Cena kritiky

Radek Wohlmuth k věci březen 2014

Když před sedmi lety vznikla Cena kritiky za mladou malbu, provázely ji vzrušené diskuse o smysluplnosti takových podniků. Dnes už asi pochybuje jen málokdo. Laureáti i finalisté ceny se prosazují na současné výtvarné scéně a mezi studenty a čerstvými absolventy, pro které je určena především, má vzrůstající respekt. Jestli nic, nelze jí upřít snahu pomáhat zorientovat se v malířské džungli, kterou produkuje nadbytek výtvarných škol. Už tím, že poukazuje na některá výrazná jména mezi mladými malíři, plní svůj účel.

Z odstupu je zřejmé, že první ročníky trochu trpěly stejnou dětskou nemocí jako v 90. letech Cena Jindřicha Chalupeckého, tedy oceňováním tak trochu „za zásluhy“. I to už je naštěstí minulost. Minimálně letošní ročník je přesvědčivým důkazem, že jde o cenu plnokrevnou, vyrovnanou a už její finalisté si zaslouží pozornost jeden jako druhý. Ze sedmdesáti aspirantů je vybírala porota v čele s kurátorem Petrem Vaňousem, v níž vedle něj zasedali třeba malíř Michal Nesázal nebo kurátor Jiří Machalický.

Mezi devět finalistů se dostali především frekventanti pražské akademie, jen v případě Marty Fišerové zabodovala brněnská FaVU. Ohledně malířské konfese zřetelně vede „houdkovská“ linie vrstvené neomodernistické geometrie. Právě v jejím duchu se výrazově nese práce letošního vítěze Jana Poupěte, přestože své redukované strukturální kompozice podle svých slov odvozuje především od krajinných systémů. Také matematikou políbené lineární „rysy“ Moniky Žákové, která se o třetí místo dělí s portrétními studiemi podle zrcadla Michala Drozna, mají k oblíbenému malířskému vizuálu posledních let relativně blízko. Podobně elegantní klasicistní průhledy Martiny Smutné, oceněné pro změnu diváky, nebo prostorově vystavěné schematizující epoxidy Jaroslavy Kadlecové, která celkem nezatíženě pracuje s výraznými barevnými kombinacemi.

Nejpozoruhodnější koncept přinesla „malba“ celkově druhé Marty Fišerové, která do číselného kódu přepisuje barevné systémy známých děl malířské minulosti. Právě ona zřejmě letos nejnápaditěji naplňuje vžitý podtitul soutěže „Malba a její přesahy“. Příjemnou změnu jinak trochu jednostranně zataženého kontextu pak představují kresbou, emocemi a nadsázkou nasáklé práce Adély Součkové, hutná civilistní krajinomalba Václava Misaře i předmětné textury kombinované s rytkou Jakuba Sýkory.

Přestože je možné z podoby finálové výstavy vycítit trend, je tady naštěstí v jednom každém případě dost osobního i osobitého jak po tematické, tak formální i ryze technické stránce. I díky tomu expozice bez problémů obstojí i jako standardní výstava bez přívlastků. Důvod je jasný, nejzřetelnější kritériem výběru byla totiž kvalita.

Podělte se:

Karíma Al-Mukhtarová

Radek Wohlmuth portfolio únor 2018

V poslední době na sebe upozornila hned několikrát. Její dílem vyšívané, dílem vycpané objekty patřily k tomu nejzajímavějšímu, co přinesla kolektivní výstava Perlorodky v nově přestěhované pražské White Pearl Gallery, kde se představila vedle Jiřího Davida, Jana Vytisky,...

Odsud – posud

Radek Wohlmuth recenze září 2017

Jaroslav Róna v Domě U Kamenného zvonu / Pokud chce velká instituce přitáhnout extrémní diváckou pozornost výstavou žijícího českého umělce, vsadí na jistotu, jinými slovy sáhne po někom z Tvrdohlavých. Potvrdila to už Národní galerie, která dala ve Valdštejnské...

Co rozpustí cukr…

Radek Wohlmuth recenze prosinec 2017

Ilona Németh v Karlin Studios / Manufaktura cukrových homolí se jmenovala na začátku prosince skončená výstava slovenské umělkyně s mezinárodním respektem Ilony Németh (1963), na které rozvinula svou linii sociálně angažovaných projektů. Tentokrát šlo o sondu do...