David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu pábitel, trochu nihilista, ale především konceptuální umělec, který dokáže strhnout.
„Nejdřív jsem byl všechno, jinými slovy – dařilo se mi, na co jsem sáhl. Potom naopak nic – ve všem absolutně nejhorší –, a pak už jsem byl jenom umělec,“ shrnuje svůj životaběh David Helán (1979). O svém příklonu k umění mluví bez ironie jako o vnuknutí a na rozdíl od většiny lidí má pocit, že je mnohem těžší umělcem nebýt než jím být. Po tišnovském gymnáziu strávil rok pronikáním do tajů krajinného inženýrství na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně a pomalu se pokoušel o studium na umělecké škole. V roce 2004 se dostal na pražskou Akademii výtvarných umění. Ateliér vybíral vylučovacím způsobem. „Přistupoval jsem k tomu v dadaistickém duchu,“ ozřejmuje, „proškrtával jsem postupně v Učitelských novinách to, co bych nezvládl nebo co jsem znal, a nakonec mi zůstala intermédia u Miloše Šejna. Jak se ukázalo, byl to jeden z mála ateliérů, který člověku umožnil zůstat tím, čím je,“ pochvaluje si s odstupem. Byla to zřejmě šťastná volba, důkazem může být i fakt, že kromě stáže u Milana Knížáka nikdy nikam nepřestoupil a se svým profesorem dodnes společně performují. To ovšem neznamená, že by během celého studia zůstal zavřený za zdmi akademie. Prošel middlesexskou univerzitou v Londýně i slavnou Cooper Union v New Yorku. Přesto je jeho nejoblíbenější rezidencí byt kamarádových rodičů v Brně-Bohunicích v době jejich dovolené. Vrací se tam léto co léto. Teď to bylo podvanácté.
„Tenhle týden jsem začal říkat, že obrazy nemaluju, ale vyrábím,“ přidává aktualitu David Helán, „snažím se zjistit, jestli je obraz dost autonomní, aby obstojně fungoval ve formě převyprávění,“ doplňuje a mimoděk tím i naznačuje další výrazné směřování svého zájmu směrem k textu. Jestli jeho prvotina Havárie horkovodu (2007) – improvizovaná zimní koupačka na křižovatce, při níž došlo i na asistenci policie – spojovala performance s filmem, výstava Nechci vědět nic o tvých stěžejních projektech ani žádných jiných v Galerii Jelení (2008) měla podobou prostorové instalace z nalezených předmětů. Pro ty má slabost, stejně jako pro hledání formy, která ho nebude zatěžovat. Někdy to spočívá v přístupu, že se teprve na místě výstavy začíná rozhodovat, co vlastně udělá. Ostatně s improvizací a intuitivním vystupováním před publikem nemá problém. „Tvrdím, že představení pod pět set lidí není představení,“ říká k tomu, „lidi mě neutlumují – naopak.“
V roce 2007 tak třeba sjížděl zábradlí ve vestibulech metra (Sjezdy). O čtyři roky později vysekával v kroměřížských zahradách na zahradním traktůrku do trávy ufonské kruhy (Důkaz kruhem, 2011), což vnímal jako jakési odvysílání tečky za galaktickou epochou. Předloni pro změnu beranidlem dobýval nitranskou galerii (Nitro Intro, galerie Bunker, 2012). Jindy zase vyluzoval svéráznou chrámovou hudbu tím, že si sedal na klávesy elektrických varhan, zkoumal elascendenci nahrazováním textilních materiálů provazových žebříků a houpaček materiály pružnými nebo upletl jídelními hůlkami čínskou polévku. Jeho spontánní akce a performance mají většinou nakažlivý charakter, ale i tak se musí občas potýkat s problémem nesrozumitelnosti. Ten se také postupně stal jedním z jeho klíčových témat. Ne nadarmo říká, že mezi životem a uměním vidí bariéru, a snaží se posunout hranice umění dál na úkor života. Možná i to je jeden z důvodů jeho posedlosti textem.
Začal s ním pracovat už před nástupem na akademii. „Měl jsem tehdy šanon, kam jsem si zapisoval poznámky. Pak se z toho vyvinula taková permanentní obhajoba,“ vzpomíná, „a možná právě v té době jsem si uvědomil, že je možné fungovat v rámci kontinuálního textu. Nakonec jsem byl v situaci, že když jsem si něco zapsal, už jsem věděl, že to nemusím dělat,“ uzavírá Helán, který se do dneška s textem snaží pracovat jako s určitým druhem hmoty. Vzhledem k prchavému charakteru jeho práce je jen logické, že se programově věnuje také (a možná především) psaní slovníku vlastní tvorby. Dnes už má kolem dvou set položek a usiluje i o vydání jeho překladové verze. Neudiví ale zřejmě, že hesla jako halabalast, čoromorous, degenius, tušidlo nebo přimejšlení dokážou nadchnout svou jazykomalebnou obrazností, ale nadbytek vhledu nutně poskytnout nemusejí. „Nevím, každá věc se skládá z dílčích věcí a všechny mají stejně velký význam, takže když je chceš pojmenovat, nevyhneš se dalšímu výčtu, konstelaci a pojmenování jejich uspořádání. Je to nekonečné…“ objasňuje reálná úskalí poctivého vysvětlování smířený autor.
David Helán se odhodlaně pouští do reformy světa umění, jak dokládají třeba jeho akce Gauguinheim, Biskupy kubismu nebo Mucha Tsetsese (všechny 2013), ať už je provádí sám nebo s dalšími umělci, mezi nimiž kromě Miloše Šejna vyniká minimálně četností spolupráce především David Hřivňacký. Jeho pozornosti ale neujde ani próza běžného života, kterou už v roce 2001 uchopil svou Pěší autoškolou, zatímco v loňském roce zase svou energii vložil do Institutu odnaučení vaření a Rychlokurzu pomalého psaní.
Myšlenková a jazyková kreativita Davida Helána oscilující mezi poetickou hravostí, automatismem a promyšlenou intervencí do každodenního stereotypu má svým způsobem blízko k původnímu sollewittovskému pojetí konceptualismu, tak jak ho v roce 1967 formuloval ve svém manifestu. Konečně asi ne náhodou se David Helán obhajoval jednou z jeho premis, když tvrdil, že umělec nemusí nutně rozumět svému umění. Dnes už na to má ale trochu jiný názor. „Umělec je jediný, kdo musí tomu, co dělá, rozumět, kdo tomu naopak rozumět nemusí, jsou diváci,“ uvažuje s úsměvem.
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
Rony Plesl v Belvederu
Radek Wohlmuth design říjen 2016
Výstava Ronyho Plesla je vstřícná zhruba stejně jako porsche. Design vizuálně komunikuje coby luxusní záležitost a je v podstatě jedno, jestli zrovna jde o výpravný ověsový lustr, nebo půllitr pro Staropramen. Její všeobjímající exkluzivitu ještě podtrhuje aristokratické
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?