David Böhm
Kateřina Černá portfolio září 2009
„Každému se někdy něco přihodilo,“ píše David Böhm na jedné starší kresbě. Pro podobná banální moudra má zvláštní slabost a používá je i při společné práci s Jiřím Frantou. Jejich velkoformátové nástěnné kresby se za poslední 3 roky staly fenoménem české výtvarné scény a dvojice je za ně po zásluze nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého.
Během studia v malířském ateliéru Vladimíra Skrepla, které letos zdárně ukončil, psal David Böhm i do obrazů. Pak ale malování víceméně nechal. Obrazy vznikají pomalu a malování vyžaduje určitou denní rutinu, kterou není při svých rodinných a pracovních povinnostech schopen dodržet. Jako zodpovědný otec tří dětí se má co ohánět.
V současnosti Böhm hlavně kreslí. Ať jde o vlastní kresby, které poskytuje jako ilustrace kulturnímu čtrnáctideníku A2, komerční zakázky, nebo společné projekty s Jiřím Frantou. Obrázek má hotový velmi rychle, většinou do 5 minut. „Kresba tužkou mi trvá zhruba tak dlouho, jak o ní přemýšlím,“ říká. Bleskový záznam se přitom u něj nevylučuje s dlouhodobým sbíráním materiálu.
Na stole v ateliéru má třeba padesátimetrovou roli papíru, kterou nárazově plní kresbami. Začal v lednu a v lednu také skončí. V diplomové práci se zase ukázalo, že se každý rok v den svých narozenin fotí nebo že už šest let sbírá průkazové fotografie lidí, které zná. Řady, které takto vznikají, jsou možná hlavně osobní souřadnice. David Böhm sbírá sám sebe.
Časosběrný princip uplatňuje i při práci s Jiřím Frantou. Jejich první společnou akcí tohoto typu byla výstava Není to to, co by to mohlo být v roce 2006. Autoři při ní po dobu sedmi týdnů docházeli do galerie NoD a každý den tu na zeď zaznamenávali svoje nápady. Jediným omezením bylo černobílé provedení. Stejný princip pak použili loni na výstavě Snadná danost v Rakouském kulturním fóru. Omezení ale bylo striktnější: náměty mohli čerpat pouze ze dvou nejčtenějších novin (Blesku a MF Dnes).
V případě NoDu byl důležitý i závěr akce, kdy Böhm s Frantou přetřeli zdi, na kterých skoro dva měsíce pracovali, zpátky na bílo. Gesto buddhistických mnichů rozprašujících hotovou mandalu není u dvojice ojedinělé. Ještě doslovněji ho provedli na výstavě Doslov, kde na zemi vysypávali kresbu uhlím, pískem a pigmentem. Do konce vernisáže byla rozšlapána.
„Není mi líto věcí, které takhle zaniknou,“ tvrdí David Böhm. „Důležitější je pro mě proces toho dělání, to, že ta věc vzniká a je živá.“ Na společných kresbách dvojice Franta-Böhm je výjimečná právě jejich živost, aktuálnost (daná tím, že autoři zachycují to, co se ten den děje), důraz na samotný proces kreslení (na rozdíl od hotového díla) a to, že vznikají přímo na místě.
Určité riziko ovšem spočívá v tom, že původní nápad je až příliš snadno přenosný a dvojici hrozí, že se stane robotem na výrobu zábavných stěn. „O to důležitější je pro nás dělat jiný typ výstav,“ říká Böhm. A daří se. Začátkem roku proběhla v Brně výstava Z ničeho nic, která svou netradiční instalací přesvědčila, že Franta s Böhmem umí víc než jen jeden trik.
Zarámované kresby nevisely jako obvykle na zdech, ale byly fixovány ke stropu laťkami, na nichž byly nápisy, které vznikají jako poznámky při tvorbě. Texty tak podpíraly kresby mentálně i fyzicky. Objevila se mezi nimi také otázka „Jak se to stane, že člověka něco napadne?“, na niž odpovídal název výstavy: z ničeho nic.
Pobýváme-li v prostoru vyzdobeném dvojicí Franta-Böhm, nutně nás napadne, co je čí. Přestože umělci nyní pěstují jakousi kolektivní identitu, s níž má Jiří Franta zkušenost ze skupiny Rafani, je jasné, že každý je jiný. Zatímco Frantovy kresby jsou propracovanější a naštvanější, Böhmovy se vyznačují jednoduchou linkou a větším klidem.
Ze současných umělců se Böhm hlásí k Rumunovi Danu Perjovskému, kterému asistoval při výzdobě nově otevřené Národní technické knihovny, nebo ke Švýcarovi Olafu Breuningovi, jehož fotografie můžeme do konce září vidět v galerii Langhans.
Böhm kreslí především figury, které se vymykají běžným proporcím. Mají buď příliš krátké nohy, nebo příliš dlouhé ruce. Občas mají více hlav nebo obličej v obličeji. Tělesná deformace ukazuje na pokřivený charakter. Expresivní zkreslení odkazuje zpátky do Skreplova ateliéru. „U Vladimíra je hodně lidí, kteří kreslí podobným způsobem,“ vysvětluje Böhm. „Myslím, že to souvisí s naladěním ateliéru, ale o to víc je potřeba podívat se na to kriticky a ptát se po důvodu.“
Na kresbách se také často objevuje více postav nebo předmětů, které jsou navzájem propojeny, čímž vznikají hybridy upomínající na groteskní fresky. Ačkoli jsou obrázky vtipné, nejsou příliš veselé. Společenské vztahy jsou tu ukázány ve své zvrácené nebo nefunkční podobě: postavy nehrají své role příliš přesvědčivě.
Kromě kreslení Böhm také fotografuje. Loni absolvoval stáž u Aleny Kotzmannové a letos byly jeho snímky vystaveny v rámci Měsíce české fotografie v Krakově. Protože své fotografie nearanžuje, ale nachází porůznu ve svém okolí, říká jim samosběry. Samostatnou kapitolu v tomto ohledu tvoří série běžných výjevů skrývajících písmena abecedy, která byla k vidění na výstavě Vezán v galerii 35 m2.
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2019
Knihy pod stromeček: Umění loutky – Pracoval jsem mnoho – Inteligence obrazu a jazyk dějin umění – Umění a iluze – Obrazy a předobrazy – Krásná jizba
knižní tipy
Kateřina Černá tipy červen 2022
Buckminster Fuller – Jitka Svobodová – Ladislav Lábus – Wittlichův Rodin – Rozhovor s Krištofem Kinterou – Jan Kotěra: Mýtus architekta
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2020
Knihy pod stromeček: Chrám umění Rudolfinum – Antické umění ve sbírce Národního muzea – Tomáš Vaněk – Architektky – Teorie obrazu v raném křesťanství – Příběh malířství
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?