Jan Vytiska
Radek Wohlmuth portfolio červen 2014
Malíř, který se nebojí postrašit postapokalypsou. Ve svých pochmurně úsměvných vizích remixuje prvky slezského folkloru, vyhřezlé béčkové kultury a vlastních prožitků. Hlavním inspiračním zdrojem je ale pro něj internet, skicákem počítač a oblíbenou technikou photoshop. Malířsky má blízko k naivistům.
„Uřezaný hlavy jsem kreslil od dětství a svoje jméno jsem tužkou na papíře už tehdy sestavil z tělních orgánů,“ vzpomíná Jan Výtiska (*1985) na své výtvarné začátky. „Paní učitelka v zušce ze mě byla nešťastná a přesvědčovala mě, ať udělám taky něco mírumilovnějšího,“ dodává. Jak je vidět, neuspěla, protože alespoň co se týče námětů, je jeden z nepřehlédnutelných malířů své generace stále na svém. K malbě se ovšem dostal oklikou. Nejdřív absolvoval na soše u Jaroslava Koléška Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou ve Valašském Meziříčí, odtud pak putoval na nová média k Jiřímu Surůvkovi na Ostravskou univerzitu. Tam začal nejprve s animacemi svých postmetalových kreseb, ale od třeťáku se už pustil do malby. Mimochodem je to jeden z mála absolventů regionální vysoké umělecké školy, který se na umělecké scéně dokázal prosadit.
„V umění moc nerozlišuju, všechno mám na stejným levelu. V šestnácti jsem objevil Rimbauda, to bylo úplný probuzení. Další věci, který mě nakoply, byly filmy a muzika,“ říká zaníceně malíř a zároveň zpěvák a hráč na foukací harmoniku skupiny Johnny the Horse, kde kromě něj působí i další výtvarní umělci Dominik Gajarský, Štěpán Skalský a Roman Štětina. V literatuře má nejblíž ke sci-fi, ať je to ironický Philip Kindred Dick, nebo potemnělí John Wyndham a Cormac McCarthy. Vytiska si dodnes k malování pouští audioknihy a jejich atmosféra se nejednou přenese i na plátno. Volnou souvislost ostatně vidí i on sám. „Kolikrát moje obrazy vypadají jako ilustrace k nějaký povídce, která neexistuje,“ komentuje tuhle vazbu s nadhledem. Svou zásluhu na tom určitě má i fakt, že vlastně nikdy pořádně nestudoval techniku malby.
K malbě se dostal právě přes kresbu a jeho první obrazy z roku 2008 jako Červená Karkulka Wolf nebo Myslivec zombie z ní přímo vycházely. Sám připouští inspiraci naivním uměním, především knihou American Naive Paintings, ale třeba i Ladovým viděním světa. Pro Vytiskovy první akryly jsou charakteristické černé obrysové linie, konstantní světlo bez stínů, stromy nasazené na jednolitou čáru horizontu a plošně pokládané barvy, takže připomínají dětské omalovánky nebo právě nehledanou estetiku naivistů. Už na nich se objevují jeho typické vizuální prvky, jako jsou lidové dřevěnice, oblíbená postava vlčího muže (tedy člověka trpícího hypertrichózou – zvýšeným růstem ochlupení) a motiv vyhřezlého oka, které ho provázejí coby věrní souputníci do současnosti. I když během času na technice zapracoval, takže se dostal k větší prostorovosti, modelaci objemů barvou a proměnlivému světelnému režimu, stejně má jeho výraz k běžnému standardu daleko. Ve spojitosti s tématy, která zpracovává, se však jeho stále trochu neumělé malování paradoxně přetavilo spíš ve zvláštní kvalitu, než aby bylo celku výrazně na obtíž.
Modely a jednotlivé motivy Jan Vytiska nejčastěji nachází na internetu. „Většinu věcí googluju a potom v počítači skládám do kompozic,“ popisuje svůj způsob práce. „Vkládám do nich ale třeba i vlastní kresby. Výsledek projektorem promítnu na plátno a podle něj pak maluju. Moje obrazy se tedy dají vnímat trochu i jako koláž.“ Kromě zprostředkovaných vstupů z virtuálního světa u něj hraje roli i osobní mytologie, svázaná především s krajem Beskyd v okolí Rožnova pod Radhoštěm, kde vyrůstal. „Hořící dřevěnici jsem viděl zblízka na vlastní oči a byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě, o vyteklém oku mi zase vyprávěl brácha, stalo se to na jedné svatbě,“ vysvětluje některé ze svých obsedantních motivů. „Přidrsnělý je ale celý ten kraj, taky valašský pověsti jsou často krutý a bez pointy,“ konstatuje.
Dusnou atmosféru, která jeho obrazy provází, v sobě určitě nese už samotná dřevěnice, stejně jako lidové masky, které v obrazech často používá. Je evidentní, že Vytisku přitahují hlavně vizuálně, ale někdy si k nim prý dohledává i významy. V takovém případě sáhne klidně i za hranice republiky. Jeho klasiku představuje například bulharský tradiční rituál kuker – vyhánění zlých duchů prováděné právě kostýmovanými lidmi v maskách. Stejně tak má ale rád i odkazy na české filmy, jako je třeba Herzova Panna a netvor. Z tohoto pohledu mu vyhovuje i širokoúhlost plátna.
Také Jan Vytiska prostřednictvím svých obrazů vypráví fantastické a chmurné příběhy z ne zrovna nejlepší etapy lidských dějin, ve kterých ale proplétá a propojuje staré a nové, klasické a tradiční vnímání světa s aktuální popkulturou. Dobře je to vidět i na jeho početné řadě figurálních kreseb hudebních fanoušků, důsledně postavené na kontrastech, ať je to znetvořené dítě s hezkou mikinou, nebo naopak pohledná tvář ve spojitosti s extrémním obrázkem na tričku. „Patří to k outsiderství, které mě zajímá,“ vysvětluje. „Spojení dětské nevinnosti s tvrdou metalovou muzikou.“
Sám ale dává v hudbě přednost newyorské scéně ovlivněné Lou Reedem a Bobem Dylanem. „Teď mě víc baví hraní,“ přiznává mladý malíř. „Je to bezprostřednější a energie z něj se ti hned vrací zpátky. Vnímám to jako opozit k osamocené práci v ateliéru.“ Momentálně se se svojí kapelou chystá na koncerty po Moravě. Co se malířství týče, po loňské výstavě v Chebu, nazvané Mám lepší hříchy, než jsou ty vaše, kterou staví hned za svůj první pražský autorský projekt Valašský hřebec (NoD, 2010) asi nejvýš, chystá sérii nových pláten. „Jestli ty předchozí zobrazovaly spíš statické, bezútěšné lidi v interiérech, teď je tam rozehráno víc rolí, pohybu i dějovosti. Nicméně ten zmar, deprese a vtip by měly zůstat. Ne, že bych byl úplně moralista, ale beru to prostě tak, že jsou to taky varovně zdvižené ukazováčky,“ uzavírá s úsměvem.
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?