Jak jsem pozval vaši matku
Ondřej Chrobák manuál prosinec 2013
Rok se s rokem sešel. Listí se zbarvilo, spadalo a zetlelo. Mezinárodní porota Ceny Jindřicha Chalupeckého vybrala, jako každý rok touto dobou, letošního laureáta. Pomyslné vavříny si odnesl Dominik Lang za „díru v překližce“, což vyvolalo tradiční pobouření na vsi. Zpočátku se zdálo, že prapor odporu letos nejvýše pozdvihne veterán a zasloužilý „boštíkobijec“ Peter Kováč s nápadem cenu vůbec neudělit. Nakonec veškerá sláva připadla studentce dějin umění Kristýně Drápalové, pod jejímž textem publikovaným na serveru Artalk.cz se během pár hodin objevilo více jak padesát diskuzních vstupů. V polemické vřavě bohužel zanikla závažná, byť autorkou asi jen řečnicky položená otázka: „Vzali byste třeba vlastní matku na finalisty letošní Chalupeckého ceny?“
Mám rád doslovnost jako pracovní metodu. Volám mámě. Nabídka víkendové procházky Stromovkou zakončené ve Veletržáku ji potěšila. V okamžiku, jak jsem „položil sluchátko“, mi došlo, že plánovaná akce je banální. Představil jsem si široké spektrum situací, při kterých by mě máma nikdy vidět neměla, neviděla a doufám, že ani nikdy neuvidí. Společná půl hodina strávená na ochozu Malé dvorany s Langem, Magidem, Baráčkovou, Niklem a Čermákem mezi nimi nefigurovala. Má mě ráda. Zajímá se, co mě zajímá, co jsem studoval, a co teď dělám. Mateřská láska by zcela zatemnila její přirozenou kritičnost a smysl pro krásu. Tolerovala by mi i podstatně obskurnější hobby než postkonceptualismus. Neležel by mezi námi ani stín podezření, že si z ní utahuji, když ji beru sebou obdivovat „císařovy nové šaty“ doprovozené komentářem: „sud kulatý, rys tu pije, tu je kára, ten to ryje“.
Pro udržení napětí bude nezbytné provést drobný lingvistický úkrok. Ve slovním spojení „vlastní matku“ nahradíme přivlastňovací zájmeno vlastní za vaši, ve smyslu cizí. Otázka recenzentky by v takto upravené verzi zněla: „Vzali byste třeba moji matku na finalisty letošní Chalupeckého ceny?“. No, neudělal jsem to. Touha konat doslovně narazila na vrozenou stydlivost, chcete-li sociální zbabělost. Následující řádky jsou fikce.
Sraz pod Balzakem. Po schodech nebo výtahem? Začínám s výkladem. Úskok Havlem zabral. Dávám k dobrému, jak přišel do DOXu na vyhlášení ceny v doprovodu Lou Reeda a Suzanne Vega. Seděl jsem jen o několik židlí dál. Interakce. Každý má osobní zážitek s Havlem. Ledy prolomeny. Další útok cílí na genius loci. V šedém roce 1974 se nestalo tolik událostí, aby požár v paláci plném podniků zahraničního obchodu nezanechal přímou stopu v paměti současníků. Interakce. Vzpomenu starší projekt Dominika Langa s filmařsky veristickou kašírkou odkazující k této události. Vrstvením oslích můstků mířím k „díře v překližce“. Další úskok. Ze široka popisuji genealogii moderního umění jako sérii konfliktů a nedorozumění s dobovým publikem i kritikou. Perruchota četl každý. Vzpomínám Monetův obraz, který dal název rodiči milovanému ismu. Impression, soleil levant (předvádím se, že to umím vyslovit francouzsky). Interakce.
Lang proměnil funkcionalistický prostor dvorany v obří sochu, která v závislosti na čase a rozptylových podmínkách absorbuje nejen východ ale i západ slunce. Kromě „tradičních“ tří dimenzí – výšky, šířky a hloubky – vstupuje do hry čas jako čtvrtá dimenze. Zkouším další historický exkurz. Znovu Monet a série obrazů katedrály v Rouen. Kubisticky namalovaná sklenice z více pohledů řeší rovněž problém časové dimenze. Futurismus. A co teprve světelně kinetické plastiky Zdeňka Pešánka, které jsou o několik pater níž pevnou součástí stálé expozice moderního umění.
Dost bylo historie, teď to vezmu přes Ameriku. Popisuji, jak probíhá mechanismus výběru finalistů a vítěze ceny. Předsedou poroty není kamarádíček všech kamarádíčků, ale kurátor newyorkské MoMA. Rovněž Dominik Lang nevystavuje pouze v galeriích kontrolovaných lokální kurátorskou mafií. Doopravdy? Vzpomenu si alespoň na letošní výstavu ve vídeňské Secesi. Bílá jeskyně byla gigantickou zvětšeninou vnitřku Gutfreundovy Úzkosti, ikonické sochy českého kubismu. Domluvený čas schůzky vypršel. Díky, hezky jsme si povídali, musím říct té naší holce, aby mě sem brala častěji. Zastyděl jsem se, nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem sám vzal naposled vlastní mámu na výstavu. Napravím to. Slibuji, mami.
Internacionalizace NGP a ACS
Ondřej Chrobák manuál zima 2019
Výpovědí na hodinu Adama Budaka skončila další kapitola v dějinách Národní galerie. Pracovně ji můžeme nazvat internacionalizace. Tento termín sice již dříve odvolaný generální ředitel Jiří Fajt veřejně nepoužíval, ale jak personální politika, tak výstavní dramaturgie...
Sousedé od vedle
Ondřej Chrobák manuál říjen 2019
Bylo, nebylo. Na jedné ulici, přímo naproti sobě, stály dva domečky. Ani velké, ani malé, zkrátka tak akorát. V jednom žily dvě sestry, které si byly navzájem podobné jako vejce vejci. Z pootevřených oken jejich domečku vycházel neustále hustý, štiplavý kouř, jakoby se tam...
Válka skladů
Ondřej Chrobák manuál listopad 2021
Sedím u mámy a koukám na bednu, jako každý víkend. Příroda opatřila člověka dvěma rukama, aby mohl v jedné držet ovladač a v druhé mobil. Zatímco levou zappuju TV kanály, pravou skroluji facebook.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?