti, tak mě napadlo, jestli umělec neměl být takový hygienik…
Nevím, jak chlapci, ale já jsem se touhle otázkou nezabývala. Jen jsem se trochu bála, abych nebyla moralistka. Tudy jsem směřovat nechtěla.
Přesto se pro vaši tvorbu jednu dobu ujal pojem „morality“. Jak jste s tím byla spokojená?
Nevím, jaké období nebo práci máte na mysli, ale domnívám se, že to nebylo nadlouho, protože každá další práce byla zase odlišná. Reagovala jsem na společnost a výsledek byl občas kritický, a to není mnohdy populární. Jinak je mi v podstatě jedno, jak si to kdo pojmenuje. Jestli jako feminismus, nebo jako moralitu…
V šestičlenném Pondělí jste byla jediná žena. Jaké to bylo?
Tehdy jsem chodila s Pavlem Humhalem, který byl na Akademii o dva roky výš a byl obklopen trochu jinými lidmi. Ale gró skupiny Pondělí tvořil můj ročník, kde byl Petr Zubek, Petr Lysáček, Petr Písařík. Jezdili jsme společně na plenéry a různé akce. Pak se k nám přidal Pavel, který přivedl do skupiny Michala Nesázala. Nejdříve si tři kluci založili skupinu Tři králové. Já a Petr Zubek jsme zůstali bezprizorní, a tak jsme založili skupinu Dunaj. Pak jsme si vzájemně byli na vernisážích a nakonec z toho vznikla skupina Pondělí. Jako žena mezi muži jsem se cítila dobře, byli jsme spolužáci a rozuměli jsme si.
Žena v umělecké skupině, to musel být v té době posun. Skupiny jako Tvrdohlaví nebo 12:15 byly výlučně mužské …
Samozřejmě. Co by tam dělala žena? Ta má vařit a starat se o chlapa! Tento názor byl v předchozí generaci zažitý a běžný. Generace 90. let ovšem znamenala silný nástup žen na uměleckou scénu. Ženy vytvořily řadu významných prací a myslím, že na mnohých výstavách převažovaly nejen početně. Myslím, že se to pak mužům přestalo líbit a kolem roku 2000 to zase zarazili.
V polovině 90. let jste začala jezdit do Ameriky. Jaké bylo vaše první setkání s americkým feminismem?
Moje první zkušenost s feminismem byla v podstatě negativní. Cítila jsem ho jako onemocnění, nerovnováhu ve společnosti. Ale jak se odvíjel můj život, nabyla jsem další zkušenosti a můj názor se trochu proměnil. Myslím, že aktivity, které se týkají sociální problematiky a pomáhají ženám řešit různé životní problémy, jsou nesmírně důležité. Můj pohled na umění ale zůstává stejný. Napřed se dívám na dílo a teprve potom si jdu přečíst cedulku, od koho to je. A je mi jedno, jestli je autor muž, nebo žena.
Neustále vystavujete v kontextu ženských výstav, naposledy letos v Nitře. Pokud nerozlišujete mužské a ženské umění, nemáte s tím problém?
Vůbec to neřeším. Vystavuji i v jiných kontextech. Důležité je, aby výstava přinesla nějakou smysluplnou rovinu. Na ženských výstavách bývá zajímavé srovnání s ostatními autorkami a koncept kurátora, který měl důvod k takové sestavě. Kurátor je vlastně konceptualista, který pracuje s umělci jako s ready-madem. Dává dohromady atmosféru, pocit a směr myšlenkových pochodů.
Často také vystavujete v cizině a jezdíte ven. Jak vidíte zvenku české umění?
Myslím, že venku je širší spektrum. Tady se zažila ta minimálnější poloha, které říkám „suchý koncept“. Ten má sice často filozofický nebo sociální přesah, ale mnohdy ho není lehké přečíst, takže se divák stěží orientuje. Ale na tom je koncept také založen, takže proč ne. Já se vztahuji k tomu, co mě zajímá. Těším se na osvěžení, na to, co přijde. A myslím, že už to bude brzy…
Učíte na dvou vysokých školách. Když sledujete své studentky, vidíte nějaký rozdíl mezi tím, jak jste věci vnímala vy, a tím, jak je vnímají ony?
Nerozlišuji ženy-umělkyně a muže-umělce. Vždycky jdeme po věcech, po tom, proč to děláme. Spíš rozlišuji, kdo má zájem, kdo je aktivní. Kdo chce víc, než musí.
Říká se, že umění se nedá učit. K čemu svoje studenty vedete?
Když se mě občas někdo zeptá, co učím, tak odpověď zní: „Učím studenty přemýšlet.“ Nemohu říct, že bych vynikala v programování, v práci s hlínou nebo ve svařování železa… Se studenty trávíme hodně času diskuzemi, hledáním témat a důvodů, proč tudy, a ne jinudy. Myslím, že škola je od toho, aby si vyzkoušeli co nejvíc možností, co nejvíc technologií. Protože mezi nimi může být právě ta, která jim bude vyhovovat nebo se k ní v budoucnu vrátí. Vím, že nemohou v době studia obsáhnout každý z oborů na 300 procent. Ale je krátkozraké, aby šli od začátku jen jednou cestou, protože pak možná zjistí, že měli jít jinudy.
Je stále vidět nějaký rozdíl mezi českými studenty, které učíte v Plzni, a zahraničními studenty, které učíte na Umprum, nebo se to setřelo?
Plzeňští studenti jsou velice aktivní a vděční. Dělají mi zatím radost. Situace zahraničních studentů na VŠUP je jiná v tom, že si platí devadesát tisíc za semestr. Takže se jim za tu cenu snažíme vytvořit adekvátní podmínky. Jinak co se týká jejich aktivity, tak je srovnatelná s českými studenty. Vždy záleží na tom, jaký ročník se sejde, a to není nikdy dopředu zřejmé.
Učila jste snad všechny stupně – od základní umělecké školy přes gymnázium po vysokou školu. Obohatil vás kontakt s různými generacemi?
Každá zkušenost je obohacující. Každý den, každá minuta. Když člověk potká někoho na ulici, v obchodě… Já si myslím, že všechno má svůj smysl a všechno se děje proto, že to má nějaký důvod. A tak je to i s mým učením. Když jsem nastoupila jako učitelka na gymnázium, byla jsem zrovna v jiném stavu. Učil tam jeden výtvarník, který mi řekl: „Tak, paní kolegyně, 2. C, tam vás nepustím. To byste byla chudák. Tu si vezmu já a vám dám jinou třídu.“ A pak najednou řekl: „Víte co, já tady teď nějakou dobu nebudu. Musíte jít do té 2. C.“ Problematická třída ve všech předmětech, prostě tragédie. A to byli nakonec moji nejlepší studenti. S těmi jsme v roce 1999 udělali projekt Nechám tě hádat, jestli jsi můj přítel. Udělali úžasné věci. Prostě byli jinak otevření.
Chtěla jsem se zeptat, jakým způsobem pracujete. Jakým způsobem dospíváte k dílu. Na začátku je vždycky nějaká myšlenka, ale jaké používáte pomůcky? Kreslíte, fotografujete, natáčíte na video?
Moje práce hodně souvisí s tím, jak se vyvíjí můj život. To limituje můj pohled na svět. Většinou zpracovávám odžité situace, zkušenosti, atmosféru. Co se týká pracovních pomůcek, velice ráda si zapisuji věty vytržené z kontextu. Mám je v různých denících a papírech. Tyto útržky jsou pro mne inspirující. Jedna věta mě někdy inspiruje k celému projektu.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Vlastně se to týká skoro všech mých projektů. Například aktuální brněnské výstavy, která se jmenuje Ještě chvíli se zdržím. To jsem také někde slyšela a zapsala. Říkala jsem si: „To je strašné. Člověk je na světě tak krátce, že to můžete říct, a zítra tady nejste.“ Ale ten název má pochopitelně více poloh. Týká se také zkušenosti, kdy jste ve společnosti a říkáte si: „Tady už nevydržím. Tady nemůžu být. Tak, ještě chvíli se zdržím, třeba ze slušnosti.“ Nebo může jít naopak o situaci, kdy mi je někde dobře, ale honí mě čas, a tak musím odejít, i když nechci. Je to taková hra s časem, kombinovaná s nutností se rozhodnout.
Jak vznikla stejnojmenná instalace s opuštěnými stoly?
Minulý rok jsem byla kurátorkou mikulovského sympozia. Přijela tam za mnou kamarádka a já jí chtěla ukázat nádherný výhled na město. Přišly jsme do zámeckého sálu, kde bývají svatby, a bylo zrovna po svatbě. Tedy některé ubrusy polité, židle různě poskládané, zvadlé květinové lístky… Prostor už byl bez lidí, ale celková kompozice nábytku jako by prozrazovala nedávnou sešlost. Kdo s kým seděl, kdo odešel, kdo byl u stolu sám, kde bylo veselo, kde nuda… Prvním výstupem byla série fotografií. Když jsem pak zpracovávala koncepci výstavy pro Pražákův palác a viděla velký vstupní sál, bylo jasné, pro jakou instalaci a společnost bude určen…
Říkáte, že názvy vašich děl jsou často věty vytržené z kontextu, které zaslechnete mezi lidmi nebo ve filmu. Že tohle funguje…
Ano, musí se mě to nějak dotknout. A pak rychle hledám pero, abych to zaznamenala. Teď jsem si například zapsala: „Fůra lidí si myslí, že dostali špatnou kartu.“ To bylo včera nebo předevčírem v jednom filmu. Vždycky mám problém to sepsat tak, abych to měla v jednom deníčku, a ne roztroušené po různých papírcích.
A jaký je další postup?
Když to zapíšu, napadají mě k tomu různé věci, které můžou sepnout třeba až za půl roku, než přijde další impuls. Pak si to znovu pročítám, a najednou to vidím – z čeho to bude, jak to bude vypadat. Takže je to taková moje konceptuální, myšlenková kresba.
V několika vašich dílech (Sixtysomething, Hezký den vám všem) se vrací motiv pozitivní chvíle, kterou si lidé udělají v rámci všedního dne. Věříte vy sama na takové hezké chvilky? Vím, že to zní hloupě, když se mluví o něčem pozitivním…
Ne, ne, ne. Myslím, že je to velmi důležité. Já to cítím jako aktuální moment ve společnosti, kde je fatální absence pozitivní energie, radosti ze života, pohody a převažuje bdělý stav, naplněný strachem, co přijde. Doba je ovlivněná médii, která šíří nejistotu a manipulují se společností podle potřeb například politických stran. Myslím, že v tuto chvíli je třeba lidi posilovat opačným druhem energie, než se jim dostává. Vím, není to snadné předsevzetí…
V obou projektech, které jste zmínila, se objevuje tanec. Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, co dělám, a přišla jsem na to, že se mi do většiny prací intuitivně vloudí hudba a tanec. Všude tančí… Nerozumím tomu, protože za každým dílem je odlišný koncept. Asi se to tam dostává přes nějakou jinou linii.
Ve vašich videích hraje velkou roli hudba. Jak si ji vybíráte?
Hudba musí přesně sednout. Protože je to další interpretační rovina, ta pocitová. A ta když nevyjde, je to vlastně celé špatně. Hudba, stejně jako název, dokresluje celkovou myšlenku nebo atmosféru. Když jsem vybírala hudbu k videu, které líčí chování lidí na dovolené (Je tak pozdě, že je brzy), hledala jsem něco dramatického, protože to bylo pro mě drama. Jak se tam ti lidé ve svém volnu bezprizorně otravovali. Jak apaticky hlídali dítě, které jim padalo ze stolu. Jak žena nešťastně zabíjela čas kouřením, nebo jak dva muži mlčky seděli a zřejmě přemýšleli, co si počít s tímto časem. A navečer si asi řekli: „To byl zase den…“ V práci Kouzlem tvým změnit se smím, kde vyšívám srdce do lístků kaktusu, jsem zase potřebovala, aby hudba byla citlivá, ale aby to nebyl kýč.
Když jsme u toho kýče… Zdá se mi, že často používáte věci, které jsou na hraně sentimentu nebo patosu, jako jsou korálky, květy ve větru, klavírní hudba nebo i ten tanec… Pracujete s tím vědomě?
Stromy ve větru, tedy video I stejné je jiné, vznikly tak, že bylo jaro, krásný den. A já jsem si říkala: „Rychle, musím někam jít. Něco se stane.“ Měla jsem chvilku čas, tak jsem si vzala kameru a vyrazila do Stromovky, kam chodívám na procházky. Nevěděla jsem vůbec, co budu dělat. Byl velký vítr a byl slyšet nezvyklý ruch. A to stromy hlasitě komunikovaly. Člověk vnímá strom většinou staticky, ale vítr je neuvěřitelným způsobem rozpohyboval a ony najednou svým způsobem ožily. Byl to pro mě nesmírně expresivní zážitek. Takže já vím – azurová obloha, růžový květ… Ale v tomto dokonalém probarvení se vám děly věci…
Korálkové květiny jsem vymýšlela pro Pražské bienále. Mně vždycky všechny kytky uschnou. Tak jsem si říkala, že musím udělat tu krásu tak, aby vydržela. Proto se to jmenuje Navždy tvá. Pro každý lístek jsem udělala pohodlnou konstrukci, která ho udrží v původní poloze, i když uschne a chtěl by odpadnout od stonku. Korálková krása zůstane navždy. S kýčem mě to vůbec nenapadlo. Opět jsem vycházela spíš ze společnosti, myslela jsem na lidi, vztahy a pocity. Hlavou mi běžel příměr „krása chce být viditelná“…
Na brněnské výstavě jsou hned tři práce, které se týkají květin. Nezačala jste nahrazovat lidi rostlinami?
Myslím, že používání rostlin u mě souvisí s emocemi. Rostliny a krajina jsou v tuto chvíli přesně ti nositelé, kteří je mohou jasněji vyjádřit. Momentálně to nemůže být člověk. Třeba to vyšívání srdce přes kaktusové lístky přesně vyjadřovalo záměr děje. Nevím, jak bych u člověka vyjádřila ten pocit bolestného prožívání. Hlavním aktérem tedy byla rostlina. Chtěla jsem ji předělat, udělat ji dobře, i když to vždy nevypadalo dobře. Výsledkem bylo srdce vyšité do nového tvaru živých listů, kde kromě rubu vnímáme i líc.
Zdá se mi, že mezilidské vztahy vyjadřujete nejen pomocí rostlin, ale také pomocí některých postupů, které používáte. Kromě šití jde o obalování předmětů vlnou nebo látkou a svazování předmětů gumičkami. Jak jste se dostala k těm gumičkám?
S gumičkami jsem začala dělat loni v Mikulově. Našla jsem tam odřezky dřev, které v procesu výroby skončily jako odpad. Různě jsem je k sobě skládala a vytvářela kompozice, kde jediným spojovacím materiálem byla gumička. Tak vznikaly objekty a architektury. V řadě variant byla přítomná i možnost změny, nebylo to navždy. Další formou bylo laboratorní sklo, které je na brněnské výstavě prezentováno fotografickým cyklem. Je založeno na stejném principu, kdy gumička vytvoří momentální kompozici, která může mít řadu variant. Přitom jsem použila jenom tři zkumavky a osm sklíček. Proto se to jmenuje Úsporná varianta. V této chvíli má asi třicet různých kompozic.
Od začátku své tvorby také předměty různě obalujete… Už v díle Já a moje sestra byla instalace se stolem a dvěma židlemi opletenými vlnou. Co to vlastně je, to obalování?
Ze začátku to byla intimita. Vlastnoručně opletený stůl se židlemi byl jakýsi návrat k dětství. Potom to byla intimita spojená s ohrožením jedince, jako například tunel pro benátské Aperto. Na tuto práci měla vliv klinická smrt mojí matky. Tunel byl obšitý červeným úpletem, který symbolizoval zahřátí před chladem a strachem… Pak jsem obalování načas úplně přerušila, protože jsem neměla důvod. A teď se mi zase podobná forma vrátila v instalaci Ještě chvíli se zdržím. Nejedná se o obšívání, ale zabalení. Objekt nebo sochu vnímáme v různých materiálech, tím mým byl někdy textil nebo vlna. Obalování ale nikdy není cílem samo o sobě. Vždycky je spojeno s daným konceptem a má důvod k existenci.
A co práce Kouzlem mým změnit tě smím, kde jste obalovala stromy ve Stromovce? Tam to vypadá, že to je záměr, že tím něco chcete docílit…
To jsem nedělala já. Jednou brzy ráno, bylo asi pět stupňů nad nulou, jsem šla do Stromovky a tam byly tyhle stromy, zabalené před zmrznutím. Za fotografiemi nebyla žádná velká spekulace. Stromy mi prostě přišly krásné, jiné než ostatní. Měly výsadní právo před ostatními – byly zabalené, aby přežily. Teprve pak jsem si uvědomila, že jsou vlastně křehčí než ty ostatní, které to bez problémů zvládnou.
Na této práci mě zaujalo i to „kouzlo“, které uzavírá také vaši brněnskou výstavu. Je to pro vás aktuální téma?
Kouzlo je pro mě celý poslední rok. Protože kouzlo je, když se probudíte do azurového rána, dojme vás vítr nebo potkáte blízkého člověka, který vám sedne. A když se takové kouzlo stane, věci se proměňují, a vy najednou začnete přemýšlet pozitivněji a vnímat svět jinak. A myslím si, že to je tak jedinečný a nekaždodenní pocit, že by si ho měl každý šetřit a chránit.
Milena Dopitová se narodila 25. října 1963 ve Šternberku. Vystudovala AVU v letech 1986–94, po roce 1989 v ateliéru Milana Knížáka. Je zakládající členkou skupiny Pondělí (1989–90). Patří k umělcům, kterým se po revoluci podařilo prosadit v zahraničí. Od poloviny 90. let jezdí do Ameriky, spolupracuje s Ronald Feldman Gallery v New Yorku. Vede program Visual Arts na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, učí na Západočeské univerzitě v Plzni. V letech 2005–7, kdy zasedala v porotě Chalupeckého ceny, ji získaly tři ženy: Kateřina Šedá, Barbora Klímová a Eva Koťátková. Ze samostatných výstav Mileny Dopitové je třeba zmínit výstavu v Galerii hlavního města Prahy (1995) a v brněnském Domě umění (1999). Jako čerstvá laureátka Ceny Michala Ranného získala umělkyně možnost vystavovat v Pražákově paláci. Její výstava Ještě chvíli se zdržím potrvá do 9. října a vyjde k ní katalog. Práce Mileny Dopitové se letos objevily na výstavách Mutující médium, Já, bezesporu nebo na Pražském bienále. V nejbližší době bychom se s nimi měli setkat na samostatné výstavě skupiny Pondělí a na velké přehlídce umění 80. a 90. let ve Veletržním paláci.
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2019
Knihy pod stromeček: Umění loutky – Pracoval jsem mnoho – Inteligence obrazu a jazyk dějin umění – Umění a iluze – Obrazy a předobrazy – Krásná jizba
knižní tipy
Kateřina Černá tipy červen 2022
Buckminster Fuller – Jitka Svobodová – Ladislav Lábus – Wittlichův Rodin – Rozhovor s Krištofem Kinterou – Jan Kotěra: Mýtus architekta
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2020
Knihy pod stromeček: Chrám umění Rudolfinum – Antické umění ve sbírce Národního muzea – Tomáš Vaněk – Architektky – Teorie obrazu v raném křesťanství – Příběh malířství
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?