Jan Poupě
Radek Wohlmuth portfolio září 2014
Čerstvý absolvent pražské akademie. Malíř, kterého fascinují objemy hor a neviděnou tvář krajiny zkoumá prostřednictvím meteorologického draka. Letošní vítěz Ceny kritiky za mladou malbu, který ve svých plátnech rád pokouší systém a řád, ale nevyhýbá se ani chybám. Neomodernista se slabostí pro periferii a architekturu Le Corbusiera.
Cesta Jana Poupěte (*1988) k výtvarnému umění byla přímá, protože v umělecky zaměřené rodině už vyrůstal. Prošel pražskou hollarkou, aby ve studiu pokračoval v malířském ateliéru Jiřího Sopka na AVU, kde letos diplomoval. Po střední škole krátkou dobu prolézal staré haly a na jejich zdi stříkal přes šablonu velkoformátové obrazy zvířat. „Po maturitě se všechno změnilo, pryč byla i parta, kterou jsme měli,“ přibližuje. „A tak jsem alespoň pro sebe chodil dělat tohle. Možná jsem tak ta zvířata vracel zpátky do jejich prostředí.“
I když se nedá mluvit o v pravém smyslu „streetové“ zkušenosti, jeho zhruba dvouletá aktivita se v roce 2009 odrazila v přizvání k výstavnímu projektu NA.PRO.TI.TO.MU v Chemistry Gallery. Kromě něj se tam objevili ještě Masker, Pasta a Point, tedy nejvýraznější představitelé pražské graffiti-lobby. Z této doby zůstala Janu Poupěti ještě jedna věc, a to slabost pro periferii, území nikoho mezi městem a otevřenou krajinou. Právě geometricky formované, umělé teritorium navážek, protihlukových koridorů a silničních uzlů se stalo těžištěm jeho tehdejších obrazů, které odstartovaly vizuální linii, v níž pokračuje dodneška.
Přestože na jeho plátnech nechybějí ani figurální náměty, doménu představuje jednoznačně prostor, ať už je to krajina, její komponent, urbánní zásah, nebo abstraktní schéma. „Vždycky pro mě byla důležitá stavba věci, konstrukce, funkce nebo systém,“ popisuje mladý malíř. Možná i to je důvod, proč tolik významu přikládá technice, respektive způsobu malby, a především budování obrazového prostoru. „Každý obraz má vlastní paměť a lze ho vytvářet a ovlivňovat nejrůznějším způsobem, někdy třeba jen pořadím, v jakém do něj nanášíte jednotlivé tahy,“ vysvětluje.
Nejčastěji kombinuje rukopisnou a „syntetickou“ malbu, když určité plochy postupně vykrývá lepenkou. Jindy zas části obrazu rozmývá nebo do něj zasahuje sprejem. Během let si tak vytváří databanku přístupů a gest, s jejichž pomocí se vyrovnává s tím, co malba je a za co je historicky považována. Ne náhodou se věnoval také remakeům uměleckých děl minulosti, ať už byl jejich autorem Uccello, Manet, nebo Preisler.
Rok 2011 se pro něj stal klíčovým. Od barevnosti přešel do černobílé škály, která ho přiměla soustředit se na samotný proces malby. „Určitě nejsem expresivní kolorista, jak by se od Sopkova studenta mohlo očekávat,“ konstatuje. „Vždycky pro mě byla charakteristická spíš zvláštní nebo skrytá barevnost. I v těch šedých jsem trochu ,podváděl‘. Dozadu jsem přidával modrou, dopředu zase okr, abych mohl líp budovat prostor,“ přiznává. Výrazná série letadel Jetplane, silných a křehkých zároveň, spojená i s pořizováním pilotního průkazu, jako by byla předzvěstí následujících pohledů z ptačí perspektivy, a po ní jdoucí hutné, doslova stavebně konstruované Černé krajiny jen dokládaly zájem o hmotu, objem a hloubku. Bez významu nezůstal ani cyklus industriálních nokturen Night, kde zase vypiloval svou lepenkovou překrývací metodu, když v rámci kompozice postupoval zónově od hrubé akvarelové malby přes jednotlivé lazury až po finální černou.
Další významnou etapu pro Jana Poupěte představoval půlroční pobyt ve Španělsku na Bellas Artes Universidad Complutense de Madrid. Právě tam se pustil do projektů inspirovaných hmotou hory. „Díval jsem se na ni denně z okna pokoje. Fascinovalo mě hlavně to, že není v lidských silách ji jako celek včetně vnitřního prostoru obsáhnout,“ vypráví. Experimentální série obrazů zahrnovala kombinování několika pohledů, rozfázování podobné filmovému i fiktivní symbolickou kompozici. Pak vznikla i fotoanimace. Ve snaze dosáhnout co nejpřesvědčivějšího zachycení vnitřního prostoru dospěl nakonec Jan Poupě k osobité kombinaci malby a na ní nezávislé kresebné konstrukce. Od té už byl jen krok k jejímu převedení do skutečnosti ve formě instalace, která se stala základem jeho madridské výstavy mRezidencia islandia (2012).
Profil krajiny jako téma ho neopustil ani po návratu do Prahy. Dalším výstupem ohledávání prostoru se ještě v témže roce stala kniha Pozorovatel/Observer, kterou připravil spolu s Janem Novákem. Stránkování nahradilo řazení podle nadmořské výšky míst snímaných pomocí vlastnoručně vytvořeného komorového draka. „Drak se pro mě stal symbolem překročení běžných možností, a přitom jsem ho mohl zkonstruovat vlastníma rukama,“ zdůrazňuje autor. „Tak jako u mě většinou, i tenhle projekt byl v podstatě racionální, ale ve skutečnosti je to deník nějaké posedlosti.“ Na něj ještě volně navázala výstava Za místem v Galerii AVU.
„Často se pohybuji mezi architekty,“ podotýká Jan Poupě, „a svou tvorbu srovnávám s jinými obory, často se konfrontuji právě s architekturou. Získal jsem pocit, že i obraz musí mít nějaký systém nebo stavbu. Snažím se, aby věci, co dělám, byly racionální. Ale zatím se to vždycky v nějakou chvíli zlomí, zjednodušeně řečeno je to taková hra na architekta v obraze.“
Tento přístup ilustrovala i jeho zatím nejvýznamnější výstava Struktura, řád, chyba v pražské galerii ABF. Nejenže v jejím rámci poprvé dospěl na práh rastrové geometrie, s níž vzápětí uspěl v Ceně kritiky, ale zároveň procesuálním typem instalace obrazů znásobil jejich významovost. „Obraz je dneska značně nevyužité médium a já přemýšlím, co se s tím dá dělat,“ tvrdí nový objev české malby. „Jednou z cest k přesahu je podle mě například instalační propojování pláten, která se tak stávají způsobem přemýšlení. Význam obrazu se najednou odehrává mimo samotný obraz,“ uvažuje. Ve svém formálním průzkumu obrazu chce pokračovat. Během jeho laureátské výstavy v Galerii kritiků je možné dočkat se zase po čase třeba i animace. „Vždyť je to zase obraz, jen zbavený podoby artefaktu,“ uzavírá Jan Poupě.
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?