Horké, nebo studené?
Kateřina Černá v ateliéru říjen 2009
Federico Díaz má srdce na dlani, ale z jeho děl mrazí v zádech. Důvodem je hybridní spojování lidských emocí s novými technologiemi, které ho dovedlo až k výrobě homunkula – virtuální ženy Mnemeg. Vyjadřování citů ryze technickými prostředky tvoří základní napětí Díazových prací, o nichž nikdy nemůžeme s jistotou říct, jestli jsou horké, nebo studené.
Autor ovšem v těchto protikladech neuvažuje. Celý vesmír totiž podle pro něj ovládá společná rezonance, neviditelné životní chvění, kterému stará řecká filozofie říkala tonos. Z této představy Díaz vychází i ve svém posledním díle Adheze, kde ukazuje, že organismus města funguje na podobném principu jako organismus člověka nebo rostliny. Pokud ho přestaneme krmit zvenčí, umírá.
Transportní linie energie, které vidíme na Díazových světelných panelech, připomínají stejně dobře ulice města, neurologické spoje v mozku nebo žilnatinu listů. Trubice vždy nasávají potravu a informace.
Městská apokalypsa
Adheze vznikla, jak sděluje její podtitul, jako manuál pro přežití. Jde o Díazovu krabičku poslední záchrany, která místo svíčky, zápalek a náplasti obsahuje vzorec prvního životního pohybu – příjmu energie. Umělcova kápézetka je určena do městské apokalypsy, která má nastat zhruba za 300 let. „Představte si, že se všechno kolem vás zhroutilo. Městský systém přestal fungovat, všude jsou ruiny a černý popílek. Stromy se přestaly chvět, tráva je spálená a vy máte v ruce klíč k novému začátku, vzorec k vytvoření nového řádu,“ popisuje autor situaci.
„Nic takového si samozřejmě nepřeju,“ dodává rychle. Pokud ovšem věříme, že umělci jako první větří problémy, které ve společnosti nastanou, je Díazův manuál další znepokojující zprávou o konci civilizace. Lidé prý v krizi zapomenou základní životní pohyby, které jim bude potřeba připomenout. A nepůjde jen o výživu.
„Musí existovat něco nemateriálního, co je podstatou člověka v komunikaci, v lásce,“ tvrdí Díaz. Bude proto ve svém manuálu pokračovat. Další kapitolou bude zřejmě objetí. „Přál bych si to dokončit do tří čtyř let. Chci, aby si člověk otevřel manuál, kde bude paradoxně zaznamenáno, jak někoho obejmout nebo pohladit, protože to už nebudeme umět.“
Estetický konec
Extrémní situace, kterou řeší v projektu Adheze, láká umělce z několika důvodů. Krize zaprvé lépe ukazuje lidskou podstatu. Dále provokuje jiný typ myšlení než ten, který běžně používáme. A konečně může mít i svou estetickou stránku. „Když už něco musí skončit, tak ať to skončí krásně,“ říká Díaz. Na bílých a černých světelných panelech Adheze, které mají nejblíže ke kinetickým obrazům Franka Maliny, se energie pohybuje podle přesných pravidel v čistých geometrických vzorcích.
Myšlenka krásného konce byla přítomna už v Díazově instalaci Sakura (2004–05). Jejím základem bylo video, v němž novodobý samuraj v kritické situaci volí sebevraždu. Hlava mu přitom exploduje tak šikovně, aby jeho elegantní oblek od Versaceho nebyl poskvrněn virtuální krví. Hodně estetická smrt.
Sakurou zároveň začalo autorovo technopesimistické období. Po megalomanské architektonické vizi vzdělávacího centra E-AREA (1998–2000), které mělo vzniknout na letenské pláni, a po stvoření virtuální bytosti Mnemeg (1999–2002) si Díaz začal uvědomovat nebezpečí technologie, kterou předtím nekriticky obdivoval. Stavbu E-AREA zpětně označil za nerealizovatelný „titanik“ a při bilanční přednášce na AVU vyslovil myšlenku, že lidské tělo do syntetického pole nepatří.
V Sakuře se podle svých slov pokoušel najít mezi tělem a technologiemi, které ho deformují, harmonii. Ve snímku se ovšem objevila hesla „bezpečnost spočívá v manipulaci“ nebo „čím víc o tobě víme, tím méně existuješ“. Kritické nazírání techniky bylo spojeno i s Díazovou osobní proměnou. „Začal jsem víc vyhledávat kontakty s přirozeným prostředím, s vůní, větrem, s pocity, které jsou primitivní a archetypální,“ řekl umělec loni Davidu Kořínkovi.
Bez doteku ruky
Přestože se dnes Díaz snaží více přiblížit přirozenému prostředí, nevěří přírodě, která je v něm samotném. Vlastní tělo ho neustále obtěžuje svou nedokonalostí a nejraději by zavedl přímý přenos myšlenek, nezatížený jakoukoli hmotou. Téma dematerializace ostatně figuruje i v sylabu jeho přednášek.
Zdá se, že Díaz má trvalé bydliště v říši idejí, a protože tam většina z nás nedohlédne, občas nám nějakou z nich milosrdně zhmotní. Nedělá to nijak rád a těší ho představa, že řada jeho instalací je uložena digitálně a nezabírá zbytečné místo.
Při kreslení rukou mu zase vadí, že pohyb končetiny má zhruba půlsekundové zpoždění za elektrochemickou reakcí v mozku a vlastním nápadem. Proto v řadě svých projektů (Sembion a další) používá počítačové modelování, tzv. stereolitografii. Tato technika má nejblíže k přímému zhmotňování myšlenek a objekty díky ní vznikají „bez doteku lidské ruky“.
Na tomto pojmu je pozoruhodné, že ho používá také východní křesťanství k označení zázračných ikon zhotovených nebo dokončených díky božské intervenci. Přestože se umělci tato souvislost líbí, paralelu s tvořením pomocí „božského“ softwaru nechává otevřenou.
Malichovo dědictví
Když se Díaze zeptáte na výtvarníky, kteří jsou mu blízcí, uvádí nepravděpodobnou společnost: Tintoretta, Billa Violu a Karla Malicha. Kniha o Tintorettovi byla první výtvarnou publikací, kterou držel v osmi letech v ruce. Líbil se mu nejen obraz nahé Zuzany a starců, ale hlavně příběh o soutěži na výzdobu benátské Scuoly San Rocco.
Zatímco ostatní malíři při výběrovém řízení předložili komisi nákresy, Tintoretto přesvědčil správce budovy, namaloval obraz na místo, kam byl určen, a soutěž vyhrál. Malířova odvaha Díaze trvale inspirovala. „Nikdy nemyslet na zadní vrátka,“ odpověděl loni časopisu Reflex na otázku, jaká byla nejlepší rada, kterou v životě dostal.
Je těžké si představit, jak by Díazovy instalace vypadaly, kdyby neprošel krátkým, ale intenzivním školením u Karla Malicha. Podle Díaze se Malichovi podařilo v jeho drátěných objektech zachytit neviditelné, popsat své vnímání světa. „Malich předpokládal uskutečnění těchto energetických událostí v takové velikosti, aby se v nich člověk mohl pohybovat a vnímat je performativně,“ napsal teoretik Jiří Ševčík.
Tuto Malichovu touhu pochopil a realizoval Díaz s tím, že vytvořil řadu vlastních interaktivních prostředí, které ovšem na rozdíl od Malichových osobních záznamů pracovaly spíše s prožitky návštěvníků. Jmenujme alespoň souborný projekt Tacuzcanzcan a instalaci „7“, které hned po skončení školy vystavoval v Galerii hlavního města Prahy.
Empatické prostředí
První Díazovy interaktivní prostory zacházely primárně se zvukem. Zlom nastal zhruba kolem přelomu století, kdy Díazův tým začal vytvářet interaktivní obrazy (Generatrix, Mnemeg a další). Posledním dílem tohoto typu na českém území je dataprojekce „X“, umístěná na stěně výrobní haly společnosti Vítkovice Cylinders v Ostravě.
„Je to, jako když hodíte kámen do vody,“ popisují zaměstnanci podniku Díazovu stěnu, která reaguje na každý pohyb lidí a strojů v hale. Podle umělce ve světě neexistuje žádná jiná továrna, která by své pracovníky přímo konfrontovala s interaktivním uměním. Stěna prý „vytváří lidem v prostoru novou energii, která je povzbuzuje k jinému myšlení a pomáhá formovat nové industriální hodnoty“.
Tato věta kupodivu nevypadla z Futuristického manifestu. Díaz označuje sám sebe za vizuálního aktivistu a hluboce věří v to, že umění může změnit společnost. I kdyby to bylo pouze tím, že přispěje k obecné diskusi o sociálních nebo urbanistických problémech. Nemusí přitom nutně jít o hotová díla – hodně Díazových projektů zůstalo v rovině návrhů.
Největším z nich bylo již zmíněné vzdělávací centrum E-AREA, které mělo mimo jiné obsahovat prostory tvořené stěnami schopnými „vciťovat se“ do potřeb svého okolí. Ale chceme opravdu domy, které nám rozumějí a které na nás reagují? A co budeme dělat, až se mechanismus porouchá jako ve slavné scéně automatického oběda v Chaplinově Moderní době? E-AREA, o které s odstupem deseti let čteme v Díazově monografii, zůstala krásnou, i když poněkud hrozivou utopií. Otevřela však mnoho zajímavých témat.
Rezonance
Poslední zahraniční zakázka musela být Federiku Díazovi, který má rád vlnění a rezonance všeho druhu, obzvlášť blízká. Byla totiž určena pro rádio. Konkrétně šlo o americkou rozhlasovou stanici WPS1, která se věnuje pouze umění, což je nejen v našich končinách závratná představa. (Lze naladit na www.artonair.org.) Stanice zahájila vysílání před pěti lety v New Yorku. Prvním minutám v éteru ovšem předcházelo mnohaleté úsilí ředitelky Centra pro současné umění P. S. 1, které rádio provozuje.
K jeho pravidelným pořadům patří také živé vysílání z mezinárodního veletrhu Art Basel v Miami Beach. A právě pro něj vytvořil Díaz dočasné studio. Prostředí o rozměrech 25 × 25 × 6 metrů nazval Ultra a složil ho ze zhmotněných zvukových vln, vyrobených z polyamidu. Návštěvníci si na prosvítající umělohmotné vlny s gustem sedali a lehali, zatímco redaktoři natáčeli rozhovory s celebritami.
Během září umělec absolvoval americké turné, v jehož rámci přednášel mimo jiné na Columbijské univerzitě. Začátkem listopadu bude odhaleno další dílo, které vytvořil pro firmu Vítkovice Cylinders, a v nejbližších letech bude dodělávat svůj „manuál pro přežití“. „Snad je to lidské,“ utrousil na závěr komentované prohlídky cyklu Adheze. Děti mu ovšem píšou na obrázky věnování „mimozemskému člověku“.
Federico Díaz se narodil v roce 1971 v Praze argentinskému otci a slovenské matce. Už během studia na Akademii výtvarných umění (1990–1997) se zajímal o použití nových technologií v umění. Dnes patří k nejvýznamnějším představitelům tohoto oboru u nás. V letech 1994–2002 byla jeho partnerem společnost Silicon Graphics. Díaz je umělcem globálního typu, který od 90. let vystavuje a získává ceny doma i v zahraničí. Jeho internetový telemost provázel tři ročníky konference Forum 2000. Od loňského roku vede nový ateliér supermédií na VŠUP. Letos mu v Galerii Zdeněk Sklenář vyšla interaktivní monografie Rezonance, která je dostupná i na internetové doméně www.fediaz.com. Příští rok se účastní expozice České republiky na Expu v Šanghaji.
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2019
Knihy pod stromeček: Umění loutky – Pracoval jsem mnoho – Inteligence obrazu a jazyk dějin umění – Umění a iluze – Obrazy a předobrazy – Krásná jizba
knižní tipy
Kateřina Černá tipy červen 2022
Buckminster Fuller – Jitka Svobodová – Ladislav Lábus – Wittlichův Rodin – Rozhovor s Krištofem Kinterou – Jan Kotěra: Mýtus architekta
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2020
Knihy pod stromeček: Chrám umění Rudolfinum – Antické umění ve sbírce Národního muzea – Tomáš Vaněk – Architektky – Teorie obrazu v raném křesťanství – Příběh malířství
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?