Jakub Choma – Bod tání digitálního odpadu
Noemi Purkrábková portfolio březen 2020
„If you disappear in this jungle, no one will find you. The jungle will eat you up. The giant ladybug will take to its nest the remnants of what predatory plants do not finish. Your parts will be dispersed around the forest, and no one will be able to put them together.“
Jakub Choma: Stepping on a Lego, detail instalace, Polansky Gallery, Praha, 2018, foto: Jan Kolský
Jakub Choma, FOAF Prague, detail instalace, Polansky Gallery, Praha, 2019, foto: Jan Kolský
Jakub Choma: Resilience, detail instalace, Editorial, Vilnius, 2019, foto: Ugnius Gelguda
Jakub Choma: Living The Gimmick, detail instalace, VUNU Gallery, Košice, 2018, foto: Tibor Czitó
Text spoluzakladatelky platformy Tzvetnik Natalyi Serkové k Chomově výstavě Resilience (Editorial, Vilnius, 2019) rozeznívá neodvratitelný rozklad do sebe vklížených kolosů biologických a technologických částí dávno tlejícího těla kapitalistické (pop)kultury, jak ji v devadesátých letech zvěstovala i kybernetická teoretická fikce Nicka Landa a jednotky CCRU. Autorovy nepřístupné členité objekty jako by přicházely zpětnovazební časovou smyčkou právě z jimi popisované horečnaté budoucnosti, která už není místem člověkem uskutečňovaného technologického pokroku, ale bodem agresivního tání, o němž už nedokážeme říct, zda je důsledkem sopečného výbuchu, nebo dílem umělé inteligence, jež dávno dosáhla singularity.
Jakub Choma (*1995) se narodil v Košicích. V současné době studuje malbu na pražské UMPRUM v ateliéru Jiřího Černického a Michala Novotného. V Praze má za sebou již tři samostatné výstavy, všechny uskutečněné ve spolupráci s kurátorkou Christinou Gigliotti: Sleepy Eye, Wasted Time v galerii Via Art (2017) a dvě realizované v Polansky Gallery – Life For Dummies (2017) a Stepping on a Lego (2018). Samostatně se prezentoval i na Slovensku (Living The Gimmick, VUNU Gallery, 2018) a loni také v Litvě výstavou Resilience (Editorial, 2019). Kromě toho se účastnil celé řady společných výstav v galerijním (např. A.M.180, 427 Gallery, Spinnerei Leipzig) i virtuálním prostoru a podílel se i na loňské výstavě dvojice Pakui Hardware na Liste Art Fair Basel. Je jedním z finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2020. jakubchoma.com
Právě radikální zmatení toho, co jsme dříve snad mohli považovat za přírodní, a co za uměle vytvořené či technologické, prostupuje většinou Chomových projektů, které využívají celou řadu materiálů a technik včetně digitálního tisku a videa. Oddělené kategorie totiž dávno přestaly reflektovat rychle se měnící svět, v němž lidská těla existují v propletení s mechanickým hardwarem. Do průmyslových materiálů se zakusuje koroze stejně ostře jako laser do hran plexiskla procházejícího abstraktními objekty, aniž by kdy dokázaly dostihnout hektický tep dat na cloudových úložištích. Nad kterým z těchto procesů však ještě vůbec udržujeme vládu? V propletených asamblážích, jež se někdy blíží obrazu a jindy spíše soše, spojuje Choma plastovými a kovovými pláty, šrouby a především různě zpracovávaným korkem křiklavý chaos možných budoucích pozůstatků konzumní hi-tech společnosti. Její požadavky na pracovní produktivitu a mentální i fyzickou efektivitu, jež procházejí především autorovými ranějšími výstavami, se v jeho podání zjevují jako domýšlivé odvržené pozůstatky nalezené kdesi na šrotišti mezi úlomky suti evropské civilizace a její domnělé osvícen(sk)é racionality, jejíž vyprázdněné hodnoty snad nejvýmluvněji shrnoval nápis „affirmation“ propadající mřížkou odtokového kanálku na Chomově výstavě Stepping on a Lego (Polansky Gallery, Praha, 2018). Útržky slov i celých vět však procházejí napříč celou autorovou tvorbou, a vytvářejí tak určitou metasíť, v níž se spojují témata jednotlivých výstav do souvislého kontextu zahrnujícího přímé individuální prožívání i neosobní globální technologické infrastruktury.
Digitální technologie představují pro nejmladší generaci umělců dávno nedílnou součást prožívání reality a v Chomově případě přirozeně vstupují do výstavního prostoru jak celkovým zájmem o otázky umělé inteligence nebo robotické práce, tak přímo skrze útržky textů či memů přetištěných z unikavé existence sociálních sítí na fyzické povrchy – v obou případech se jedná o určité zhmotňování toho, co jinak často naivně vnímáme jako nemateriální. Svět digitálních technologií totiž zdaleka neoplývá lehkostí transparentních materiálů z reklamních vizualizací vytvářených v Silicon Valley, ale drasticky znečišťuje planetu a často je vykoupen špatně placenou prací v extrémních podmínkách. Snad ve snaze ukázat tuto drsnou a špinavou realitu digitálního odpadu se Chomova práce vymyká v minulých letech oblíbené vyčištěné estetice „spekulativních“ materiálů a mnohem spíš se blíží „trashy“ postupům DIY. Místo nablýskaných povrchů, jež se inspirovaly u myšlenkových směrů objektově orientované ontologie nebo nového materialismu, tak v Chomově tvorbě vstupujeme na jakési fikční vrakoviště, jež nás konfrontuje s nejistotou, nepořádkem a intenzivním smýváním hranic mezi tělem a strojem, kulturou a přírodou i současností a budoucností. Objekty, jež zde nacházíme, před námi záměrně skrývají svou povahu, nutí nás odhazovat dosavadní kategorie a akceptovat, že nejasnost a fabulace jsou možná tou jedinou správnou navigací z rozpadající se skutečnosti dneška (jak autor naznačil například již ve výstavě Living the Gimmick, VUNU Gallery, Košice, 2018).
Pokroucená slova „maintenance“ a „permanence“ pulzující na displejích přibitých na zavěšených vrstevnatých objektech na výstavě Resilience jako by ironicky poukazovala na tuto neudržitelnost. Technologie nás nejen nezachrání, ale dost možná to už dávno nejsme my, kdo určuje jejich vývoj (komu asi patřily rudé žhnoucí oči shlížející na Stepping on a Lego?). Možná že chaos do sebe se hroutících vrstev a pojmů však není tak docela dystopií. Situace, v níž nemůžeme rozeznat řez krystalem od zrezivělého soukolí a úlomky paměťové desky od lidské tkáně, s sebou paradoxně může přinést zcela novou svobodu. Filozof Bernard Stiegler navrhuje, abychom člověka i technologické artefakty vnímali jako orgány mnohem většího propojeného celku – biotechnologického těla, v němž postrádá smysl se ptát, kdo je vlastně inženýrem. Možná že přesně tak bychom mohli číst pobídku nápisu „Think of yourself as a piece of equipment if you like“ obtáčejícího kruh s piktogramem vah na výstavě Stepping on a Lego. Totiž jako pozvánku k vzájemnému splynutí a radikálnímu přehodnocení dosavadních vztahů.
Pokud chceme přesáhnout naivní technooptimismus i rezignaci před temnou environmentální apokalypsou, musíme neustále bořit hranice a přetavovat jejich trosky v nové fluidnější konstelace, které překročí omezené vnímání člověka jako objevitele přírody a vynálezce strojů. V tomto smyslu je míněn i citát známé posthumanistické filozofky Rosi Braidotti „We are all in this together“, který se rovněž objevil na Stepping on a Lego. Chomovy asambláže, v nichž se vzájemně splétá mechanické, kulturní, digitální, tělesné i přírodní, nám ukazují, že možná právě umění dokáže vytvářet – byť prostřednictvím fikce – pojivo mezi slovy, maticemi a hlínou, a dodávat tak vztahům novou vzájemnost i tváří v tvář krizovým vyhlídkám. Koneckonců, anglický termín Resilience znamená doslova odolnost díky pružnosti.
Noemi Purkrábková je studentka FF UK a spoluzakladatelka audiovizuálního kolektivu BCAA system.
Benátské bienále: Komu patří sny
Noemi Purkrábková výstava červenec 2022
59. ročník nejstaršího světového bienále výtvarného umění se nese v duchu feminismu, snění a kouzel. Co však dnes znamená chtít zakouzlovat svět?
Anton Vidokle
Noemi Purkrábková Václav Magid rozhovor prosinec 2021
S umělcem a zakladatelem platformy e-flux Antonem Vidoklem jsme se potkali v Šalounově vile na pražských Vinohradech – právě sem totiž nakrátko přijel jako vedoucí Ateliéru hostujícího pedagoga AVU pro zimní semestr. Hovořili jsme především o ruském kosmismu, jehož výzkumem...
Cena Jindřicha Chalupeckého mění pravidla hry
Noemi Purkrábková zprávy červenec 2021
Tendence ke změně pořádků se v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého objevovaly již delší dobu. Nejsledovanější česká cena pro mladé umělkyně a umělce mladší 35 let, které se doposud každoročně účastnilo pět finalistek a finalistů, z nichž odborná porota vybírala jednu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?