Jan Autengruber – objekt, nebo oběť interpretů?
Hana Rousová knižní recenze březen 2010
Ideologické interpretace tvorby Jana Autengrubera z dob nacismu a komunismu jsou názorným příkladem, jak lze výtvarné umění zneužít. Zájem o něj z poslední doby naopak ukazuje, že vůbec není jednoduché umění časem navrstvených předsudků zbavit. Příkladným způsobem se s nimi vyrovnává nedávno vydaná umělcova monografie od Vojtěcha Lahody.
Autengruberovo dílo, podobně jako mnohá další, zavdalo symptomaticky pro totalitní myšlení důvod k ideologickým manipulacím tam, kde ho bylo možno usvědčit z realismu. Úvahy o tom, co to vlastně realistické zobrazení je, jaké vztahy k viděné skutečnosti může mít, byly redukovány na mimoumělecké krátké spoje mezi objektem a jeho zobrazením. Jako zvlášť vhodné se k tomuto účelu opakovaně hodilo z podstaty „nevinné“ téma krajiny, na které se dá bez problémů nanést balast nejrůznějšího druhu. Umělcova výtvarná invence, míra a důvody jeho realismu se staly tím posledním, co by mělo někoho zajímat. Kdo byli ti bezskrupulózní, kteří se ve svůj kariérní prospěch takovým způsobem zmocnili Autengrubera? Nemělo by se na ně zapomenout.
Oběť nacistické ideologie
Nejdříve to byl malíř a grafik A. J. Alex, vlastním jménem Adolf Jelínek, Autengruberův spolužák na mnichovské akademii. I když svou tvorbou od začátku docela dobře prosperoval, měl zřejmě společenské ambice, s nimiž za první republiky neuspěl. V roce 1940 při odhalení Autengruberovy pamětní desky v Pacově pronesl či chtěl pronést úvodní řeč, jejíž rukopis se zachoval. Podle hodnocení Vojtěcha Lahody se v ní „slovy dere na světlo světa nacionálně-socialistická ideologie, která se snaží konjunkturálně zneužít tvorbu malíře, který se nemohl bránit, především jeho mnichovského školení a realismu, k útoku proti zvrhlému umění“.
Kdyby Alex po válce o existenci rukopisu věděl, snažil by se ho jistě zničit. Plynule se totiž přihlásil k socialistickému realismu, aniž by ovšem na svém stylu musel cokoli měnit. Ostatně podobně jako mnozí další, např. nechvalně známý malíř Jan Čumpelík. Jak vypovídá neobvykle velké množství jeho děl v depozitářích státních a regionálních institucí muzejního a galerijního typu, dařilo se mu. Dařilo a daří se mu i po smrti, po roce 1957. Institucionální akvizice vesměs pocházejí ze 60. a 70. let. Alexova tvorba však přežívá i nadále jako lukrativní sběratelský artikl, jeho obrazy najdeme např. ve sbírce Pražské energetiky. Ignoruje ji pouze „elitářský“ dějepis umění.
Oběť komunistické ideologie
Během této doby se Autengruberovou tvorbou seriózně zabývala pouze Alžběta Birnbaumová. V roce 1960 své poznatky publikovala v umělcově monografii. Navázala v ní na předválečné postřehy Jaromíra Pečírky. To ovšem nijak nezviklalo „teoretické koncepty“ Jiřího M. Boháče, odborného náměstka Středočeské galerie v letech 1972–90, založené na ideologizovaných důkazech „pokrokových“ pozic realistického zobrazení v umění napříč stoletími. Za vhodný příklad mu v roce 1984 znovu posloužil Jan Autengruber, jemuž v galerii uspořádal retrospektivní výstavu.
Vojtěch Lahoda v hodnocení Boháčova textu v katalogu výstavy podobnosti nacistických a komunistických kritérií věcně identifikoval. Upozornil na fikci o tzv. realistické tradici českého národního umění, kterou Boháč pro Autengruberovu tvorbu, jejíž kořeny tkvěly úplně jinde, ke svému osobnímu prospěchu záměrně vytvořil, podobnosti tendenčního myšlení, respektive chování demonstroval na jeho tezích o „správném“ realismu, jehož se nedotkla „francouzská buržoazní dekadence“. V těchto souvislostech nepřekvapí, že se Boháč po roce 1989 pokusil stát ve Středočeské galerii protagonistou demokratizačních změn. Krátkou dobu se mu to dokonce dařilo.
Cesty k rehabilitaci
Aktuální otázka zní, jakou cestu k novému, ideologiemi i jinými koncepty, které nám už nic neříkají, nezatíženému zhodnocení dlouhodobě deformovaného a kvůli tomu posléze v podstatě zapomenutého díla zvolit. Účinnou metodou bývá uvést jeho nejzajímavější partie do původních, dodnes anebo přesněji řečeno dnes atraktivních kontextů. Zvolila ji Marie Rakušanová v souvislosti s výstavními a publikačními projekty Křičte ústa! Předpoklady expresionismu (2007) a Sváry zření (2008), zájem o Autengruberovy obrazy signalizoval také Patrik Šimon ve své knize Zamlčená moderna (2009). Ovšem zvlášť obtížného úkolu se ujal Vojtěch Lahoda, když se rozhodl napsat Autengruberovu monografii, která vyšla u příležitosti umělcovy výstavy v Západočeské galerii v Plzni, konané závěrem roku 2009. Oporou mu byl Autengruberův synovec Jan Jedlička, který o strýcovu pozůstalost v posledních letech pečuje, a také nepublikovaná bakalářská práce Petry Drbalové Jan Autengruber – od akademismu k expresi, obhájená roku 2008 na Masarykově univerzitě v Brně.
Monografie je osvědčený, a přesto poněkud zvláštní útvar. Se svým požadavkem na komplexnost zpracování jednoho autora disponuje na jedné straně nespornými jistotami typu „narodil se – umřel“, na straně druhé ale nedovoluje vyhnout se slabším výkonům umělce, které často jeho právě ceněnou image značně kazí. V čase diskurzivních uměleckohistorických metod proto nepatří k nejvyhledávanějším žánrům. Vojtěch Lahoda v Autengruberově monografii na její tradiční strukturu přistoupil, a přitom se mu podařilo dokázat, že i ona je přes povinnou deskripci schopna absorbovat kritické myšlení.
Objekt současného zájmu
Autengruberovu tvorbu Lahoda sleduje na životopisném základě, což mu spolu se stylovou analýzou dovoluje upřesnit její dataci. V samotném životopise, kterému jsou věnovány úvodní kapitoly, nezaznamenává pouze sled událostí, ale blíže se zastavuje u některých charakteristik malířovy osobnosti. Podobně jako např. u Rudolfa Kremličky před námi vyvstává portrét umělce, který si nepěstuje image bohéma – naopak s pečlivostí dbá o svůj elegantní, společensky úspěšný vzhled i chování.
Jaké byly Autengruberovy ambice – být novátorem, nebo z principu klasikem? To je otázka, která je podstatná jak pro jeho dílo, tak i autostylizaci. Už v patnácti letech se nechal vyfotografovat u malířských štaflí s brýlemi na nose. Ve skutečnosti viděl dobře a brýle nikdy nepotřeboval. Fotografii bychom mohli považovat za metaforu Autengruberova uměleckého založení. Lahoda jí oprávněně věnuje celou jednu kapitolu. Na základě teorií Rolanda Barthese mimo jiné paradoxně právě na ní demonstruje, že problémově pojatý popis uměleckého díla v době fotografických technik, tedy prostředků jeho reprodukce, neztrácí smysl.
Od akademismu k expresi
Když Autengruber začal v roce 1907 studovat na Akademii výtvarných umění v Mnichově, jeho profesor Hugo von Habermann stále ještě patřil k vůdčím osobnostem mnichovské secese, jejíž členy spojoval protest proti dosavadnímu akademickému konzervativismu. Z malířského hlediska se tu Autengruber naučil především to, co Lahoda nazývá střízlivým postimpresionismem. Pokud jde o obrazové téma, výuka nové garnitury profesorů stále ještě lpěla na portrétu a zejména ženském aktu. Zřejmě nejzajímavější kapitolou jeho mnichovské tvorby je krajinomalba. Jak zdůrazňuje Lahoda, „na kompozicích z let 1911–1913 lze vidět sílící zjednodušení traktace barevné hmoty, větší sumarizaci a malířskou zkratku, vedoucí až na práh senzuálního naturalismu a získávající expresionistickou kvalitu“.
To jsou vlastnosti, které nás dnes na Autengruberově tvorbě zajímají nejvíce – polemické zvažování etablovaných pravidel, nejistá hranice mezi studií a finálním dílem, mezi tzv. velkým a malým tématem, mezi inovativní a tradiční formou. Přes kvalitativní výkyvy charakterizují celé další umělcovo malířské dílo i jeho občasné exkurzy do sochařství. K nejzajímavějším patří obrazy z doby první světové války. Jsou expresivně dramatické, aby co nejpřesněji vyjádřily existenciální tíhu doby. Jejich tématem, podobně jako u jiných expresionistů, jsou biblické příběhy. Mezi nimi má hlavní, metaforickou funkci ukřižování, odkaz na utrpení člověka vystaveného bezpráví.
Jan Autengruber zemřel v roce 1920 podobně jako Bohumil Kubišta na španělskou chřipku. Bylo mu 33 let. Jakým směrem by se jeho tvorba ubírala dál, těžko říct, v každém případě ale nedostala šanci se bránit proti ideologickým dezinterpretacím patřícím světu, s nímž neměla nic společného.
Vojtěch Lahoda: Jan Autengruber
Arbor vitae, Praha 2009,
184 stran, 790 Kč
Do soukromí Ladislava Zívra
Hana Rousová knižní recenze listopad 2011
Deník si dneska píše jen málokdo. Jeho smyslem je přísně střežená intimita, sdělení výhradně určené jedinému čtenáři – sobě. Za jeho současnou variantu bychom mohli považovat sociální sítě, kdyby jejich smysl nebyl právě opačný, tedy programové zveřejňování
Ztracený fenomén Bartovský
Hana Rousová profil únor 2013
Kde se vzala potřeba považovat každý příznak tvorby Václava Bartovského, byť jen efemérní, za důkaz příslušnosti k dějinám moderního umění? Je třeba ji vůbec prokazovat? To je jedna z otázek, které si klademe začátkem 21. století.
Horizonty Petra Wittlicha
Hana Rousová knižní recenze říjen 2010
Petr Wittlich je celebritou českého dějepisu umění. Skutečnou, ne ve zdevalvované, zkarikované podobě, jak se s tímto označením setkáváme dnes a denně v médiích. Je celebritou v původním slova smyslu: latinské slovo „celebratus“ znamená „slavený“. Oslavovat někoho...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?